| |||
Astronomická věž14.10. Sebastian "Burrito. To je taková...ty fakt o mudlech nic nevíš, co?" povzdechnu si teatrálně, ale sako si od něj s díky vezmu. Rukávy mi končí u konečků prstů. "Supr, to ani nepotřebuju rukavice," ocením to nahlas a následuju Seba ke schodům z věže dolů. Málem do něj narazím, protože se na vrcholu na chvilku zastaví, než začne skákat dolů a vykřikuje u toho něco o šamponu. Vyprsknu smíchy. "To nevím, to by Snapa stopro zničlo, umytý vlasy. Hlavně by nevypadal tak zlověstně, dokážeš si ho představit? S umytými načechranými vlásky, to by si Kwang určitě nechal říct," začnu rozvíjet homoteorie. "Myslíš, že se někdy někdo snížil k tomu, aby s ním chodil? Toho člověka bych chtěla potkat, potřást mu rukou a zeptat se ho, kdo mu nebo jí kdy ublížil," řeknu. Dole už taková zima není, tak vrátím Sebovi jeho sako. "Díky. Ale možná bych raději umrzla, než jít na tu hodinu," zamrmlám. "Přečetl sis to, co nám zadal? Já se na to...trochu...trochu víc...vykašlala," ušklíbnu se a doufám, že Sebastian je na tom podobně. Ve dvou se to lépe táhne a tak vůbec! |
| |||
|
| |||
Zpět v Bradavicích > Skleník č. 414. Října, Středa Henry Znovu jsem se utvrdila v tom, že přenášení není mým oblíbeným způsobem cestování. Nebylo to sice tak hrozné jako napoprvé, ale i tentokrát jsem měla žaludek jako na vodě a hlava se mi nepříjemně motala. Pevnou půdu pod nohama jsem našla až s pomocí Henryho. S laskavostí jemu vlastní mě doprovodil až do skleníků, kde se jal dostát svému slovu a pomoct mi se spouští, co tu zbyla po slimácích a tlustočervech. Bylo mi sice hloupé takhle svého kolegu okrádat o drahocenný čas, který by mohl strávit jakkoli jinak než hrabáním se v hlíně, nicméně jsem musela uznat, že jeho pomoc mi rozhodně přijde vhod. V Londýně jsme se totiž zdrželi mnohem déle, než jsem původně předpokládala. Pomona ve sklenících už nebyla. Odvedla tu kus práce a na mě padlo jen rovnoměrně rozprostřít postřik v zamořených sklenících. “Už jsi to někdy dělal?” usměju se na Henryho, zatímco si sundávám bundu a šálu, abych na sebe mohla navléknout zástěru. Vlasy stáhnu do culíku, protože není nic nepříjemnějšího, než prameny zaclánějící při práci. Podám mu erární zástěru, roušku, rukavice a brýle na oči. Než se převlékne, vyložím náš nákup na nejbližší stůl. Rozdělím postřiky tak, aby na každý skleník vyšlo pět plechovek. “Máme čtyři zamořené skleníky. Čtyřku, pětku, šestku a sedmičku. Do těch zbylých tří ty postřiky jen uložíme, aby byly po ruce, kdybychom je náhodou v budoucnu opět potřebovali. Co zůstane, odnesu do skladu. Naštěstí jsme jich koupili dost.” mluvím si spíš sama pro sebe, ale určitě by neuškodilo, kdyby mě Henry poslouchal. Nakonec mu podám první kovovou nádobku. “Je to jako rozprašovač na květiny. Zmáčkni to nahoře a můžeš začít. Až skončíš, zase to vycvakni. Není to nic těžkého. Buď důkladný, prosím.” jiné instrukce ode mě nedostane. Natáhnu si přes rty a nos svou vlastní roušku a bez okolků se pustím do práce. |
| |||
Návrat bradavice - Můj kabinet Henry, Ettariel, Mirabel, Rosalie Po nákupech a hezkém posezení u kávy jsme se s mými kolegy vrátili do Bradavic. Zase přemísťováním, takže jenom doufám, že to momentálně všichni zvládnou v pořádku. Poté, co domluví Mirabel se také pustím ke slovu.: "Souhlasím s Mirabel, že bychom si měli zase někdy někam vyrazit. Takže někdy zase naviděnou." Po těchto slovech si to odkráčím do mého kabinetu. Jakmile dorazím do mého kabinetu, tak jsi všechny věci, kterém jsem nakoupila odložím na stůl. Svůj tmavě zelený plášť si pověsím na věšák vedle dveří a zapálím si oheň v krbu, který zvládnul v mé přítomnosti vyhasnout. Nakonec si zapnu rádio, ze kterého se začne linout líbezná hudba. Vezmu si do rukou jednu z knížek, které jsem si koupila. Usadím se a začnu listovat. |
| |||
Alastor , Caylus, Jordyn Středa 14.října Můj nápad přivést sem Alastora byl geniální. I když jsme se s Princem v Medovém ráji neskutečně přežrali, po cestě na hrad nám oběma evidentně slehlo. Nadšeně se láduju večeří, která je opět neskutečně výborná. Na tohle si člověk zvykne rychle. Můj přítel evidentně pochopil, že bych mu čokoládu nejradši vyrvala z rukou a vzala si jí zpět, nakonec si to ale rozmyslím a blahosklonně se usměju: "To je v pohodě, jen si ji nech. Koupila jsem si nějakou navíc. Zasloužíš si navíc odměnu," spokojeně kývnu směrem k poznámkám, které mi Alastor podstrčil pod nos. Precizně zpracované, jak jinak. "V tomhle souhlasím s Cayem. K čemu nám sou nějaký bludičky? Já se chci učit čarovat, sakra. Od toho tu jsem... Není moc pravděpodobný, že bych se s nějakou jen tak setkala, ne? Monreová už je dávno tuhá..." Přidám se tak k naší teorii, že se z mrtvol stávají bludičky. Taky nám to mohl přečíst nahlas... Moje myšlenky naráz potvrdí Princ, který je vysloví nahlas. Jo, to by teda sakra bylo fajn! "To máš pravdu... Hmm... Co kdybych něco málo přečetla, zatímco budeme jíst?" Navrhnu, spolknu sousto, které mám zrovna v puse, zapiju to dýňovým džusem a pusu si utřu do ubrousku. Mezitím k našemu stolu stihla přijít Jordyn, která mě dokonce i pozdravila. Páni. Poslední člověk, kterého bych tu kromě Banánu chtěla vidět. Mile se na ni usměju a pozoruju, jak Prince krmí zákuskem. "Ahoj Jordyn! No to je ale překvapení! Jak se máš?" Jsem neuvěřitelně zvědavá, jestli jí Princ řekne o té naší přežíračce v Medovém ráji. Nevšimla jsem si, že by své přítelkyni něco kupoval. Chudinka malá. To i já jsem Alabastrovi něco koupila! Povzdechnu si a ve chvíli, kdy se ti dva ládují zákusky, Princovi pod lavicí nenápadně podstrčím pod stolem jednu z čokolád, které jsem si koupila pro sebe. Doufám, že mu dojde, co by měl udělat. Jsem to ale hodná kamarádka! Ruku, kterou jsem před tím měla položenou na Alově koleně, přesunu k jeho ruce a propletu si s ním pod lavicí prsty. Po nějaké chvíli si odkašlu. "Můžu začít s těmi bludičkami?" Nadechnu se a začnu pomalu předčítat to, co mi přijde jako nejdůležitější. Občas se zamračím. Proč sakra píše tak odborně? Mezi slovy si do pusy strčím kus klobásy, kterou pomalu přežvykuju. V přednesu ale pokračuji dál, i když mi není až tak dobře rozumět. Nedostanu se ale moc daleko, jelikož v té chvíli ze stolů zmizí jídlo. Zamračím se. Nedojde mi, že už nejspíš musí být sedm hodin večer. Já chci svoje jídlo! "To nikdo nemá hlad? Magoři... Asi... máš pravdu. Sakra, já chci svoje jídlo!" Třísknu nespokojeně skleničkou o stůl a našpulím nespokojeně rty. Alastorovu ruku přitom tak trochu drtím. Když si to uvědomím, omluvně se pousměju. Je mi úplně jedno, co si o mně bude myslet ta Caylusova fuchtle. Princ tomu dodá korunu, když se postaví se suchým rohlíkem. Chtě nechtě vyprsknu smíchy. Tohle může udělat jenom on. "Hele, to je dobrá otázka..." Stačí mi jediný pohled na Jordyn, která na Prince hledí jako na svatý obrázek. Otráveně seberu suchý rohlík, strčím si ho do pusy a otočím se na Ala. "Co kdybychom jim dali trochu soukromí?" Usměju se na něj, stále ho držíc za ruku. Ukousnu kus rohlíku a nakloním se k němu blíž, abych mu mohla zašeptat do ucha. "Co říkáš na procházku kolem jezera?" zvednu se, sbalím si tašku a žraloka, podám mu jeho poznámky a jakkoliv se Al rozhodne, mávnu na Cayluse a Jordyn. "Užijte si to, uvidíme se na Obraně." S těmi slovy se vydám ať už s Alem nebo bez Ala ven ze síně. |
| |||
Středa 14. říjnaHlavní síňCoralineBingo. Dárek se jí líbí. Oči jí září jako malému děcku o Vánocích a do toho nadšeně výská tak, že se mi ústa při tom zvuku automaticky roztáhnou do širokého úsměvu. Je vážně neuvěřitelné jí pozorovat ve chvílích, kdy má tak nefalšovanou radost a to jí prosím pěkně způsobila jen obyčejná čokoláda z Medového ráje. „Je to jen drobnost, ale jsem rád, že se ti lí...“ Pozdě. Naprosto neočekávaně od ní dostávám pusu na tvář, která v tu ránu nabírá barvu zralého rajčete. Bez rozmýšlení si na políbené místo přiložím dlaň a trochu se od Cor odtáhnu, to už mě ale samou radostí objímá a mačká tak, že najednou nevím, kde mi hlava stojí. Zabte mě někdo... Cor mě propouští ze svých spárů a zatímco se dál rozplývá nad čokoládou, já se snažím zachovat si poslední zbytky zdravého rozumu. Co to sakra mělo být? To objetí bylo vážně pevné a i když si to ona patrně neuvědomuje, cítil jsem v tu chvíli úplně všechno. Včetně jejího hrudníku. Proč mi to probůh dělá? Cožpak nevidí, že tím všechno jen zhoršuje? Ne, nevidí, protože tě nebere jinak než jako dobrého kamaráda. Kolem nás právě prochází Daniel se svou skupinkou a mně neujde ten nevyzpytatelný pohled, který mi věnuje. Moc dobře vím, co ten výraz znamená. Určitě si myslel, že jsme s Cor byli předtím bůhvíkde a dělali bůhvíco. Jenže k jeho i mé smůle to tak nebylo ani zdaleka. Dan byl sice můj nejlepší kámoš už od prváku a o mých citech k Coraline věděl, stejně tak Ryan, ale neřekl jsem jim pochopitelně všechno. Jsou věci, kterými se člověk nechlubí a to ani před nejlepšími přáteli. Například tím, že moje zkušenosti s děvčaty se omezovaly maximálně tak na 2D holky z videoher a mangy. Pro Ryana s Danielem jsem byl prostě ten praštěnej, úchylnej asiat, co jim z prázdnin pokaždý přiváží jako dárek nějakou hentai mangu, ale ve skutečnosti to bylo s těmi prasárnami trochu jinak. Pravdou je, že Coraline byla má úplně první láska. Pokud tedy nepočítám tu platonickou, Hatsune Miku. A v tu chvíli se má zmatená mysl vydá na průzkum... Arattzattza ya ribiraririn raba rittan rindam denrandu... ............. ..... ............ Huh? „Ehm... sumimasen... Říkala jsi něco?“ vrhnu po Cor nechápavý pohled, když se jakž takž proberu ze snění. Patrně něco celou dobu říkala, jen si zaboha nedokáži vybavit co. Pořád ale ještě drží v rukách čokoládu a kousek z ní mi právě vtiskává do dlaně. Aha, takže jsme pořád tam, kde jsme byli. „Arigato.“ zamumlám vděčně a pomalu vložím těch pár čtverečků do úst. Z Medového ráje jsem přeslazený víc než dost a nic sladkého jsem už v plánu jíst neměl, ale nechci Cor kazit radost. „Je parádní.“ Pousměju se a položím na stůl poloprázdnou misku polévky, kterou jsem předtím uzmul dřív, než jídlo ze stolu zmizelo. „Ani já se do učení nijak zvlášť nehrnu. Snape mě a Daniela stejnak nesnáší, takže je vlastně jedno, kolik toho umíme, nebo neumíme. Jsme holt ve špatný koleji. To bude ten problém.“ zabrblám nespokojeně s rezignovaným pokrčením ramen. Nedělám si iluze, že by tomu bylo někdy v budoucnu jinak. Každý věděl, že Snape nesnášel Nebelvírské a naopak protěžoval Zmijozelské. Tohle bylo něco, co nemělo šanci se změnit. Ne, dokud tu bude ten slizák učit. „Když už zmiňuješ ten famfrpál, jak vám to vlastně jde? Čeká vás zápas s Havraspárem, že?“ Nedivil bych se, kdyby vyhráli. Alex byla úžasná kapitánka a už dlouho jsem neviděl někoho tak zapáleného do hry, jako právě jí. Bylo by zajímavé vidět jezevce v boji proti hadům, protože Richard byl v tomhle ohledu stejný, jako Alex. Oba byli pěkně soutěživí a ani jeden nechtěl dát vítězství zadarmo. „Myslím si, že vyhrajete. Máte perfektní přípravu. Ale buď při zápase opatrná, jo? Ať nespadneš.“ Ježiši, seš její táta, nebo co? Teď to zní, jakoby byla totálně neschopná. „Uh... není to tak, že bych o tobě pochyboval!“ vyhrknu. „Jen je ta hra na můj vkus moc drsná a nebezpečná.“ Moc nebezpečná pro tebe. Proč to nedokážeš pochopit? „No, to je jedno. Chtěla jsi vědět, co jsme s klukama podnikali? Asi tě zklamu, moc velký vzrůšo to nebylo.“ Minimálně ne pro ní. Co bych jí asi tak měl vyprávět? O tom, jak jsme na pokoji chlastali saké, cpali se pocky tyčinkama a do toho poslouchali Ryanovo rozplývání se nad Sinestrou? Nebo snad to, jak Ryan přinesl ten dopis od Christininý mámy a my měli druhý Vánoce z toho, že je totálně švorc a musí se vdát za nějakýho plesnivýho dědka? Ne, tohle si nechám pro sebe. Tohle Cor vědět nemusí. „Měli jsme trest se Snapem v zapovězeným lese. Já a Daniel. Sbírali jsme sítě z akromantulích pavučin. Byla to celkem sranda, dokud tam jedna vážně nepřišla. No, kdyby jedna. Byla s celou rodinou.“ Takhle to zní dost fantasmagoricky a těžko říct, jestli mi něco z toho Cor uvěří. Já sám bych tomu taky nevěřil, kdybych to na vlastní kůži nezažil. Byl to příšernej zážitek. Nikdy jsem neměl rád pavouky, ale po tomhle všem je nemám rád ještě víc. „Už z toho důvodu se mi do toho lesa dneska nechce. Ale kdo ví, třeba budem mít štěstí a potkáme tam něco jinýho. Třeba jednorožce.“ Vím, že Cor by si nic jiného nepřála. Její posedlost jednorožci byla proslulá a ani ta nehoda na tom nic nezměnila. Alespoň v něčem byla pořád stejná. |
doba vygenerování stránky: 0.85562300682068 sekund