| |||
Přeměňování v učebně E215 Čtvrtek 15. října Christina, profesorka, všichni označení Vážně by mě zajímalo, kam Hagrid na ta jména pro mazlíčky chodí. Kdo probůh pojmenuje šneka Žofie? Na druhou stranu by mě to nemělo až tolik překvapovat, když bereme v potaz, že tu je spousta dalších, neskutečně "originálních" lidí, kteří dávají zvířatům dost divná jména. Máme tu Cayluse a jeho Páju s Májou, o lavici vzadu slyším veganku, jak svého mazlíčka oslovuje jako Růženu a pokud si dobře pamatuji, tak jednouchá kočka patřící tragédovi z Havraspáru se jmenovala Hafan. Jak moc musí být člověk vlastně duševně chorý, aby kočku oslovoval jako psa? Toť otázka. "To jméno zní celkem honosně. Na šneka," opáčím a s neskrývaným pobavením sleduji, jak Christina tu slizkou věc přiklápí víkem krabice. Těžko říct, jestli jen nechce, aby Žofku někdo další viděl, nebo se bojí, aby jí během hodiny nevzala do zaječích. Přikláněl bych se ale spíš k té první možnosti, protože šnek je asi tak rychlý jako želva a za tak krátkou chvíli by nestihl zdrhnout, ani kdyby chtěl sebevíc. Dostal by se maximálně tak z krabice na lavici a tím by dobrodružství skončilo. Co se týče Christininých výsledků při kouzlení, ty jsem kvůli Domenicově pohromě téměř nepostřehl. Jeho výbuch totiž ve třídě způsobil takový rozruch, že vyvádí nejen lidé, ale i zvířata. Nejvíc rozrušeně vypadají ptáci, ale ani kočky, kterých je tu převaha, na tom nejsou o moc lépe. Vertini hluk snáší naštěstí relativně v poklidu, protože její jediná reakce na celou situaci je otevření očí a lehce podrážděné zasyčení. To samé se nedá říci o Sinestřině Ayshe, která se rozhodne zmatek využít k ulovení Robertova potkana. Možná by si ale měla spíš smlsnout přímo na jeho majiteli, protože ten kluk je tak tlustý, až to hezký není. Plazí se poněkud neohrabaně mezi lavicemi a dost nešťastně přitom přimáčkne Christinu. Ten bolestný výraz nejde přehlédnout. "Jsi v pohodě?" zeptám se s obavami, protože vypadá, že jí ta hora sádla přimáčkla snad všechny orgány v těle. Nevím, kolik ten tlusťoch váží, ale bylo by celkem rozumné, aby se po téhle hodině nad svým životem trochu zamyslel a pokusil se s ním něco udělat. S tolika kily navíc je totiž nebezpečný nejen sobě, ale i svému okolí, které nejspíš skončí rozmačkané na kaši stejně tak, jako právě teď Christina. Tomuhle člověku by už z principu měli zakázat vstup do Hlavní síně a měli by mu kromě přidaných hodin tělocviku nasadit i povinnou hladovku. Incident se neobejde bez zásahu profesorky, která potkana i útočící krajtu znehybní. Stejný krátký proces udělá i s Dianou a Domenicem, které vyhodí ze třídy a pošle je do Prasinek pro novou hůlku. No… Mohlo to dopadnout i hůř, to je pravda. Hlavní je, že nás to nestálo žádné body. Jen, co se za těma dvěma zavřou dveře, opatrně přesunu Vertini z mého krku na lavici, přičemž poslouchám profesorčin výklad. Všechno jde dobře až do chvíle, než si uvědomím, že mé hádě je až příliš blízko mým odloženým učebnicím, které nejsou zrovna stabilně seskládané. V tom předešlém zmatku jsem je musel nechtíc posunout loktem a teď hrozilo, že se zřítí přímo na Vertini. Vytřeštím oči, protože v myšlenkách už se mi stihla objevit naprosto barvitá scéna katastrofy, která by mohla následovat a tak udělám v tu chvíli to nejjednodušší, co mohu. Učebnice v rychlosti odstrčím na opačnou stranu co nejdál od hada, což zapříčiní, že popadají na zem. "Pardon, nebylo to schválně." Ihned se omluvím, protože pro srandu králíkům tu hluk vážně nedělám. Knížky z podlahy chvatně sesbírám a vrátím na lavici, tentokrát ale co nejdál od Vertini. Srdce mi přitom ještě pořád splašeně buší, protože jsem měl vážně strach, že z mého háděte bude placka. Mám-li být upřímný, tak takhle zatraceně moc jsem se už dlouho o nikoho nebál. S povzdechem vezmu do ruky svou hůlku, připraven pokračovat v hodině. Chystám se vyslovit kouzlo, které jsem ale jaksi nepochytil. Ve chvíli, kdy ho profesorka názorně ukazovala a nahlas říkala, jsem pochopitelně nedával kvůli incidentu s popadanými knihami pozor. A to se mi hned záhy šeredně vymstí. "Verta Verto." (2%) Samozřejmě, že je to špatně. Jedno zle vyslovené písmeno a problém je ihned na světě. Objeví se záblesk modrého světla, načež se má milovaná Vertini nafoukne jako pouťový balonek a vyletí do vzduchu. A to není všechno. Nejen, že se teď vznáší nad mou lavicí, ale ke všemu změnila barvu na… Růžovou?! Panebože, co to je?! "Omlouvám se, špatně jsem vyslovil kouzlo!" Poněkud vyjeveně se podívám na McGonagallovou, protože je mi naprosto jasné, že tohle jejím bystrým očím neujde. Ještě aby ano, když tu mám místo poháru lítající růžovou tkaničku. V tu chvíli bych se nejradši neviděl a raději zalezl někam pod lavici, protože tohle je vážně těžkej trapas. |
| |||
Učebna E215 Přeměňování Nikdo konkrétní a ostatní 15. října, čtvrtek Ze záklonu, z kterého jsem se snažila zahlédnout uprchlého potkana mě vyruší až Caylusův hlas, který hulákal přes celou třídu něco jako "Aysho, oběd!". S podmračeným výrazem otočím pohled na již prázdnou lavici, kde byl ještě před chvílí můj had. Vyskočím na nohy tak rychle, že židle zařinčí na zemi a pohledem skenujícím třídu se snažím najít svého mazlíčka. Ve skutečnosti mi to nedá žádnou práci. Přehlédnout dvoumetrovou krajtu by musel jen slepec. Byla jen kousek od potkana a zrovna se připravovala k útoku. Periferně si všimnu, jak Naira o lavici vedle mě už téměř vyskakovala ze židle stejně jako já před chvílí. V jejím případě bylo jasné, že nepochybně nechtěla být svědkem toho, jak krajta potkana nejprve rozdrtí ve svém objetí a pak vcelku spolkne. Popravdě, kdyby nezasáhla profesorka, docela by mě zajímal scénář, který by na jeho záchranu vymyslela ona. Možná by byl zajímavější. Takhle jen Aysha zmrzla v útoku a já ji teď musím dotáhnout zpátky do lavice. S povzdychem se rozejdu dopředu učebny, kde se má albínka nacházela a míjím profesorku, která si to štrádovala rovnou k Domenicovi, aniž by mi věnovala jediný pohled. Překvapivě. Čekala bych, že dostaneme s Bobem kárání za to, že jsme si mazlíčky dostatečně nestřežili. Musím vynaložit poměrně větší sílu dotáhnout Ayshu zpátky ke své lavici, než když jsem ji nesla z pokoje do učebny. Ale to jsme ji nesly dvě. S funěním dosednu zpátky na židli a vytáhnu její zatuhlé tělo na stůl. ,,Finite." V rychlosti ukončím následky profesorčina kouzla a osvobodím nebohou Ayshu z nehybnosti. ,,Promiň," pohladím ji po šupinách a už teď je mi jasné, že po zbytek dne bude zase mrzutá. Doufám, že mě v noci neuškrtí. McGonagallová mezitím vykáže Domenica s Dianou z hodiny a já se neubráním závistivému pohledu do jejich zad. Skvělé, tak jedna nemá hůlku, další posere na co sáhne a vyslouží si výlet do Prasinek. Nespokojeně mlasknu. To je ovšem to jediné, co si k profesorce dovolím, takže pak poslušně vezmu hůlku a cvičně opíšu pohyb nového kouzla. Popravdě se mi do toho příliš nechtělo. Aysha už takhle byla mrzutá a já ji tu budu trápit nějakou přeměněnou na pohár? Tuhle hodinu mi v životě neodpustí. ,,Seženu ti za to potkana, jo?" Ať už to bude ten Bobův nebo někoho jiného, budu si muset její přízeň koupit zpátky. Namířím na ni svou hůlku a s důrazným "Vera Verto" (80%) ji přeměním na téměř dokonalý pohár. Překvapeně zamrkám a hůlku skloním. Tak moc jsem se snažila to neposrat a ještě víc ji nenasrat, že se mi to fakt povedlo! Sice sem tam se leskne nějaká ta bílá šupina, ale popravdě - i s těma šupinama se mi pohár líbil. Z dálky vypadal, jak když je posázený malými perličkami. Namotivovaná dobře odvedenou prací se rozhlédnu po třídě, jak se daří ostatním. Nezapomenu se také nahnout dopředu, abych viděla, jak vypadá pohár Christiny, protože asi umřu smíchy, jestli bude mít Žofka místo ulity kalich. |
| |||
Učebna E21515.října Coraline, okrajově Kirby Celé to fiasko v lese se mnou docela zamávalo, tak jsem se skoro nevyspala. Ráno jsem se po necelých dvou hodinách spánku probudila nevyspalá a rozlámaná, jako kdyby mě ty akromantule sežvýkaly. Hlava mě bolela, jako kdyby mi měla každou chvilkou vybouchnout, takže jsem místo na snídani vyrazila na ošetřovnu. Potkám se tam s Kirbym. Všichni jsme dneska chcípáčci. Madam mě napumpuje nějakým lektvarem, po kterém se mi sice trochu uleví, ale stejně na ošetřovně zůstávám, nakonec na lůžku i usnu. Když se probudím, Kirby zrovna dostává nějakou poslední dávku čehosi, co podle jeho výrazu nebude zrovna moc dobré. I já dostanu propustku, ale trochu zpanikařeně si uvědomím, že nás čeká přeměňování a já nemám zvíře od Hagrida. Sprint do jeho hájenky a zpátky do hradu mi moc nepřidá a když zpocená dosedám do lavice přes uličku vedle Coraline, sotva popadám dech. Trochu to ve mě hvízdá, když z krabice vyndávám velkého šneka, kterého jsem od Hagrida dostala. Oblovka zůstává na místě a nikam se nehrne, co bychom od ní taky čekali. “Řekl mi Hagrid, jak se jmenuješ? Promiň…nepamatuju si…budu ti říkat Růžena, vypadáš jako Růžena…,” řeknu a poplácám šneka ukazováčkem po ulitě. První kouzlo (82%) se mi povede, šlofíček na ošetřovně očividně prospěl. Všechny mandelinky se promění v různobarevné kuličky, ale když si všimnu, že někteří spolužáci mají i duhové kuličky..no, co si budem, trochu mě mrzí, že je nemám taky. Zklamaně si povzdechnu a do jedné z kuliček šťouchnu hůlkou, jako bych ji alespoň takhle mohla přimět ke změně barvy. Proměna stolu na kufr se mi taky povede skoro bez chybičky (93%), ale nemám čas se z toho moc radovat, protože Domenicovi se nějakým záhadným způsobem povede nás skoro všechny vyhodit do povětří. Růženě to ale je naštěstí jedno, narozdíl od Bobova potkana, kterého začne pronásledovat krajta. Jsem napůl cesty z lavice, když profesorka utne pronásledování tipec a já si zase sednu. Dva spolužáci opouští hodinu a jede se dál. Sdílám Eričinu obavu z toho, abychom zvířatům neublížili. Ale profesorka by po nás něco takového určitě nechtěla, kdyby tu byla reálná šance, že jim ublížíme....že ne? Nakonec se rozhodnu věřit autoritě. I tak jsem trochu nervózní, že Růženě ublížím, tak se soustředím ještě o kapku víc než obvykle. “Vera Verto!” pronesu po třech poklepáních (96%). Růžena se změní na dokonalý pohár a já potěšeně vypísknu. Že bych měla tajný talent na přeměňování a nevěděla o něm? Podívám se, jak je na tom Cor o uličku vedle. “Hezký ocásek,” zachichotám se. |
| |||
Velká síň -> Učebna E21515.října Mirelle, Acai, Bob, Cass, Kenji, Seb “To by mi Umbra nikdy neudělala,” odpovím nepřesvědčivě Mirelle, zatímco sleduju Umbru a snažím se odhadnout její úroveň krvežíznivosti. Opatrně jí dám kuličku vína a když mi zůstanou všechny prsty, trochu se uklidním a otočím se na Acai. “Wilberta?” zopakuju po ní. “Wilbert!” plácnu se volnou rukou přes pusu. “No…alespoň je hezky barevnej..havraspárký barvy, možná by nám ho Hagrid půjčil na kolej.” Bob ale rozhodně nadšení pro modrou nesdílí, když vytáhne hůlku, nejspíš připraven bojovat o holý život. Nechám ostatní, ať uklidní situaci, zatímco do Umbry cpu další věci, co mi přijdou pod ruce a Mirelle proti nim nic nenamítá. Když je čas jít, hodím Umbře poslední kuličku vína, než se ujistím, že mám Špionku pořád v kapse. Zapadnu do zadních lavic, jen o řadu před Cass a Mirelle. Vytáhnu Rosničku z kapsy a položím ji na lavici, rosnička je naštěstí dost flegmatická, tak si hledí svého a ostatní zvířata ji nezajímají. Na Kenjiho pozdrav zvednu ruku a usměju se na něj. Žába ma zatím štěstí, protože na ní dojde až později, teď měníme brouky. Moje proměna je nanic (6%), jedna z kuliček má možná pár nožiček, ale jinak nic. Zklamaně ohrnu spodní ret a mrknu Sebastianovi pod ruce, ten slaví o trochu větší úspěch. Kenji naštěstí je na tom podobně jako já. Dva loseři vedle sebe! Alespoň se necítím tak méněcenně. Další je na řadě hrnec s poklicí. “Loculus!” mávnu hůlkou. No tááák… (73%). Hrnec se promění v kufr vcelku normální velikostí, vypadá teda trochu potlučeně, ale v porovnání s mandelinkami…nemám šanci se začít vytahovat, protože Domenicův hrnec…vybouchnul?? Leknu se a jen tak tak stačím chytit Špionku, kterou nenadálý zvuk vyděsil a pokusila se seskočit z lavice. Ještě že tak, protože Bobův potkan se dal na útěk, pronásledovan Sinestřinou krajtou. Žerou krajty žáby? Jestli je Aysha stejná mrcha jako její panička, nejspíš sežere všechno, co se kolem jen mihne. Riskovat to nehodlám. Profesorka naštěstí zakročí, tak nemusíme sledovat neplánované krmení. Vyhodí Domenica (nedivím se), vyhodí i Dianu (uf, to mě mrzí, nechte mě osušit slzičku)….a hodina může pokračovat. “V pohodě?” zeptám se Špionky, která mi pohled jen prázdně vrátí. Položím ji tedy zpátky na lavici, kde přešlápne z nohy na nohu, než se zase uvelebí. Po krátkém výkladu následuje další kouzlo, jako by toho dneska nebylo dost. Třikrát na Špionku klepnu hůlkou. “Vera Verto,” pronesu a štěstí jsem si očividně vyžrala na kufr (26%), protože Špionce jen změní nohy v zeleně slizkou nožku pohárku, ale jinak zůstane žábou. Celý ten “výtvor” je velký jak kalíšek na vejce. “U Merlina,” vydechnu a v odpověď Špionka ublíženě kvákne. Myslím teda, že ublíženě, žáby nejsou úplně emotivní zvířata. Kouknu na Kenjiho, který má pohár bez chybičky. “Odkdy jsi takovej šprt?” popíchnu ho, ale obdivný tón se nesnažím zakrýt. “Budeš mě muset začít doučovat.” Zleva ale moji pozornost vyžaduje někdo jiný. “Neříkej mi Rebecco, nebo podplatím nějakého prvňáka, aby ti v noci ostříhal vlasy!” pohrozím Sebovi. “Co je?” vyslechnu si jeho predikament. “Dávám jí hlavně červy, ale s sebou jsem žádné nebrala. Moc jsem si to nepromyslela, alespoň bych jí teď mohla krmit,” ukážu hůlkou na svůj žabí pohár. Špionka, placená herečka, kvákne v odpověď. |
| |||
U nástěnky > Učebna E215 Mirelle a Rebecca 15. října, čtvrtek „Teď ne, čus,“ mávnu na Beccu s Cassandrou. Ale že by mě napadlo to stejné, co jí, se říct nedá. Na pozdrav kývnu i Mirelle. Ještě nějakou chvíli pročítám nástěnku, než se vydám na další hodinu. Posadím se do lavice, opatrně na ni položím Tykadlatku a vedle na zem se sveze brašna s účebnicemi z mého ramene. Profesorka na nic nečeká a začne na začátek s procvičováním, ani nás nenechá vydechnout po docházce. Bolestně si opřu bradu do dlaně a druhou rukou hladím tykadlatku. Proměňování brouků si pamatuji – moc mi nešlo, stejně jako všechno ostatní z proměňování. Tykadlatka se zájmem obejde sklenici a zdá se, že by si pár brouků zobla. Nejradši bych jí je dal všechny, ale bez dalšího přemýšlení otráveně zkusím proměnit brouky v kuličky, jak znělo zadání (76-15=61%). Sám jsem překvapen, že slavím docela úspěch. Dvě červené kuličky mají tykadla, třetí zelená náznak krovky, ale ostatní vypadají hladce a nebroukovitě. Samolibě se narovnám v zádech, aby si mého výtvoru všimla profesorka. To už se přede mnou objeví váza. Můj první úspěch mě nabudí k soustředění a tak si rozmýšlím, jak bude kufr vypadat. Zafuním a mávnu hůlkou na vázu: „Loculus.“ (44-15=29%). Váza nadskočí a na stole se mi objeví cosi, co vypadá jako keramická kulatá brašna. S takovým zavazadlem by se daleko nedocestovalo. Protáhnu otráveně obličej. Ještě že můj chabý pokus ale překazí povyk a cosi, co mi spadne na záda. Hrknu a zmateně se rozhlížím po třídě, pohledem se zastavím i na poklici, kterou chtěl Domenico vyslat do vesmíru. Bezděky si sahám na záda a podívám se na Mirelle, dojde mi, že šlo o její kufr – hned potom se skrčím, abych se kryl před splašenou vránou. Havraspárská dívka vypadá sama dost zbědovaně, když vránu uklidní a tak jen se stisknutými rty zavrtím hlavou a s povzdechem chci nohou odstrčit její proměněnou vázu v kufr blíž k ní. To se ale znovu znelíbí vráně a ďobne mě do ruky. Zakleju: „Mirelle, sakra, co to máš za bestii...“ Ruce schovám k sobě a couvnu zpátky do své lavice, kde se posadím. Mezitím se tykadlatka krčí u keramického kufru s tykadly svěsenými dolů. Vypadá vyděšeně, což mi láme srdce. Provinile poslouchám, že další na řadě jsou právě naši mazlíčci, které budeme proměňovat. Hladím tykadlatku, aby se uklidnila, tak nějak ji kryju rukama a vlastním tělem, když za sebou zase slyším máchání křídel vrány. „Mirelle, drž too!“ zakňučím s přimhouřenýma očima, jak očekávám další ďobanec zobákem. Za zády mi problikne, na což se ohlédnu přes rameno na proměněnou vránu a Mirelle. Chvíli to sleduju, než si pozvdychnu a zadívám se zpátky na tykadlatku. Moc se mi do toho nechce. Co když se mi kouzlo nepovede a něco jí udělám? To už není váza, hrnec, ani brouci ve sklenici. „Slibuju, že ti po hodině seženu pár těch brouků, jo?“ zamumlám ke své zelené kamarádce, která začíná bych trochu bojovnější a pleskne mě po ruce silným ocasem. Nakonec se vzchopím a pozvednu hůlku. Pronesu zaklínadlo: „Vera Verto!“ a ukážu na tykadlatku (83-15=68%). Záblesk a přede mnou se tykadlatka promění v neprůhledný zelený pohár, lehce oslizlý a samozřejmě s tykadly, které sebou mrskají ve vzduchu. Skousnu si rty a smutně mi spadnou ramena. Pak mě něco napadne a tak se rozhlédnu okolo. „Rebecco!“ vyhrknu k Becce, která sedí vedle mě, „čím ji krmíš?“ Hůlkou ukážu na její žábu. „Nemáš něco s sebou? Nezůstali ti nějaký brouci?“ Pak hůlkou ukážu na svůj pohár, který časem bude zase tykadlatka, u níž bude potřeba nějaké udobřovadlo. |
| |||
Učebna E215 Tak nějak všichni a Caylus 15. října Po magii v domácnosti se Kenji vypaří kamsi s Coraline a i havraspárský hlouček někam zmizí. Nikoho jiného jsem z červených nezahlédl, takže jsem sám, samotinký vyrazil na kolej, abych se ujmul nebohého, přehlíženého Bruce. Od té doby, co si Kenji pořídil kluběnku ho úplně zanedbává! Ani si na něj nevzpomene, natož, aby mu věnoval jeden jediný pohled. Posledně jsem mu do terárka házel mrtvou mouchu, co jsem našel v pokoji. Asi jsem se mu úplně netrefil do vkusu, protože tam leží doteď. Zamyšleně si promnu bradu, když si prohlížím chameleona spokojeně sedícího na větvičce. Když jsem otevřel poklop, jedno jeho oko upřel na mě. ,,Nazdar kamaráde, jak se vede? Něco novýho?" Promluvím na něj, když ho opatrně beru do ruky. Nijak se nevzpouzí, už je na mě poměrně zvyklý, řekl bych. Určitě mě má teď stejně nejradši, když jsem jediný, kdo se tu o něj zajímá. Bruce mi obtočí ocas kolem zápěstí a očima těká po pokoji. Každé oko míří někam jinam. ,,Tak jdeme, dneska něco zažiješ." Dorazím na hodinu akorát, kdy po mně přišla profesorka. Jindy se včasným příchodem do hodin moc nezabývám, ale zrovna u McGonagallové a Snapea se nevyplácí chodit pozdě. S Brucem zapluju do lavice na kraji, hned vedle Cayluse. Chameleona položím na stůl a rozhlížím se po třídě, kdo si co donesl za mazlíčka. ,,Ty kráso, ten je tvůj nebo Hagrida?" Neubráním se komentáře na sklípkana, kterého měl Caylus na stole. Kdyby mu ho dal, tomu bych se nedivil, ten měl rád všemožnou havěť. Ale že by někdo jiný měl dobrovolně mini akromantuli na pokoji? To se mi nezdá. I když u zelených mě ta přehlídka divno-zvěře nepřekvapuje. Pavouk a dva hadi. Co taky jiného čekat? Hodinu profesorka začne zkoušením. Cosi nespokojeně zabrblám pod vousy a chvíli hypnotizuju mandelinky ve sklenici, protože mi ten život uvnitř uzavřené baňky přijde poměrně zajímavý. Bohužel - zkoušení je na čas, takže kuličkám zdar. ,,Pilae Irideo!" (50%) K mému překvapení se promění všechny kuličky. S nadšením v očích se rozhlédnu po třídě a hledám pohledem profesorku, abych upozornil na svůj úspěch. Až po chvíli, když se začne blížit si všimnu, že provedení není zdaleka tak dokonalé, jak jsem si na první pohled myslel. Dvě kuličky měly krovky a jedné zbyly tykadla. Ups. Ale co jsem se tak rozhlížel po třídě, byly i horší výsledky a já se s Přijatelně spokojím. Přece jenom - důležité je projít, ne? V druhém kole zkoušení každé řadě něco přistane na lavici. Váza, okej, hrnec, fajn, stůl, moment. Stůl? Máme proměnit celý stůl?! To není fér! Protestuju v duchu. Všichni ostatní dostali na přeměnu malé předměty a my máme proměnit celou lavici, doufám, že k tomu přihlédne jako k polehčující okolnosti. K mému úžasu jsem u druhého kouzla zaválel (97%). ,,Ty krávo!" Prohlásím nahlas a rozhlížím se kolem sebe, jestli všichni obdivují mé veledílo, protože to by sakra měli! Bruce místo na stole seděl na velmi povedeném kufru, na kterém by člověk ani zdaleka nepoznal, že byl snad kdysi v minulém životě stolem. Měl zcela funkční zavírání a matně černé úchytové madlo. Vlastně - vypadal líp, než ten, co se mi válí pod postelí na pokoji. To bych dokázal i za pár galeonů prodat. Nebo si ho nechám! Z obdivování kufru mě vytrhne hlučná rána, která zaduní celou učebnou. Otočím se po směru hluku a spatřím Domenica se syčícím hrncem a poklicí zabořenou ve stropě. Následuje přehlídka splašených a vyděšených mazlíčků, kterou záhy McGonagallová ukončuje zmrazujícím kouzlem. Jen Bruce dál sedí na kufru a vůbec nic, co se děje okolo ho nezajímá. ,,Teda, ty se maj." Zamumlám směrem ke Caylusovi, když profesorka vykáže Domenica i s Dianou z hodiny. Nesnažím se závist maskovat. Taky bych šel radějc do Prasinek, než bejt ve škole. Ti to vyhráli. Možná, že když poseru příští kouzlo, pustí mě s nima? Druhá část hodiny, již bez dvou našich spolužáků začne opáčkem a vyústí v nové kouzlo, které máme rovnou zkoušet na našich mazlíčcích. Trochu se divím překvapeným výrazům některých. Co čekali, když si měli brát mazlíčky na hodinu přeměňování? Že se na ně budou jenom koukat? Na profesorčinu odpověď na otázku Eriky nečekám. Je mi předem jasná. V případě Snapea bych pochyboval, ale nemyslím si, že by profesorka dovolila kouzlit na zvířatech, kdyby jim to mělo ublížit. ,,Tak jo kamaráde, teď budeš pohár. Žádnej stres, pro tebe se nic nemění." Ujistím ho. Stejně většinu času proleží na větvi, kde se nehýbe, takže stát se pohárem vlastně nebude v jeho životním stylu žádná změna. ,,Vera Verto!" (70%) Chameleon se promění v stříbrný pohár. A byl by to i pěkný pohár, kdyby z něho netrčel chameleoní ocas. Vezmu ho do ruky a zblízka si ho prohlédnu, přičemž mi pohár obtočí ocas kolem ruky. |
| |||
Velká síň -> E215 čtvrtek 15. října Nikdo konkrétní “Jo, to jo,“ řeknu Acai. “Ale ještě že nemáš strach z pavouků, to by nebylo příjemný,“ dodám a ještě něco plácnu. “Uvidíme, s čím přijde Snape příště,“ brouknu si pro sebe a rychle dojím. Má pravdu, je čas jít! |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.90209197998047 sekund