| |||
11:00 Mentální příprava (G82) S úderem jedenácté hodiny se otevřou dveře. |
| |||
Wolfram a ti, kdo projdou kolem Zaklepala jsem a nic. Mohla jsem si to myslet. Nedošlo mi, že tam naše paní zdravotnice nejspíš má Reece. Skousnu si ret a chci zaklepat znovu, když se kolem prožene Wolfram, kterému tak tak stačím uskočit z cesty, zaklepe a vtrhne dovnitř. Nechápavě na něj zírám. Nejspíš si mě ani nevšiml. To si dělá prdel? Vždyť sem tam stála! To v sobě nemá ani kapku galantnosti? Vtrhnout tam jak divokej pavián! Znechuceně potřesu hlavou. William evidentně není jediný, koho by mohli z fleku zavřít do ústavu. Povzdechnu si. Nejspíš už je dávno po jedenácté a my jdeme na mentální přípravu pozdě. Měla jsem to skvěle naplánované. Byla jsem tu dokonce včas! Ale pak si přijde nějaký hovado a vtrhne tam. Všechno je to Williamova chyba! Kdyby toho idiota nepodpálil, tak už jsem dávno venku! A kde je sakra ten Alec? Začínám být čím dál vytočenější. Stisknu rameno a tlumeně zasténám. Opřu se zády o zeď vedle dveří a zavřu pevně oči. Nemám po ruce nic, čím bych si rameno mohla zchladit. Zatnu zuby. Jsem přeci dost silná na to, abych tu bolest vydržela. Co na tom, že to bolí tak, jako by mi mělo právě upadnout? Ten kroužek zvládnu... Musím. Udělám to pro Zmijozel. Je to jenom 45 minut... Pak si sem skočím znova a všechno bude v pohodě... Ve tváři jsem viditelně zbledla. Začala mě k tomu bolet i hlava. Křečovitě svírám rameno. Ještě chvíli... Třesu se. Přitisknu hlavu ke zdi. Alec tu určitě bude za chvíli, ujišťuji se v duchu. S ním na to tolik nebudu myslet. Nejsem hulvát, který by se dovnitř cpal. Mají tam teď daleko důležitější věci na práci. Bezmocně vydechnu. Po tváři mi začnou téct slzy bezmoci a bolesti. Je to jako rudá pulzující rána, která je otevřená a někdo do ní sype sůl. Asi umřu... |
doba vygenerování stránky: 0.83119297027588 sekund