| |||
|
| |||
Na chodbě před síní Acai, Dee Trucuje. Ruce má založené na prsou a do toho mě probodává tím nejvražednějším pohledem, jaký jsem kdy u ní viděl. Nevím proč, ale připadá mi to roztomilé. Patrně se snažila ve mně vzbudit lítost a výčitky, jenže tohle celé beru asi tak vážně, jako kdyby panic Raven rozdával rady o sexu. Cítím, jak se pomalu uvolňuje, přestože se tomu brání. Nejspíš mě chtěla ještě chvíli trestat, jenže sama musí vědět, že tohle na mě neplatí a rozhodně si z toho vrásky dělat nebudu. „Proč? Protože mám na tebe chuť a šaty ti budou určitě moc slušet.“ vysvětlím jí to tak stručně, jak jen dokážu. Vím, co si o tomhle celém myslí, ale nemohu si pomoct. Chci, aby mi vyšla vstříc. Prochází kolem žirafa, která se záhy otáčí na podpatku a odchází opačným směrem. Neodpustím si úšklebek. Je dobře, že jde pryč. Pochopila to správně, díkybohu. Ať mi vůbec neleze na oči, protože mě namíchla ještě víc než ti teplomilové a to je co říct. „Nekaž si tím náladu.“ Ukazováčkem přejíždím Acai po tváři a pak jemně obkroužím oblast kolem rtů. „Takhle jsi hodná holka.“ Potěšeně se usměju, jelikož odsouhlasí, co jsem po ní chtěl. Musí jí vážně hodně záležet na tom, co si ta žirafa myslí, protože jinak by jí bylo ukradené, kdo o tom deníku ví. Umím udržet tajemství a nemám v plánu o tom někomu říkat, ale to Acai vědět nemusí. Takhle jí můžu vydírat. Vyhovuje mi jí mít tímhle způsobem pod kontrolou. „Nějaké určitě najdeš a jestli ne, tak ti je koupím.“ mávnu nad tím rukou, jako kdyby šlo o nejběžnější věc na světě a taky že ano. Obstarat oblíbené milence oblečení je to nejmenší. Pak mi přímo k nohám spadne Dee. Tak nějak nechápu, kde se tu vzala a co se jí přihodilo, jenže vypadá vyděšeně. Takhle jsem jí viděl snad jen při obraně proti černé magii, když viděla oheň, ale kde by se zrovna teď a tady vzalo něco takového? Nesmysl. Mele pátý přes devátý. Pochytím jen, že William napadl Zahradníka. „Co jsi viděla? Mluv.“ Vybídnu jí a pomůžu jí na nohy. Začíná mi docházet, proč byla profesorka tak rozčílená a proč šel Raven za ní. Co ten kus kokota zase vyvedl? Jak může někdo někoho napadnout před zraky všech? Zvlášť, když tam jsou učitelé? To je šílený! „Uklidni se..“ doporučím jí a trochu přísně si jí změřím pohledem. Dee teď sice vypadá neškodně, ale její slova u stolu se mě předtím dotkly. JEHO se dotkly. „Máš pravdu, měla by jsi se omluvit.“ pokývám hlavou. „Chceš si promluvit někde v soukromí?“ dotážu se. V očích mi zajiskří. Za to, co řekla si jí ještě vychutnám. |
| |||
Hlavní síň - školní pozemky ♦ Isaac, Reece, Acai, Caylus, Regina, William, Rebecca, Cassandra, (Odetta), Rosalie, (McGonagallová) ♦ Byla jsem celkem zmatená z celé situace, která probíhala u stolu. Caylus se štěkal s Cass a celkem šíleným způsobem, který nakonec zahnalo to, že s Acai někam odešel. |
| |||
William, Sinestra, Caylus, Alec, Odetta, Rebecca, Cassandra, Reece, Acai, Isaac a další u havrostolu, prof. McGonnagalová, prof. Primrose V hlavě mi stále zní škádlivá slova Sin. Možná má pravdu. Možná je Rebecca stejně hrozná jako Acai. S tím ale v tuhle chvíli nic nenadělám. Naprosto je chápu. Taky mám sex ráda. Proč si tedy neužít s jedním z nejhezčích kluků, které na škole máme? Odettina odpověď mě nijak nepřekvapí. Chápu to. Zasloužím si to. Povzdechnu si a jen krátce kývnu. "Já tě chápu, Odetto. Alec možná nemá původ, který by stál za zmínku, ale pořád je to můj kamarád a já mám o něj strach." odpovím ledově. Dýchej Ai, dýchej... "Ty... mi tu právě říkáš, že mu někdo udělal někdo od nás?" Zmateně otevřu pusu. Nečekala bych, že tu Alec není proto, že se mu možná něco stalo. Nepřekvapilo by mě ale, kdyby to byl někdo od nás. Na mysl mi hned přijde Caylus. Že by? "Promiň, že jsem mařila tvůj čas... Jestli Aleca ještě uvidíš, tak mu vyřiď, že se za ním zastavím později." Chystám se odejít, ale to, co uvidím, mě zastaví. Věděla jsem, že si Will koleduje s tím, že cvrnkl Reece do nosu. Zahradník se choval podezřele, takže se mu muselo něco stát. Byl až přehnaně agresivní. A pak Willa uhodí. Jsem na něj pořád naštvaná... Ale koledoval si. Reece možná zaútočil jako první, ale Will se mu v podstatě vysmíval do obličeje. Chápu ho, ale nikdy bych nic takového neudělala uprostřed Velké síně, kde jsou i profesoři. Co to děláš, ty idiote?! Moje vnitřní já běsní a nejradši by se vrhlo do boje. Snažím se ale zůstat v klidu. Reece se do Willa pustil s plným nasazením. Začínám mít před očima rudo. Musím se uklidnit, jinak to nedopadne dobře... Když už jsem pevně rozhodnutá, že na ně vlítnu, odejde Cass. Nevím, co se tu stalo, ale Caylus jí nejspíš řekl něco, co pěkně bolí. Je už takový. Udělám jeden krok směrem k bojující dvojici... A pak přijde ten oheň. Vyschne mi v puse a zastavím se. Tělo mi okamžitě ztuhne. V puse mám písek. Oči vytřeštěné. Puls mi začíná neuvěřitelně zrychlovat. Ne, prosím... ať to neudělá... Vidím plameny, které pohlcují Reecovu paži. V očích se mi odráží ta červeno-oranžová záře. Už tak jsem dost bledá, ale v okamžiku, kdy se objeví oheň, se z mého obličeje vytratí všechna barva. Začínám se třást a lapat po dechu. Samotný oheň by nebyl až tak zlý, ale pohled na škvařící se kůži je moc. Třesu se, lapám po dechu a objevují se i první slzy. Snažím se pohnout, ale nemůžu. Nemůžu... Jen se dívej, jak se jim škvaří kůže, Dee Dee. Koukej, jak ta špína křičí. Nic jiného si nezaslouží. Mám pravdu, Dee Dee? Mudlovská špína se musí očistit. Slyším otcova slova a jeho krutý smích, když dělal to samé nevinným mudlům. Vyžíval se v tom a nutil nás, abychom se dívali. A když jsme se nedívali... tak jsme to schytali taky. Prsty se dotknu kůže na paži. Reece křičí bolesti. Je to to jediné, co teď slyším. Musím pryč... Pohni se... Bezpečí... Z velké dálky slyším pláč. Že by Isaac? Ani sama nevím. Strach a panika mě úplně pohltily. Udělat krok. A pak další. Mechanicky se dávám do běhu a mířím rovnou k východu. Prof. McGonnagalová zasáhla a odvádí Williama pryč. Proč jsi to udělal?! Nemyslím. Strach a bolestivé vzpomínky se mísí i s přicházejícím vztekem. Jsem sama bez sebe. Nevím kam jdu, co dělám. Jsme v prdeli. Prozradil nás. Proč to udělal na veřejnosti? Pomátl se? JAK MI TO SAKRA MOHL UDĚLAT? Škobrtnu a málem se natáhnu. Přes slzy nevidím. Při cestě skrze dveře do nich ramenem narazím a bolestivě syknu. Je mi jedno, že to bolí jak čert. Je mi jedno úplně všechno. Chytím se za reno a málem to napálím do Cayluse s Acai. Vzhlédnu. Jediné, co vidím, je Princ. Zmučeně zasténám. Vidím rudě. Vidím rudě... Pryč.... Nohy už to déle nevydrží, a tak se poroučím k zemi na kolena. Přímo před Cayluse. "Prosím..." Skoro šeptám. Šíleně se třesu. "Dostaň mě pryč..." Caylus by měl vědět, co to znamená. Podobnou reakci už zažil, když jsme čelili bubákům. Pravda, v o trochu mírnější variantě, ale i tak. Přinutím se zhluboka dýchat a škytnu. Třese se mi ret. Musím vypadat jak smrtka. "Dostaň mě pryč... musíme si promluvit... všechno je v hajzlu... chci... chci se ti taky omluvit..." Ani nevím, co to melu. Něco ze mě vypadne. Normálně bych se mu neomlouvala, ale vím, že se ho to, co jsem řekla, asi hodně dotklo. Potřebuju, aby mě dostal pryč. Hned. Mohla bych zešílet úplně. "W...William napadl Sheehana... ohněm..." Mám problém to ze sebe dostat. Koktám. Jsem v šoku. Zabiju ho... Acai celou dobu ignoruju. Je mi fuk, že ji Princ drží. |
| |||
Před hlavní síníCaylus, okrajově CassŘekla jsem snad všechno, co jsem chtěla. I když je mi jasné, že mě další, lepší věci napadnou až později. Nebyla jsem v klidu, nemohla jsem být. Cukaly mu koutky a mě došlo, že mu to přijde vtipné. Vytáčelo mě to k nepříčetnosti. Ten omezenej, sebestřednej, sobeckej, arogantní narcis! Několikrát se nadechnu, abych mu něco odpověděla, ale upřímně netuším co. Je zcvaknu zuby a semknu rty do téměř neviditelné linky. Jeho odpovědi jsou směšný a provokují mě natolik, že cítím, jak mě pálí dlaň. Nevrazím mu, ne. Ale to neznamená, že si to nebudu představovat. Hezky do detailů si vychutnávám každou kapku krve, co z něj cáká na zeď. Pořád a pořád dola, vraždím ho v myšlenkách, dokud se neuklidním natolik, abych byla pouze jízlivá a protivná. Je to Caylus. Mělo mi dojít, že nic z toho, co jsem mu právě řekla nepochopí. Má tolik citu jako šutr a k tomu utkvělou představu, že se kolem něho točí svět. Zasranej božskej komplex. "Nevím, kdo se právě teď chová dětinsky." odfrknu si, když mi naznačí, že tahle konverzace je u konce. Nenávidím fakt, že se všechno zákonitě MUSÍ odehrávat tak, jak on si zrovna zamane. Ale takovej prostě je, co se dá dělat.. Nechávám ruce složené na prsou, i když si mě přitáhne blíž. Nemám náladu na nějaký lísání, tak nepodnikám žádné pokusy o kontakt, ani na ty jeho nijak nereaguji. Otrávené zabručení a protočení panenek je jediná odpověď, kterou dostane při zmínce o mém výstupu. Roztomilá, jistě. Roztomile tě vykuchám, až budu mít jednou příležitost.. Jenže ať se mi to líbí nebo ne, jeho doteky mě pomalu kolébají ke klidu. Alespoň prozatím. "Byl to jen nápad..." trhnu rameny. Becca má velkou pusu a upřímně netuším, jak to zrealizovat po tom, co se dneska stalo. Ani ona totiž nevypadala dvakrát nadšeně z toho, co tam Cay předvedl. Skloní se níž a já ucítím jeho dech na krku. Zhluboka se nadechnu. "Šaty. Žádný kalhotky." zopakuji po něm napůl pobaveně, napůl popuzeně. "Proč bych to jako měla dělat?" Nenávidím šaty. Nemám ráda ten průvan mezi nohama, navíc je to nepraktický a ještě bez spoďárů? Asi upad, ne? Neříkám, že překvapení takového typu někde ve městě není příjemná představa, ale.. Zvedá mi bradu, takže jsem nucená se na něj podívat a pak pokračuje. Zmíní Cassandry deník. Prudce se nadechnu, abych ho zasypala nadávkami, ale to už mou pozornost zaujme něco jiného. Z hlavní síně vyhází pár lidí v čele v profesorkou a za nimi právě Cass. "Cass?" Opřu se dlaněmi o Caylův hrudník, jako bych ho chtěla odstrčit, ale nedojde k tomu, protože se otáčí na podpatku a odchází pryč, mizíc za rohem. No... to se povedlo. Dnešek pro ní zrovna hezky nezačal a my tomu ještě dali poslední kapku. Pohledem se vrátím zpět ke Caylovi, zvažujíc jeho prosbu. "Fajn." zavrčím. Nelíbí se mi fakt, že mě vydírá, ale nic jiného se od něj čekat nedá. Minimálně to, že nikde nebude vykládat, co ve svém deníku Cass má, mi ulehčí svědomí. "Pokud nějaký šaty najdu." vyloudím na tváři přeslazený úsměv. |
| |||
Velká síň -> Umývárny Acai, Reece, Isaac, Emily, Becca, Odetta, Caylus, Regi, Dee Ve mně to tak pěnilo. A všechnu momentální nenávist ke Caylusovi jsem dávala do toho zdánlivého sarkastického klidu. Docela se mi zprvu dařilo být nad věcí. I když Isaac najednou začal povídat nesmysly, které se vzápětí změnily v bravurní divadelní představení se strhujícím závěrem. Ale na pochopení a vnímání jeho slov jsem neměla čas. Pak totiž přišel protiútok, kterým mě ten blb absolutně odzbrojil. Sakra, co si to dovoluje? Proč vytahuje moji rodinu? Já mám rodiče! Mám rodinu, která mě chce! To je víc, než nějaká pitomá krev! Hlavně mě mají rádi, říkají ti něco city, ty vypatlanej debile?! Chce se mi na něj křičet, chce se mi toho hodně, ale tak mě dostal, že jen sedím a nechápavě na něj zírám. Úplně z toho přeslechnu tu jeho druhou poznámku, která ani navíc nedávala smysl. Říkám, vypatlanej debil… Ještě že se objevila Regi a hrdinsky zachránila Emily. Ano, to od ní bylo moc milé. Z ní by si měl ten všivák vzít příklad! To jsem ovšem nečekala, že si sedne ke mně. No… proč ne, že? A že mi dá ruku kolem pasu? Maličko jsem sebou cukla, nečekala jsem to. Na jednu stranu to byl kontakt, který jsem teď potřebovala. Nebo alespoň do té doby, než Caylus všem prozradil, že jsem adoptovaná. Ano, někdo to asi věděl, ale teď? No a na tu druhou stranu… jsou tu lidi! A nevím, opravdu nevím, jak to ustát. Je jich tu všech tolik, doznívá ve mně tolik silných emocí, že Regi je najednou trochu moc. Ale opět, na třetí stranu bych teď snad dala cokoli za víc, než jen ruku kolem pasu. Úplné objetí by bylo fajn… snad by utlumil ten šílený vztek, co se ve mně zdvihal! Tak jsem taková hodně ztuhlá. Co se stalo pak, to mám dost zamlžené. Reece se trochu pomátl, Isyho to skolilo a Will přišel o rozum. Ano, vypadal tam jako šílenec se zlomeným nosem, kterému je to snad i jedno. To se dneska všichni zbláznili?! Sedají si k nám další lidé, letmo si všimnu i Odetty a zaslechnu Alecovo jméno. Alec… no vidíš, jak dopadla pátrací akce? probleskne mi hlavou, ale nemůžu se na nic soustředit. Ale vypadá to, že je v pořádku, že se našel. Třeba je opravdu na té ošetřovně. Měla bych za ním pak zajít… pak… v hlavě mám teď tak prázdno, že si zpětně uvědomím, že jsem asi ty nově příchozí nepozdravila. Snad se to ztratilo v davu… bože… takhle vytahovat veřejně moji rodinu… Zalesknou se mi oči. V té chvíli ani nevím, jestli smutkem nebo tím vztekem. Pohled mi sjede na jídlo. Ne, dneska jsem skončila. Strnule se zvedám a u toho si uvědomím přítomnost Regi. Málem jsem na ni zapomněla. “Promiň, já… musím si odskočit,“ řeknu a snažím se, aby mi hlas přeskočil co nejméně. Hrábnu po své tašce, zvednu se a trochu rychlejším krokem kráčím ven ze síně. Snažím se neběžet a docela to i jde. Docela jsem si při svém odchodu zachovala důstojnou tvář. Než znovu narazím na Cayluse. Na vteřinu se zarazím. Mám v očích tolik zloby, že bych mu toho teď vmetla do toho jeho nechutného ksichtu tolik! Ale sotva se nadechnu, všimnu si, že objímá Acai. Je to jako poslední rána do zad, kterou jsem byla schopná v té chvíli snést. Otočím se zrazeně na podpatku a mám co dělat, abych se rozeběhla až za rohem! Mířím do nejbližší umývárny. A ať už tam někdo je nebo není… potřebuju do ze sebe dostat. Taškou začnu trochu šíleně mlátit do sloupu. Znovu a znovu, dokud na to budu mít sílu. Pak se snad už jen schovám do jedné z kabinek. Jako zničená puberťačka… |
doba vygenerování stránky: 0.88457012176514 sekund