| |||
Pokoj -> G82 Někde pozdě v čase (před jedenáctou) Včerejší večer byl šílený, ale ráno bylo již vše nezřetelné. Až na ty dvě žhnoucí brčálově zelené oči a vychlamaný úsměv. Opatrně se rozhlédnu po pokoji, jestli někde nezahlédnu chlupaté nohy a teprve pak vyskočím z postele. Štěstí, že na pokoji už nikdo není, asi bych byla ještě za většího blázna než včera. Jen na sebe hodím první kus oděvu co spatřím (tyrkysové maxišaty) a kouknu na hodiny. Na snídani je již pozdě a mám takový blbý pocit, že mi za chvíli začíná nějaký kroužek či co. Původní plán na sprchu zavrhnu a vydám se hned k nástěnce. Po cestě přes společenku si ulovím něco málo ze stolečku. Asi Alex... Po cestě skoro nikoho nepotkám, nejspíš všichni zdrhli. Jen rychle juknu na nástěnku a vydám se na mentální přípravu. |
| |||
Cesta do PrasinekEmily "Ne, lívance zrovna ne," usmál jsem se znovu. Nechtěl jsem zabíhat do podrobností a že jsem nebyl v síni, si možná Emily všimla. A možná ne... V čem vůbec bylo ráno tak zajímavé? Tu narážku jsem příliš nechápal. Emily se nakonec v návaznosti na svetr sama pustila do vysvětlování, co se v jídelně stalo. Jen jsem překvapeně zalapal po dechu. "Kruci... Will je kretén... Teda, promiň, za ta slova, ale vážně...," nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Zmijozelští mi svým chováním byli trochu protiví. Jak slepice na písečku a když není po jejich, tak klovou. |
| |||
ChodbyDaniel, JannaSpokojeně kráčím chodbou, prozpěvujíc si svou oblíbenou písničku. V ruce svírám kelímek jogurtu, společně s lžičkou, kterou jsem šlohl našel opuštěnou v hlavní síni. Není nad to propašovávat jídlo dřív, než zmizí ze stolů. „Ohayo, Daniel-san!“ zavolám vesele, když uvidím v dáli svého kamaráda. Vedle něj postává Janna. „Ahoj.“ pozdravím jí s širokým úsměvem a nenápadně si prohlédnu Danielův obličej. Po naší práci s fixkami už není na jeho tvářích a čele ani památky. Dali jsme si s tím takovou práci a on to prostě smazal? To je sprostý.. Ještě, že jsme se s ním stihli vyfotit. Alespoň máme něco na památku. „Povím ti vole, byls tak sexy, že bejt holka, tak už s tebou píchám.“ nasadím smrtelně vážný výraz, který mi ale dlouho nevydrží. Rozesměju se na celé kolo. Dělám si pochopitelně legraci a on to dobře ví. Vzájemné vysírání u nás bylo na denním pořádku. Dá se říci, že Daniel zastával funkci nejen mého nejlepšího kamaráda, ale i staršího bratra, jelikož nemám, narozdíl od něj, žádné sourozence. Mít přátele je vážně fajn. Bez nich bych byl jako ryba na suchu. „Přišel jsi o tolik věcí, tomu neuvěříš! Mimochodem, Rebecca se na mě vykašlala. Šla do Prasinek s MacArthurem.“ oznámím s náznakem uraženosti v hlase. Zároveň mu tím vysvětluji, proč se tu vlastně potuluji tak sám. „Dnešek je fakt divnej. Ryan oslovil Ewingovou a Raven popálil Reece přímo v síni!“ Vybavím si ty dva. Nebylo to nic hezkého, a i když teď vše Danovi popisuji s výrazem největšího drsňáka, měl jsem předtím dost nahnáno. Z ohně strach nemám, ale i tak to byla hodně nepříjemná, ztěží uvěřitelná, situace. A ke všemu mi málem zaskočila jahoda! „Někdy si tu připadám jak v ústavu pro duševně choré.“ zakončím své vyprávění o tom, co se v hlavní síni odehrálo. „Co vlastně teď plánujete? Nechcete skočit do Prasinek na oběd?“ podívám se na oba a hamižně si k sobě přisunu jogurt. To kdyby náhodou Daniela napadlo se po něm sápat. Vím, že nic nesnídal, ale tenhle je s nugátem. Nebývám lakomý, ale o tuhle dobrotu se dělit nechci a nebudu. |
doba vygenerování stránky: 0.82017588615417 sekund