| |||
Ošetřovna -> Dámské záchodyKdo mě potká + Cass a AcaiUtíkám s větrem o závod i když nejsem v kondici. I když se snažím dýchat přesně tak, jak se to má, brzy mě začne píchat v boku, ale to už jsem skoro před Hlavní síní. Když ale probíhám přiléhající chodbou, zaslechnu křičící hlasy. Zastavím se a zaposlouchám. Hlas je mi známý a nezní mi vůbec pozitivně. Navíc, zmiňuje mě... a... Zachmuřím se, rameny mi poklesnou a já tiše vklouznu do dveří Dámských toalet... |
| |||
Areály zdejšího ústavu Člověk člověku vlkem • Nikdo konkrétní (možná profesor Snape) Nazvat to nevydařeným doučováním je jako říct, že hovno nemá zrovna valnou chuť. Vlastně to je pravda, jen to neukazuje skutečnost v plném rozsahu. Netuším kam se rozhodla Angela utéct, když nás Snape vyrazil, ale rozhodl jsem se o to už nestarat. Dneska mi o sobě poskytla více materiálu než za uplynulé roky, což mě dosyta hřálo u srdce. Již delší dobu jsem nejedl, ale dokud jsem hlad příliš nepociťoval, rozhodl jsem se to ignorovat. Po zbytek dne jsem měl v hlavě víceméně prázdno a rozhodl se chvíli strávit v knihovně a procházkami po škole studujíc chování ostatních studentů. Zastavil mě až Filch s ostatními studenty. 'To už je tolik hodin?' Byl jsem hořce překvapen, jak jsem promarnil zbytek dne. Neměl jsem mu co říci, tak jsem ani neodpovídal a mlčky jej následoval, když to tedy chtěl. Nemá smysl se zbytečně vzpírat této nesympatické obludě. Kontakt jsem nenavázal ani s dalšími studenty, které Argus také po cestě odchytil. Naštěstí jsem byl brzy z toho nechtěného doprovodu vypuštěn poté, co jsme narazili na Rebeccu, jak si to v komoře s někým rozdává. Změřil jsem ji pohledem a byl zvědavý, na její reakci. 'Bude se stydět? Smát? To už je jedno.' Vydal jsem se rychlým krokem na pokoj. Další den se probírám až kolem desáté hodiny. Šokovaně tomu sám nemohu uvěřit, že jsem ráno takhle zaspal. 'To se mi nepodobá.' Pociťovaný hlad byl znát již více než včera, což je logické. Ještě jednou jsem zkontroloval čas a došel k řešení. „Za chvíli je oběd, to snad vydržím.“ Rozhodl jsem se a šel provést ranní hygienu a upravit svůj zevnějšek. Dost času jsem znovu strávil upravováním vlasů a následně pečlivě oblékl školní uniformu. Znechuceně jsem se otřásl, když jsme si jako každý den uvědomil, že mají všichni stejnou. Utěšoval jsem se pouze faktem rozdělení barev podle kolejí. 'Co teď?' Podíval jsem se do diáře a vzpomněl si na lektvar, který jsem chtěl připravit. Posbíral jsem tedy své poznámky, připravené byliny i zabalený materiál od Eriky do brašny a vydal se ke kabinetu Severuse Snapea. Zaklepu a chvíli čekám, zda je ve svém kabinetu nebo bloudí po škole či stále setrvává v síni. |
| |||
Velká síň - Havraspárský stůlCass, Rebecca, Deirdre, prof. Primrose a další označení, ale nepřítomní Snažila jsem se pochopit tu zvláštní atmosféru, která vládla nejen u našeho stolu. Například Cass, zdála se na první pohled klidná jako vždy, ale pod tím vším... Jakoby se něco dělo. Lesknou se jí oči? Nebyla jsem si jistá, protože Cass svůj pohled sklopila, nakonec se zvedla a odešla. "To je od tebe milé, že tak mluvíš o svém kamarádovi," ušklíbla jsem se na odpověď Deirdre. Nikdy jsem té mrše nepřišla na chuť. A těžko na tom něco změní fakt, že si blahosklonně dovolila přátelit se s Alecem. Alec je v tomto ohledu až příliš čistá duše. "Ne, nikdy neobviňuji bez důkazů, jen jsem ti prozradila své podezření. To aby si neřekla, že jsem bezcitná," odpověděla jsem zmijozelské blondýnce chladně. Pak už jsem jen přikývla. Nebudu bránit Alecovi, aby se přátelil, s kým se mu zachce, takže pozdravy rozhodně vyřídím. Trochu mě v tomto ohledu překvapila reakce Rebeccy. Opatrně jsem se pousmála, protože ona si má slova vyložila jinak: "Nevím víc, než ostatní. Jisté je, že je v pořádku. Zdá se být v pořádku." Nechtěla jsem rozvíjet své teorie. Umím rozvíjet totiž opravdu šílené nápady, když se mi chce. Ale především jsem je nechtěla rozvíjet jen tak před ostatními. Rebečina mírně urážená odpověď mě proto zatím nechává chladnou. Ani jsem nepostřehla, že při incidentu mezi Reecem a Willem od našeho stolu Deirdre utekla. Emily se zatím ujala Isaaca a odváděla ho pryč. Vyprovodila jsem je jen pohledem. Momentálně to bylo nejspíš to nejlepší, co Emily mohla udělat. Z celé té situace mi bylo... Špatně. Chtěla jsem zatím Rebecce říci víc o Alecovi, ale ona už odešla směrem k nebelvírskému stolu. Nezastavovala jsem ji. Paní profesorka pochopitelně začala klást další dotazy a nyní je směřovala na mě. Zatvářila jsem se lehce zmateně. "Popravdě," začala jsem jí odpovídat, "jsem už viděla jen naštvaného Reece. Něco se tu stalo, když jsem přišla, Isy už plakal a pak se to všechno strhlo mezi Reecem a Willem." Když jsem tak o tom mluvila, byla jsem z toho čím dál sklíčenější a zamyšlenější. Pomalu jsem si sedla naproti profesorce a uvažovala dál nahlas: "Vážně nevím. Reece prostě není takový. Z lásky člověk udělá asi hodně blbostí, ale tak velká změna v osobnosti? To mi na něj opravdu nesedí..." |
| |||
Caylus, Acai, okrajově Emily a Isaac Začínám se trochu uklidňovat. Ten nejhorší šok pomalu ustupuje. Cay mi pomůže na nohy. Bolestí syknu, rameno začíná bolet čím dál víc. Zatím si ho nevšímám. Na to bude dost času později. Překvapí mě, že je Acai tak starostlivá. Ještě pořád nejsem úplně ve formě, a tak se jen slabě pousměju. "Neboj, to by si nedovolil. Já se o něj postarám." Krátce na ni kývnu, když odchází a hluboce se nadechnu. Promnu si oči a do rukávu kabátku si utřu to slzavé údolí. Paniku postupně nahrazuje vztek, který se snaží dostat ven. Ztvrdne mi čelist. Nadechnu se. "Máš pravdu. Soukromí bude nejlepší. Tyhle chodby maj uši." Držím si rameno a vydám se směrem k naší kolejce. Míjíme Emilly s Isaacem, která ho odvádí ven. Chudák kluk... Ještě pořád trochu klopýtám. Zavřu oči. Nádech. Výdech. "Nevím, co se Sheehanovi stalo. Najednou prostě zešílel. Nevim, co si myslel, když šel k našemu stolu. Ale ten idiot Raven ho vyprovokoval a Zahradník ho napadl. To by ještě nebylo tak hrozný... Nadechnu se a přejedu jazykem po rtech. Zatnu zuby. Pořád nechápu, jak to mohl udělat. "Raven ho napadl kouzlem přímo před profesorama a síní plnou svědků. Jak jenom... Dost ho popálil." Zatnu ruku v pěst a zaskřípu zuby. Mám obličej stažený vztekem. "Je to idiot!" Kráčím bok po boku Cayluse. Nejradši bych teď praštila rukou do zdi, ale nechci tu bolest v rameni ještě zhoršit. Před vstupem do společenky zamumlám heslo. Projdeme dovnitř. Na chvilku zastavím. "Pojď, u nás teď nikdo není. Budeme tam mít dost soukromí... A já se ti snad i omluvím..." Poslední větu pronesu se zaťatými zuby. Nechci se právě teď potýkat s lordem nebo Toshirem u nich na pokoji. Navíc je to hnízdiště ďábla. Ty hady a Páju bych nesnesla. Nedejbože Willa, kterému bych teď nejradši dala pořádně do zubů. Násilí je vždycky tou nejlepší cestou, Dee Dee... Myšlenky na svého otce rychle zaženu a vydám se do pokoje rázným krokem. Počkám, až za mnou dojde i Caylus. "Udělej si pohodlí." Ukážu na svoji postel. Stjerne se strategicky přesunula a chrní teď na gaučíku. Dobře pro Cayla, kterého by nejspíš sežrala, kdyby si sedl vedle ní. Pomalu dojdu k šatní skříni, kterou otevřu. Stojím zády ke Caylovi. "Takže... čím chceš začít?" nadhodím konverzačním tónem. Cítím, jak mi v rameni pulzuje. Zavřu na okamžik oči. Zavrčím. Pokusím se jím pohnout, ale je to ještě horší. "Ehm... mohl bys mi prosím pomoct se zipem na šatech? Chci se podívat, jak to vypadá.." Nechci ho prosit o laskavosti. Nechci. Ale co jiného mi zbývá? |
doba vygenerování stránky: 1.034649848938 sekund