Velká síň ---> Ošetřovna

Reece, Erika, Will, ostatní

Velká síň -> školní pozemky -> ošetřovna
Kenji, Monty (Ettariel Darienn Renoire)

Zobrazit SPOILER

Pokoj -> Síň

Marie

***

Blázinec v síni

Ryan, Erika, Angela, Rebecca

Z toalet do Nebelvírské věže

Možná už jsem takový obrat ani nečekala. Možná ve mně Acai vzbudila cosi, co bych pojmenovala jako zapšklost vůči celému světu, lidem především. Jenže nakonec... Překvapí a to mě donutí jim dát šanci. Jo, jako kdybych sama byla ET. Ehm.
Neusmála jsem se, ale můj výraz se dal vzít jako o něco přívětivější. Mírnější? Prostě bezvýrazný. Přikývla jsem na souhlas, že jsme domluvené.

Osušila jsem si už tak dokonale suché ruce a vyšla opět ven na chodbu. Ve dveřích jsem otálela jen o drobný moment déle, než bylo nutné. Vzduch byl opravdu čistý. Alec i Cass nikde. Otočila jsem se zpátky do místnosti: "Nikde nikdo."
Chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem bez rozloučení nechala Acai, kde byla a sama jsem zamířila chodbami na kolej.

Měla jsem ještě čas, ale nikde jsem se nehodlala zdržovat. Na pokoji jsem akorát Saše dala krmení, do plátěného vaku přes rameno jsem hodila mudlovské psací potřeby a blok a k nim hůlku. Připravena na kroužek jsem si ještě chvíli užívala četbu v tichu ložnice, kde byla jen Theodora. Příliš jsem ale nevnímala, co čtu, hlavu jsem měla plnou myšlenek.

Dívčí záchody -> Havraspárská kolej -> Knihovna

Alec

Moc přesvědčivě Alec nezní. Já se mu ovšem nedivím, má na ošetřovně kamaráda a běží hledat druhého. Asi má myšlenky jinde, než u ubrečené spolužačky. “To nic. Já než doběhnu nahoru a pak zase zpátky, tak ho určitě najdeš. Kdybych tady mohla poletovat v ručníku bez toho, aby mě chytil Filch, tak bych s tebou šla hned, ale no… asi by se lidi divně koukali. To budou asi i teď,“ uvědomím si.
“Tak snad ho rychle najdeš, až se dám trochu do pořádku, tak se za Reecem přijdu podívat,“ slíbím a trochu kýchnu. Malinko se oklepu. To bude tou mokrou osuškou. “A díky moc, za všechno,“ řeknu mu upřímně a vděčně ho obejmu. Pak se znovu natáhnu pro tašku, a přidržujíc si osušku kolem pasu, se rozeběhnu co nejrychleji k nám na kolej.

Cesta byla strašná! Ať už se lidi dívali nebo ne, prostě jsem cítila ty jejich pohledy v zádech. Byla to nejspíš drobná paranoia, spousta už jich odešla do Prasinek a hrad tak plný nebyl. Ale i tak se mi neskutečně ulevilo, když jsem konečně vpadla do dívčího pokoje.
Zabouchnu za sebou dveře a dojdu k posteli. Tašku se zablácenými věcmi hodím pod postel. Teď na ně myslet nechci. Ale musím se teple obléct, jinak to dopadne špatně. Tak na sebe hodím dlouhé kalhoty a pěkně teplý svetr, snad to pomůže. Snad to kýchání přestane, až se pěkně zahřeju.
Osušku hodím přes pelest a… co teď? Těžko říct. Samotné se mi do Prasinek nechce, ale s kým jít? Nebo nejít? Nebo uvidím? Tak zatím můžu vrátit ty knihy, co jsem si půjčila. Tím nic nezkazím.
Ještě tedy pár minut zůstanu rozpláclá na posteli a nechám se olizovat od své kočky. Jak tu může být tak spokojená, když jsem pořád pryč? Ale je to kočka, i když zcela obyčejná, vrozená hrdost jí nechybí. Tak se přijde jednou za čas přitulit a zase odkráčí studovat něco jiného.
Tak jí tu nechám něco na zub a vydám se zvolna do knihovny.
Je tu tak chladno nebo se mi to jen zdá…?

V knihovně bylo opravdu málo lidí, těžko se divit. A tak zajdu ke knihovnici vrátit knihy a… že se tu ještě porozhlédnu. Když už jsem tady. Je tu takový klid a ticho… a taky tma, tak aspoň lidi neuvidí mé stále ještě zarudlé oči!