Hlavní síň
Kenji
Středa 14. října
“Já vím.” zabručím v odpověď na
Kenjiho interpretaci mých ustrašených rodičů. Samozřejmě, že to vím. Jsou to rodiče, je jejich povinnost se o mě strachovat, ale po incidentu v Londýně jsem ráda, že můžu být ve škole. Jejich láska a starost mě začínaly dusit. Přišla jsem si jako v kleci. Pod ostřížím zrakem, kontrolovaná na každém kroku. Ne jen rodiči, ale i profesory. Jako bych byla nějaká křehká květinka, která by každou chvíli mohla zvadnout.
Kdyby mi to všechno dávali za vinu, bylo by mi líp. “No super. Takže když v lese nastane nějaká krizová situace a hůlky nám budou k ničemu, vezmeš klacek a všechny nás zachráníš.” Zasměju se. Představa je to naprosto praštěná a nemám nejmenší tušení, co si pod bokkenem a shinaiem představit, ale předpokládám, že jsou to nějaké druhy speciálních trénovacích mečů. Vidina
Kenjiho v tradičním kroji s mečem nebyla vůbec špatná. Naopak bych dala cokoli za to, abych ho takhle jednou mohla vidět. Pokud se stane zázrak a já dostanu dovoleno k němu na prázdniny přijet, bude to to první, k čemu ho přemluvím.
S ujištěním, že mé překvapení je v bezpečí před
Danielovým hladovým pohledem, usedám za nebelvírský stůl. Je s podivem, že nehlídaný dárek skutečně zůstal tam, kde ho
Kenji nechal. Nenechavé ruce se najdou všude, proč by Bradavice měly být výjimkou?
Jako na trní sleduji, jak můj nebelvírský přítel vytahuje taštičku a s úsměvem mi ji podává. Nemusí mě přemlouvat, abych se jí chopila a obezřetně začala prozkoumávat její obsah. Aniž bych si byla vědoma, že mě bedlivě sleduje. Je to něco dobrého, tím jsem si jistá. Kdyby mi pestrobarevná dárková taška z Medového ráje nebyla dostatečným důkazem, přesvědčí mě lahodná vůně, co se vznáší kolem.
“Čokoláda?” zakřením se na
Kenjiho ještě předtím, než si svou domněnku sama potvrdím. Vytáhnu z taštičky placatý obdélník, pečlivě obalený v lesklé fólii. Zbožňuji čokoládu. Merlin je mi svědkem, že veškeré sladkosti mají v mém srdci speciální místečko, obzvlášť čokoláda. Na dietu jsem si nikdy nepotrpěla a
Kenji to moc dobře ví.
Jakou radost bychom na světě měli? Žiju, abych jedla. Nikoli obráceně. Tabulku velmi opatrně rozbaluji, abych fólii neroztrhla. Už teď vím, že to není jen tak nějaká čokoláda. Třpytky, malé hvězdičky a pastelové barvy táhnoucí se od žluté až po modrou mi rozzáří oči. Rty se mi roztáhnou do úsměvu širokého od ucha k uchu. Zvuk, který jsem ze samého nadšení vydala, se snad ani nedal identifikovat. Medový ráj se tentokrát opravdu překonal.
Kenji mi vysvětluje, že poklad, který svírám v rukou, je limitovaná edice, ale poslouchám ho jen na jedno ucho. Vlastně dřív, než vůbec stihne domluvit, mlasknu mu na tvář pusu.
“Děkuju.” zaskřehotám mu do ucha, když ho navrch spontánního polibku ještě obejmu.
“Děkuju, děkuju, děkuju.” kolíbám se s ním ze strany na stranu, mačkám ho ve svém objetí, než ho stejně náhle i propustím, abych se přesvědčila, že se mi ta čokoláda skutečně jenom nezdá.
“Je fakt nádherná. Není divný říct o čokoládě, že je nádherná, že ne? Podívej se na to! Dokonce na světle mění barvu.” Jsem tak zabraná do študování duhové dobroty, že mé pozornosti zcela unikne mizející jídlo na stolech.
“Je jako jednorožec v obalu. Tohle není fér. Jak mám něco takového sníst? Přišla bych si jako ten největší padouch.” nešťastně si povzdychnu, ale moje zvědavost nakonec zvítězí.
“Dáš si se mnou, že jo? Pokud mám hřešit, tak v tom pojedeš taky. Ať nejsem jediná, kdo má černé svědomí.” Vlastně mu nedávám příliš na výběr. Ulomím z tabulky první řadu a rozdělím jí na půl. Jednu část si strčím do pusy a druhou
Kenjimu vtisknu do dlaně.
“Šup, než se rozteče.” zahuhlám s plnou pusou. Nevím, jak mu bude chutnat, když se právě nacpával něčím, co uzmul ze stolu, ale přejdu to. Jsem v sedmém nebi. Požitkářsky přivírám oči a je mi úplně jedno, jak u toho musím vypadat. Čokoláda se mi rozpouští na jazyku a chutná mnohem líp než jakákoliv jiná, co jsem do teď měla. Jako nadýchaný obláček. Z cukru a třpytek.
Z transu mě probere až
Kenjiho dotaz a jeho prst mezi mými žebry. Nejdřív se na něj nechápavě podívám.
“Cože?” vyhrknu s ústy plnými čokolády. Teprve pak polknu, abych mohla odpovědět.
“Jo, jedla. Něco málo. Než jsem tě unesla od stolu a nastrkala do přístěnku na košťata.” zasměju se. Nečekala bych, že něco takového někdy udělám, i když to bylo ve vší nevinnosti. Podívám se dolů, abych si uhladila uniformu. Ne jen, že jsem se nikdy nestarala o dietu, ale také jsem nikdy moc nepřemýšlela nad tím, zda moje postava odpovídá klučičím představám o… atraktivitě, asi? Pravda, nejsem tak hubená jako holky ze Zmijozelu. Vůbec nevypadám jako třeba taková
Sinestra, okolo které se neustále motal
Wolfram. Nicméně jsem spokojená s tím, jak vypadám. Nejsem nejkrásnější, ale nejsem úplně ošklivá.
“Neříká se tomu pohublá, ale ve formě.” šťouchnutí mu oplatím.
“Bude to famfrpálem. S Alex trénujeme jako smyslu zbavení. Někde se to asi projevit muselo.” pokrčím rameny a sáhnu po džbánku a skleničce.
“Nemusíš se bát. Jídla bych se nevzdala, ani kdyby mi za to někdo zaplatil.” ujistím ho a oběma nám naleju džus.
“Učit se mi nechce. Něco málo jsem si o tom přečetla. Minimálně poznám, o co přesně se jedná. No a co se obrany týče. Nejlepší je útěk.” je to dost lehkovážný postoj, to nepopírám, ale beztak bych nebyla schopná se cokoli naučit. Neudržím pozornost. Navíc už je to taková doba, co jsem mohla s
Kenjim jen tak sedět a povídat si. I když nevím o čem. Nepřichází to tak přirozeně, jako jsem u něj byla zvyklá.
“Takže to vypadá, že mě na nějakou dobu ještě budeš mít na krku.” koutkem oka zpozoruji
Acai se svou skupinkou, jak opouštějí jídelnu. Spokojeně na ní mávnu. Máme spoustu témat, co musíme probrat. Určitě se na to těší stejně jako já.
“Takže! Co jste s klukama podnikali, zatímco jsme spolu nemluvili? Chci vědět každý detail. Dostali jste se do nějakých problémů? Nějaký trest nebo tak?” hodím si nohu přes nohu a se zájmem se na
Kenjiho podívám. Je to jeden ze způsobů, jak se postarat o nějaké téma. Nevěřím tomu, že celou tu dobu neprovedli vůbec žádnou rošťárnu.