| |||
Před ošetřovnou -> Na pokoj Deirdre, Alec, Acai (jen zmíněna) + kdo by mě chtěl potkat Omluvně sklopím hlavu a pokusím se o nejistý úsměv. Je to od ní milé, ale opravdu hloupá otázka to byla. Měl bych více přemýšlet, než ze mě něco vypadne, zpražím se a nahodím ještě o něco omluvnější výraz. Jak se obejmou, začnu si připadat čím dál tím nervózněji. Pomalu nenápadně obrátím pohled ke zdi, kterou si začnu nejistě prohlížet. Párkrát ji přejedu pohledem odshora dolů a dojdu k překvapivému závěru: Hm… zeď, zamračím se lehce nad svými detektivními schopnostmi a pomalu obrátím pohled zpět na ty dva. Nervózně polknu, když už si začnu připadat opravdu špatně. To musela být pořádná rána… zamračím se trošku nešťastně a znovu pohledem uhnu na můj oblíbený kousek zdi. Vůbec netuším, co dělat. Najednou si nepřipadám jen bezmocný, ale ještě jako páté kolo u vozu. Zmateně se podrbu na hlavě a kouknu na Míňu, který vlezl na spadlou deku. Přes to všechno, co se mi odehrává v hlavě mi ten truhlín vykouzlí alespoň malý úsměv na tváři. Po hurikánu Alec, který mě nejen vyděsí, ale ještě mi způsobí bolehlav, se ke mně ještě obrátí Dei s omluvou a pozvánkou na oběd a procházku. Nechápavě vykulím oči a pokusím se ze sebe něco dostat: „Já… no, dobrý, to… to nic. Nechám… si to projít hlavou, děkuju.“ Ke konci nahodím nervózní úsměv. „Tak… zatím…“ zamumlám potichu a sklopím hlavu, když už jsou daleko ode mě. „Co ty?“ sehnu se k Míňovi a dloubáním do něj ho donutím z deky vstát, načež deku seberu. Netváří se dvakrát nadšeně, ale nedá se nic dělat. „Dostaniesz swój przysmak. Obiecuję,“ usměju se na něj se stále přítomným zmatením ve tváři, volnou rukou si promnu oči a seberu deku. Dveřím ošetřovny ještě věnuji lehké zamračení a vydám se i s Míňou přes společenku na pokoj. Na pokoji odložím všechny věci, sednu si k Míňovi a otřu mu ťapky, které už tak oschly. Při otírání ťapek mu věnuju pusu na čumák, načež si přes něj hned párkrát packou přejede. S úsměvem se vydám hledat jeho ňamku a přeci jen jich ještě pár najdu, tak mu jednu podám. Potom se svalím na postel a začnu přemýšlet. Co dnes se všemi je… všechno je tak… zmatečné… zamračím se zoufale a na postel mi přiskočí Míňa. „Uważaj!“ zakřičím na něj a se smíchem ho povalím. Párkrát zmateně drápne, ale to mě neodradí od mazlení, kterému během chvilky přestane odporovat a rozvalí se. Nakonec ho na pár minut použiju s hlazením po hlavě jako polštář. Kuliš jeden… „Kocham cię, ziom,“ dám mu se smíchem ještě jednu pusu a posadím se, kdežto on se dál válí. Mám chvíli čas… můžu vybrat ty písničky pro Acai, obrátím pohled na Míňu, ty budeš stejně rád, když se procházka odloží… uculím se na něj a dám se do práce. |
| |||
Velká síň > Prasinky: Erika, Ryan Zbytek snídaně se nesl v pochmurném duchu. Zkažená nálada mohla za to, že mě přešla jakákoli chuť k jídlu. Alespoň mě ale už nikdo neotravoval ani nepopichoval. Když jsem ale přeci jen dojedla, zjistila jsem, že mě všichni mí kamarádi nechali tady samotnou a odešli. Smutek a otravu nahradil hněv. Nikomu jsem nestála ani za trochu času. |
doba vygenerování stránky: 0.88260579109192 sekund