| |||
Tři košťata -> Zverimex :D Erika, Ryan, Billy a další “To bys mohl, to bys byl nejlepší!“ řeknu Billymu upřímně. “Mně teď napadají akorát samé hlouposti z trucu, ale tvoje nápady by se mu mohly líbit. Hlavně si dávej pozor, je to blbec a nevadilo by mu ublížit ti. A co bychom bez tebe dělali?“ mrknu na něj. “Gentleman jsi v každém případě, toho se bát vůbec nemusíš. Ale nemusíš se kvůli mně zruinovat, nejsme na rande nebo tak něčem, tak za sebe přinejmenším můžu platit sama,“ odpovím a už přemýšlím, kam mu nenápadně strčit pár srpců. Tady kapsa, támhle kapsa… ale kde si toho nevšimne? “A ty si myslíš, že já jsem pro dospívající holku správný vzor?“ zapochybuju. “Ale bylo by fajn udělat si nějaký dívčí den, můžeme jít na nákupy, ke kadeřnici, na drink… nealkoholický samozřejmě!“ dodám hned. Jo, to by šlo. Máti se mnou moc často nechodí a mé dřívější kamarádky studují někde po světě. Tak by to byla příjemná změna. “Sklepení je přeci veliké, určitě tam najdeš nějakou prázdnou místnost. Určitě se to tam bude krásně rozléhat! Možná až k nám do věže!“ zazubím se a vstanu. Asi trochu rychleji, než jsem chtěla, drobet se mi zamotala hlava. “Uch. No, asi jsem větší padavka, než jsem myslela. Už je to dobrý,“ řeknu tak po dvou vteřinách a na důkaz přidám i bezstarostný úsměv. Rozejdu se ke dveřím – konečně si všimnu Ryana s Erikou, a tak je ihned pozdravím – a můžeme jít do toho zverimexu. Měla bych Myšce koupit ty prchající masové myšky, vždycky si s nimi tak pohraje… Plán jsem vymyslela i podle vzdáleností a od tří košťat byla naše zastávka, co by kamenem dohodil, proto jsme tam zapluli během chviličky. A už hledám kouzelné myšky pro kočky. |
| |||
Na kroužek mentální přípravy = Cesta k nástěnceTheodora, prof. Lupin, Alexandra, Sinestra, Deirdre, Caylus, Regina, Bill, Cassandra --> všichni jen okrajově zmíněni :) Theodora si mě nijak nevšímala, což bylo fajn. Na rozdíl od Saši, která vyžadovala pozornosti až až. Čas ale utíkal rychleji, než se zdálo, takže jsem se po chvíli opět zvedla, vzala si připravenou tašku a vyrazila, stále oblečená v zelené košili s dlouhým rukávem a v černých džínách. Nebyla jsem z těch, která by se kdoví jak vydováděla v možnosti obléknout si něco jiného než uniformu. Spíš jsem chodila oblečená velmi nudně. Naposledy jsem podrbala Sašu za ušima a pak už jsem vyrazila ven z naší koleje. |
| |||
Ráno co ráno stejné probuzení do temnoty žití... Nikdy konkrétní Z Prasinek jsem se vytratil poměrně brzy. Vždy jsem byl ten co na podobné oslavy jde jen z povinnosti, a ta jaksi z mého místa nyní náležela. Byl sem rád když sem došel do pokoje, umyl se a zapadl do postele, usnul sem po chvíli, ukolébán vším co se stalo ten den, snad i unaven tím jaká je tu morálka..ale ráno moudřejší večera, tedy říká se to, i když zde.... Vstal jsem před svítáním, jako vždy, ranní očista, odění do zbroje a hurá k rannímu běhu, kondice je důležitá...z hlavní brány k ohradě, kolem jezera a zase zpět, slunko už bylo nad hlavou když sem vstanul na nádvoří. Ještě stále ale bylo liduprázdné, až na pár studentíků jež si užívali sobotu jinak než válením se v posteli do oběda. Sprcha byla velmi vítaným zakončením rozcvičky a pozdní snídaně měla příslib chuti k jídlu po běhu, záhy jsem ale o ní přišel, zasedl sem na své místo a chvíli přemýšlel co vše spořádat, než se to stalo, rozruch, hadí oči se stáhli a sledovali scenérii která se mi v tu chvíli zdála jako hodně špatný vtip.Znechuceně jsem odsunul talíř a první reakce byla sjet k pasu, k popruhu k držadlu hůlky, profesorka McGonagallová však byla rychlejší, a je to tak i lepší, já bych použil asi jinačí kouzla k jejich ukáznění. Kopl sem šálek čaje a znechuceně vstal.... A toto má být ta proslulá škola čar a kouzel? Tamten že patří k Zmijozelu? Tak prostoduchou reakci bych nečekal u žádného studenta,tohle je zlý vtip, chudák kolega Snape..roztrhl bych ho jako hada a vyhodil ze školy bez řečí.. vstal sem rychle a jediné co zbylo z mé přítomnosti byl jen cíp rozevlátého starého cípu hábitu, kroky tiché ale přesto rychlé a rázné, musel sem pryč, aby mi nebylo ještě více zle. Když sem došel na pokoj, okamžite jsem vzal tornu s vodní dýmkou a příslušenstvím, kytaru a láhev červeného portského. Brzy na to jsem již seděl opřen o sloupek na vrcholku astronomické věže, dívajíc se na obzor do prázdna, v ústech zvěšená kobra zakončující šlauch vedoucí do bublající dýmky, s kytarou v rukou, brnkající melodii a v hlavě slova jedné písně.... A intelekt když bez duše, pak podoben je ropuše, či slepci s mečem v tanci.... |
| |||
Caylus a ostatní, které potkám cestou Člověk se nemůže ani převlíknout bez toho, aby ten nafoukanec něco neprovedl! Uslyším mňauknutí. Je mi jasné, že se Stjerne přišla podívat na nevítanou návštěvu v JEJÍ posteli. Moje kočka je neuvěřitelně majetnická. Otočím se právě ve chvíli, kdy skončí na zemi spolu s dekou. Princ se jen samolibě usmívá. "No to sotva." Odrfknu si a propaluji ho nenávistným pohledem. Chce si zahrávat s mojí kočkou? Tak prosím! Potměšile si prohlédnu znamení na krku a tiše se zasměju. "Napadl tě medvěd?" Užívám si to. Až moc. Zajímalo by mě, jestli si kolem toho něco omotá. Spíš ne. Jeho ego je do nebe volající a už tak by mu nevadilo se po chodbách producírovat nahý. "Měj se." Mávnu rukou a naposledy si upravím svůj model. Košile, sukně i tmavěmodré balerínky perfektně sedí. Úkosem pohlédnu na pěkně vybarvené rameno a s povzdechem vezmu Stjerne do náruče. Položím ji na postel, popadnu tašku přes rameno a vydám se ven, směrem k Ošetřovně. Cestou se ještě zastavím u Nástěnky před Velkou síní, kde rychle načmárám své jméno pod kroužek mentální přípravy. Nijak zvlášť se mi tam sice nechce, ale už ráno jsem si všimla Alecova jména. Třeba ho tam i potkám. Marie tam navíc nechodí, takže bych si mohla i trochu užít. Od nástěnky se vydám směrem k Ošetřovně. Kráčím pomalu, můj stav mi to moc neulehčuje. Cítím lehkou únavu. Jakpak by taky ne... Rychle se otřepu a nesnažím se myslet na události předešlých minut. Fakt nepotřebuju další přizabití o zeď. Pohodím vlasy a nevraživě vracím pohledy mladším ročníkům, které na chodbách míjím. Díky košili bez rukávů je moje rameno vidět. Jednou rukou si jej opatrně držím. Už nateklo a hraje všemi barvami. Zaslechnu, jak si nějací prváci šeptají o tom, že Zmijozel prišel o tolik bodů. Padesát? Dělá si ze mě legraci? Zabiju ho! Vztek se rychle vrací. Jsme teď stoprocentně poslední. Jestli si William myslí, že z toho vyjde jen tak snadno, tak se šeredně mýlí. Bodování je pro mě nesmírně důležité, stejně jako dobré známky. Otec by mě zabil, kdyby zjistil, jakého šílence v koleji máme. Mám dilema nad tím, jestli je hloupejší on nebo Marie. Drby ohledně Sin a Wolfa jsou stále čerstvým tématem. Mám největší chuť se rozeběhnout za Ryanem a podělit se o pikantní drby týkající se Willa. Pomsta by to byla skvělá. Možná později. Konečně dorazím až k Ošetřovně. Nadechnu se a zaklepám na dveře. Doufám, že naše paní zdravotnice není moc zaneprázdněná a najde si chvilinku na mé rameno. |
| |||
Dívčí pokoje - Pozemky Dee, Acai, Matthew Svou omluvu jsem nakonec dostal. Dokonce takovou, se kterou jsem vůbec nepočítal. Nemám si na co stěžovat, i když závěr si mohla nacistická princezna odpustit. Můj krk totiž vypadá jako po napadení vlkodlakem a to ani nemluvím o prokousnutém rtu. Taktéž její práce. Vůbec se neumí ovládat, ačkoliv mě těší, že jí můj výkon dohnal až k takové, byť přehnané, reakci. Mé, už takhle obrovské, ego opět o něco povyroste. Zatímco se Dee převléká, já ještě chvíli ležím a se zájmem jí pozoruji, protože odsud mám přímo perfektní výhled na její křivky. Na postel znenadání vyskočí její otravná kočka a s nespokojeným syčením mě propaluje pohledem. Protočím oči. Ten nakvašený, přiblblý výraz mě akorát tak rozesmívá. Peřinu, na kterou vyskočila nenápadně loktem shodím na zem společně s ní. Ozve se hlasité zamňoukání. Mám co dělat, abych se nesmál nahlas. Díkybohu, že se Dee starala o výběr oblečení a nevěnovala mi tolik pozornosti. „Co to máš za nešikovnou kočku?“ s hranou nechápavostí nad tím kroutím hlavou. Neměl jsem kočky rád. Byly dotěrné a ustavičně se něčeho dožadovaly. Tohle u pavouků nehrozilo. Pája k životu nepotřeboval drbání, nijak se hlasitě neprojevoval a potravu si dokázal obstarat sám. Pár prvákům sice čas od času zmizel křeček, ale to už je vedlejší. Sečteno podtrženo, kočkám asi nikdy nepříjdu na chuť. Jakmile se Deirdre dostatečně pohrabe v šatníku a pobalí si své saky paky, líně se postavím na nohy a začnu se oblékat. Nejraději bych ještě chvíli ležel a nedělal nic, jenže nechci riskovat, že sem vpadne některá z holek a uvidí mě takhle. Ne, že by mi to vadilo.. ale hraběnka by nejspíš dostala infarkt. Nebudu jí provokovat. Nemám proč. Ještě bychom si totiž mohli být navzájem užiteční. Poslední slova Dee poslouchám na půl ucha. Možná ani to ne. Mluví cosi o ošetřovně a kroužku mentální přípravy. Nezajímá mě, co má v plánu. Pochopím z toho akorát to, že do Prasinek nepůjde. Její problém. Alespoň můžu být s Acai sám. „Jo, dobře. Tak zatím.“ zapnu poslední knoflík u košile a aniž bych se na Dei podíval, vyjdu z ložnice pryč. Pak se vydám do svého pokoje. Vezmu si pár věcí, o kterých vím, že je budu v Prasinkách potřebovat a opustím kolej. Nevím, kolik je hodin, ale stejně nemám co na práci, takže se pomalu rozejdu ze školy pryč. Poblíž Hagridovy chatrče si všimnu, že nedaleko ní sedí dva lidé. Přesněji Acai s tím anorektickým polákem, který vypadal jako příbuzný Aviva. Potěš koště. Ušklíbnu se a dojdu k nim. „Zdravím.“ promluvím na ně a trochu si odkašlu, aby můj příchod laskavě zaznamenali. |
doba vygenerování stránky: 0.95377612113953 sekund