| |||
Před hlavní síní Acai Rebecca na mě kromě vražedných pohledů nijak nereaguje. Tváří se, jako bych jí sebral hračky, což mě překvapivě nenaštve, nýbrž pobaví. Má zvrácenost je donebevolající. Copak se jí asi přihodilo? Že by se styděla za včerejšek? Nebo si snad rozmyslela svůj návrh? Ženy jsou vážně tak neskutečně náladové! Kdo se v nich má potom vyznat, když se nevyznají ani sami v sobě? Ještě než s Acai opustíme síň, otočím se na Slepejše, který ze sebe stihl udělat ještě většího ubožáka, než je. Jeho chování doteď odpovídalo maximálně pětiletému dítěti, ale po tomhle „oslnivém“ výstupu, který mě měl nejspíš urazit, snižuji věkovou hranici na tři roky. Dál jim nevěnuji pozornost, jen sebevědomě vykráčím na chodbu, kde na mě začne štěkat naštvaná Acai. Sleduji jí s povytaženým obočím, ale nic neříkám. Spíš mám v jednu chvíli co dělat, abych udržel cukající koutky, protože Acai právě teď vypadá jako matčin pekinéz, o kterého jsem omylem zakopl. „Dej mi jediný důvod, proč bych nemohl.“ opáčím otráveně, když mi vyčítá, jakým způsobem jsem přišel k havraspárskému stolu. „Nikdo mi v tom nezabrání. Můžu si dělat co chci a kdy chci.“ Tón mého hlasu je tvrdý, nekompromisní. Nejsem tu od toho, abych na sebe nechal řvát jako na malého parchanta. Zrovna Acai by to mohla vědět. „Nezajímá mě, jak to kdo myslel. Máš pěkně drzý kamarády.“ ohradím se tentokrát já. Na mě si nikdo pusu otvírat nebude a už vůbec ne nějací čokošové v čele s žirafou. „Soucit?“ zopakuji znuděně nad jejími poučkami o morálce. „To je co?“ Nic mi to pochopitelně neříká. To, co mi tu právě předhazuje, jsou typické vlastnosti Mrzimorské koleje, se kterými se neztotožňuji. „Snad si nemyslíš, že budu litovat někoho, kdo se chová tak dětinsky? Není můj problém, že nemá rodiče. Já je na rozdíl od ní mám.“ Jen nad tím pokývám hlavou, abych dodal slovům větší váhu. „Nebyla na mě milá, tak já také ne. Jednoduché.“ Povětšinou jsem byl k děvčatům přívětivý, na rozdíl od chlapců. To ale neznamenalo, že neexistují výjimky. Nebudu snášet urážky jen proto, že je vypustí z pusy osoba ženského pohlaví. Až takový gentleman nejsem. „Nehodlám to ignorovat. Ani teď, ani nikdy jindy, rozumíme si? A teď už dost o nich..“ Na mé tváři se konečně začnou objevovat první známky úsměvu. Dokonce si od ní bez protestů nechám sundat z obličeje drobnou nečistotu. Opatrně jí chytnu kolem pasu a přitáhnu blíž k sobě. „Pojď sem.. Jsi roztomilá, když se zlobíš.“ oplatím jí hluboký pohled do očí. Vážně pro ní mám slabost. „Rebecca mi řekla o tvém plánu. Kde se to jen v tobě bere?“ jemně jí zastrčím pramen vlasů za ucho. Mohla by se usmát. Tenhle výraz jí nesluší. „Pojďme spolu dnes do Prasinek. Měl bych na tebe takovou prosbičku..“ pousměju se. Není to tak úplně prosba. Oznamuji jí, co chci. Nakloním se blíž, aby nás nikdo jiný neslyšel. „Vezmi si šaty. Krátké šaty.“ upřesním požadavek. „Žádné kalhotky, ani nic jiného. Nesnaž se mě přelstít, víš že jsem vznětlivý. Zmocním se tě, až to budeš nejmíň čekat.“ Pošeptám jí do ucha roztouženě. Vím, jak nerada nosí šaty. Jenže já jí zatraceně rád provokuji! „Zlepši mi mou mizernou náladu. Nechceš přeci, abych ve vzteku řekl něco, co nemám. Třeba o deníku a kresbách…“ chytnu jí za bradu. Za tohle mě nejspíš rozcupuje, ale bude na to slyšet, tím jsem si jistý. Nepatrně zvednu hlavu, když uslyším ze síně šum. O chvíli později ze dveří vykráčí profesorka s Ravenem. Hned po nich vyjde Sinestra a… Mluvící prdel? Co má tohle do háje znamenat? Tenhle den je vážně nesmírně divný. |
| |||
Hlavní síňIsaac, Reece, Emily, Sebastian, Rebecca, Deirdre, Will, prof. McGonagallová a prof. Primprose a ostatní přítomní Trochu nechápavě jsem se rozhlížela. Celá scéna se mi zdála... Více než pošmourná. Neslyšela jsem však nic zvláštního, takže jsem nejspíš jen přihlížela výsledku něčeho předchozího. Isaac seděl, hlavu opřenou o Emily a plakal. Proboha, proč? "Co se tady stalo?" hlesla jsem jen tiše. Stejnou otázku zopakoval i Sebastian, který k našemu stolu přišel chvíli po mě, ale jak se zdá, zdejší atmosféra ho vůbec nijak nezasáhla. Ke stolu se zatím vrátila i Rebecca, která na moment odběhla, a hned se ptala na Aleca. To se bude ptát asi víc lidí, měla bych to ale především říci Johannce. Opatrně jsem se na Beccu usmála: "Je v pořádku. Na kroužek se už připojí." Nechtěla jsem zatím zabíhat do podrobností. Jen letmo jsem zahlédla jakýsi rozruch u zmijozelského stolu, kde se najednou ocitl i Reece. A právě odtamtud přišla Deirdre a dožadovala se informací. Pravda, vcelku služným způsobem, ale já ji příliš neměla ráda. Hloupá nána, kterou zajímá jen čistá krev. Podobně zahledění lidé mi byli neskutečně protivní svou omezeností. Kysele jsem se na ni ušklíbla: "To asi hodně potřebuješ vědět, když jsi ochotná mluvit s někým z nás." Konkrétně bych měla dodat, že právě se mnou. Má krev samozřejmě pro Deirdre byla noční můrou. Že bych ji pár kapkami potřísnila šaty? Asi by se zbláznila. Ta představa mě donutila k úsměvu. "Možná by ses měla poptat jinde." Kývla jsem směrem k zmijozelskému stolu. Střílela jsem naprosto naslepo, ale měla jsem určitá podezření. Uvidíme z její reakce, jestli jsou ta podezření odůvodněná. Tím ale náš rozhovor končí, protože u zmijozelského stolu se strhl povyk. Konflikt mezi Reecem a Willem. "Proboha, co to tam vyvádí?" vykřikla jsem jen a hleděla jsem jejich směrem. Profesorka McGonagallová se hned objevila v jejich blízkosti, odzbrojila Willa a já poplašeně uskočila, když jeho hůlka skončila v konvici na našem stole. Reece zatím zmizel z dohledu. Profesorka zatím vykázala Willa ze síně. Sledovala jsem, jak oba odchází, a neušel mi Willův úšklebek. Debil... On se tomu ještě směje... Do ticha, které v síni zavládlo, jsem sotva vnímala, že si k našemu stolu přisedla profesorka Primrose. Když jsem zaslechla její hlas, trochu překvapeně jsem se ohlédla: "Dobré ráno, paní profesorko." Chtěla jsem se usmát, ale příliš mi do smíchu nebylo. "Popravdě vůbec netuším." Cítila jsem stejný zmatek asi jako ona. Tázavě jsem se ohlédla po ostatních, zda se nám, později příchozím, dostane vysvětlení. Zatím jsem stále u stolu postávala, na sezení jsem se ani necítila. Veškerá radost z Aleca vyprchala. |
| |||
Skleníky -> Hlavní síňEmily, Isaac + označení + ti okoloJako vždy, snažila jsem se vstát brzy. Po včerejším večeru mi to nešlo tak snad, jak jsem si původně myslela, ale přesto jsem byla ve sklenících jen pár minut po sedmé. Jako vždy, mě přivítalo příjemné teplo a vůně čaje. Automaticky jsem se rozhlédla, zda je vše v pořádku tak, jak jsem to tu zanechala. Gronzo dělal, co mohl, Bee opět pochrupkával mezi lístky a k mému překvapení si s dráčkem od Henryho celkem rozumněl. Tolik práce, tolik práce. Kvůli oslavě jsem tu včera nechala pár věcí rozdělaných, takže mám co dohánět. Musím ještě sepsat a připravit Etty seznam bylinek na kroužek. Mimo jiné, by se tu měl po snídani objevit Isaac, tak zněla dohoda. Snad na to nezapomene.. Ani jsem se nenadála a přiblížila se desátá. Žaludek se hlasitě dožadoval pozornosti, tak jsem se nakonec rozhodla, že něco malého k snídani by nakonec nemuselo být tak špatné. Navíc Reece se dnes ráno ve sklenících neobjevil, což je velmi neobvyklé a mimo jiné další důvod, proč navštívit hlavní síň. Už cestou mi neujde zvláštní šum a když dojdu, vidím jen doutnající Reecovu ruku, Williama bez hůlky a neuvěřitelně vytočenou Minervu. Mlčky se dívám, jak je Reece přenesen na ošetřovnu a kolegyně mě míjí s druhým studentem, míříc nejspíš do jejího kabinetu. Až pozdě mě napadne ji zastavit a zeptat se, co se stalo. Vyběhnout za ní nemůžu. V jídelně žádný další profesor není, takže na mne nejspíš padla úloha dozoru. Zodpovědnost mi nevadí, ale... Co se to tu stalo? Po chvilce přemýšlení, kdo by mi na to mohl odpovědět zamířím k havraspárskému stolu, kde sedí Isaac. Brečící. Ježiši Kriste.. "Dobré ráno..." řeknu tiše s tázavým pohledem upřeným na Emily, na jejíž rameni má Isaac položenou hlavu. "Co se stalo?" posadím se vedle nich. Je to teprve pár let, co už nejsem student, takže mi ani nepřijde zvláštní, že sedím mezi nimi. |
| |||
Hlavní síň Will, Dei, Erika, Marie, Ryan Reece Regina se po zmínce o slině i na jejím oblečení zdála malou chvíli zaražená, ale podle jejího výrazu, který přišel hned poté mi to nezbaštila. Ještě aby jo. Můj napůl pobavený úsměv, když jsem olizovala lžičku od čokolády nevypadal zrovna věrohodně. Pak se z ničehonic zvedla a pronesla pár kyselých slůvek. Místo odpovědi se na ni jen zašklebím. Vím, jak mé grimasy ráda pozoruje. Prej mateřinka. Pak se nad tím pobaveně uchechtnu. Uměla rýpat stejně dobře, jako kterýkoliv jiný zmijozelský. ,,Jen počkej. Budeš první, komu ho strčím na hlídaní." Odpovím na neexistujícího potomka a ošiju se při jejím dotyku. Zvědavě pozvednu bradu, abych viděla, kam jde. K havraspárským? Proboha proč? Proč tam všichni lezou? Vždyť je to jako se dobrovolně vydat do Nigérie a vystavit se ebole. Jen nad tím nechápavě zavrtím hlavou. Očekávání, že aspoň Dei mi zvedne náladu se nenaplnilo. Ani za mák nezareagovala tak, jak jsem doufala. Kde je ta zlá Deirdre, která by nejraději roztrhala všechny své konkurentky na kusy? ,,Jsi si jistá? Rielová bude stejná běhna jako její opičí kamarádka." Nepřekvapilo by mě, kdyby si vzájemně dohazovaly kluky. Zklamaně kňournu, když Dee neprojeví jediný zájem se mstít, ničit nebo trhat. Tohle se zdá být pěkně divné ráno. Není tu ani Richard. Ten někdy vypadal v postoji k mudlům trochu slibně. Nebo Wolfram. Otevřu pusu, abych ještě něco řekla, ale to se u našeho stolu objeví Erika. Překvapeně zamrkám. Co ta tady chce? Odkdy je zmijozelský stůl lepidlem na lvíčata?! Nestihnu na ni ani reagovat a už spustí. Claythornová byla užvaněná až příliš. Nebylo to nic, na co bych byla zvyklá. ,,Wolfram jistě přijde. Pokud ho uvidím, dám mu vědět, že jsi ho sháněla." Ujistím ji mile. ,,Určitě tě rád uvidí." ,,O kolik bodů jste včera přišli?" Zeptám se s úsměvem, narážejíc na její včerejší odvleknutí Snapem ze síně. Bylo mi jasné, že při takovém jeho rozpoložení určitě nezůstali s bodama na místě. ,,Snape se zdál pěkně rozpálený. Takhle ho nenaštvali předtím ani Fletcher s Ogatou. Jsi dobrá." Skloním ji poklonu a pobaveně se uculím. Úsměv z tváře mi však zmizí, když se u našeho stolu objeví ten mudlovský šmejd. Nevěřícně si ho prohlédnu. Kde ta ubohá troska bere tolik odvahy? Přijít si ke zmijozelskému stolu, postavit se proti nám a říkat skrz tu svou držku od hlíny takové věci? Svaly na obličeji se napnou. ,,S kým si myslíš, že mluvíš ty mudlovská špíno?" Syčím tak, že by mi akcent záviděla snad i Aysha. Zlostně mu pohlédnu do očí. ,,Jediné, co by se mělo pálit jsou zbyteční ubožáci jako ty. Být tebou dávám si větší pozor na to, co a komu říkáš. Paskvile." Věnuji mu pokřivený úsměv plný pohrdání. Právě teď mám chuť tenhle lidský odpad narvat zpátky do zkumavky a hodit do rozžhaveného kotle. Sheeran byl naštěstí dost chytrý na to, aby odešel. Ale jedno dokázal. Prohloubit mou nenávist k nečistým ještě více. ,,Vidíš Marie?" Otočím se k ní. ,,Vidíš jaké hlupáky Bůh stvořil?" Odfrknu si. Možná kdyby nějaký Dios skutečně existoval, tyhle chudáky by sám vyhubil. Když se u našeho stolu objeví prozměnu zase Ryan, podrážděně cosi zavrčím. Oni si sem chodí jak do kostela, sakra! Je náš stůl snad nějaká vlaková stanice, aby si sem chodili jak se jim zachce?! Dnes je toho na mě skutečně příliš. ,,Co chceš Danielsi?" Vyštěknu na něj, když se objeví v těsné blízkosti zmijozelského stolu. K mému překvapení chce mluvit ale se mnou. Uhmm.. Chvíli si ho mlčky prohlížím. Bez odpovědi. Pak se jen pomalu zvednu a otočím na Marii s Erikou a ostatní přítomné u stolu. ,,Un momento.." Rozejdu se s Ryanem uličkou ke dveřím hlavní síně, když mě v půli cesty zastaví něčí křik. Rychle se otočím a k mému (ne)překvapení Reecovi hoří pravá ruka. Fascinovaně sleduji plápolající oheň. ,,To ho ten idiot nemohl zapálit jinde?!" Vyštěknu. ,,To je vážně kus debila." To Raven vůbec nepřemýšlí?! Zapálit někoho v hlavní síni?! Před McGonagallovou?! Vážně?! A to se dostal do pátého ročníku?! Otočím se zpátky na Ryana a frustrovaně s ním vycupitám z jídelny. |
| |||
Velká síň Profesorka McGonagalová, Reece Nijak neprotestuju odzbrojení ani tomu že mám jít do jejího kabinetu. Přeci jen.. jsem si svého prohřešku plně vědom. Sheehan je pryč,.. Hůlka je pryč. Tak je po srandě. Řada přijde i na další. Ani se nenamáhám jít pro svou hůlku. Pochybuji že by mi to v současné chvíli McGonagallová dovolila. Vypadá to že si nechce popovídat nad šálkem čaje. Pomalu se začínám uklidňovat a vracím se zpět do formy pokorného studenta. '' Ano paní profesorko. '' Řeknu a vydám se za ní do kabinetu. Tak jak se vyvlíknu z tohohle ? Při troše štěstí mně nevyloučí. Sheehan si ale začal. Ten trouba. Kdyby jen seděl na prdeli a držel hubu, mohl by teď tou jeho špinavou prackou ochmatávat Meadowse. Na ošetřovně by si měli dát pozor aby se nestali terčem Reecova zájmu. Při té myšlence se pobaveně usměju, ale pak si uvědomím kam že to jdu a na chvíli zase zvážním. |
| |||
Hlavní síňŠÍLENCI Do hlavní síně jsem přišla z profesorů mezi prvními. Dozor byl potřeba vždy, i o víkendu, někdo z profesorského sboru, minimálně dva, v hlavní síni být přítomni museli. Snídaně probíhala poměrně klidně. Míchání studentů u různých kolejních stolů mne nechávalo chladnou. Nebylo zákázané mít kamarády mimo svou kolej a je pochopitelné, že chtějí sedět spolu. |
| |||
Hlavní síň Reece a ostatní Dee, mně štve čím dál tím víc. Ale já ji to vrátím. Každopádně,.. Reece mi mou jízlivost oplatí. Je tak vtipný. Musím se o tom s Richardem pobavit, protože tahle věc je naprosto super. Zvlášť když to podáš takovému idiotovi jako je Reece. Když ke mně dojde musím se ovládat abych se nezačal hlasitě chechtat. Ale co to.. ? Podrazil mi nohy a začne do mne kopat. Přes tupé rán jeho narážející nohy do mého těla jde bezpochyby slyšet můj smích. Ta bolest. Slastná bolest. Ale co je ještě lepší.. ? Působit bolest druhým. Když však usoudím že se Reece mohl vyřádit dost vytáhnu hůlku a namířím ji na jeho pravou ruku. '' Fuegarum diablare '' Řeknu nahlas, načež se celá Reecova paže zahalí rouškou ohně. Oheň propálí Reecovu kůži během okamžiku. Pak zmizí a já se postavím na nohy. '' Co sis sakra myslel ty kreténe ? '' |
| |||
Velká síň Přichází ke mně Rebecca a její řeči po mně je jen neúčinně stékají jako voda po stěnách skleníku. Nemyslím si, že by právě jí, která dokázala rozčílit kohokoli už jen svým vzezřením, natož chováním, bylo cokoli do toho, co dělám nebo říkám. Tu dojemnou starost ať si nechá pro ty, kteří o to stojí. Nezavadila o mě do teď ani pohledem, tak ať to dělá i dál. |
doba vygenerování stránky: 0.90277814865112 sekund