| |||
K jezeru Acai Hmitám, protahuji se a snažím se nevnímat řeči kolem. Ale občas to nejde. Kolemjdoucí hučí tak moc, že nejde přeslechnout opakující se jména Wolframa a Sin. To na chvíli i přestanu. Cože?! To jako fakt? Ti dva spolu? A dvojčata? Kde jste to zase sebrali? zaúpím tiše. Musím se tomu zasmát, vždyť je to tak absurdní… Ale proč o tom mluví všichni? Úplně všichni! Neříkejte, že je to pravda… copak se na sebe někdy podívali? To by museli být spolu už minimálně od minulého roku, ale to by si lidi všimli, ne? A Sin má na víc, než na toho záhadného pleticháře… A kdyby náhodou bylo něco o prázdninách, tak by snad ještě nevěděli, že budou mít dvojčata. Ach jo… a proč o tom vůbec přemýšlím?! Zatřepu hlavou a vzhlédnu k hodinám. Něco po deváté… snad přijde, snad mi nedala košem. Během minutky se zaberu zpátky do rozcvičky a pobrukuji si k tomu lehkou melodii, ani nevím odkud. Snad o ní ani nevím, i to se stává. Ale když Acai promluví, trochu se jí i leknu. “Jé, ahoj. Ani nevím, asi ani ne,“ přiznám, když se podívám znovu na hodiny. Přišlo mi to mnohem delší, ale nakonec to byla docela chvilička. Ještě si naposledy protáhnu ruce. Trochu mi lupne v jedné z paží. “Tak můžeme? Třeba se u toho probudíš,“ šťouchnu si trochu. A jako naschvál zívnu taky. No jo, stane se. “A já taky,“ dodám ještě a zamířím pomalu směrem k jezeru… A co teď? O čem mluvit? Hlavou mi proudí hromady nápadů, ale žádný prostě… prostě to nakonec neřeknu. Kdo ví proč. A nakonec to skončí právě tam, kam jsem opravdu nechtěla. “Ehm… slyšela jsi o Wolfovi a Sin?“ |
| |||
holky na pokoji + náhodní kolemjdoucí, duší sněm Ranní vstávání z duše nenávidím. Zvláště v případech, že se budím sama od sebe i o víkendech. Může být tak kolem půl deváté. Včera jsem si šla lehnout už kolem desáté, takže se cítím celkem dobře. Ideální doba na to vstát, dát si pořádnou ledovou sprchu a jít se zapsat do nějakého kroužku. Pousměju se nad chlupatou koulí, která si spokojeně vrní a leží na dece hned vedle mých nohou. Nedokážu slovy ani popsat, jak moc té čičině právě teď závidím. "Čas vstávat, Stjerne!" Zašeptám, abych nevzbudila ostatní holky. Jsem si jistá, že by mi moc nepoděkovaly. Podrbu siamku po hlavě a vysunu nohy z postele. S pocitem zadostiučení se vydám ke skříni s oblečením. Je celkem chladno, tudíž zvolím jednoduché černé šaty s dlouhým rukávem, teplé vlněné punčochy, semišové černé botky a vlněný kabátek. Vybrané oblečení prozatím odložím na postel a rychle se rozhlédnu kolem sebe. Potkat Sininu Ayshu hned po ránu by nebyl nejlepší začátek dne. Ještě rychle omrknu holky, podrbu Stjerne, která se slastně otočí na bok a pokračuje ve spánku, a vydám se do dívčích umývaren. Po teplé a příjemné sprše se převléknu do vybraného outfitu, projedu si kartáčem vlasy, které nechám pro dnešek rozpuštěné a lehce se nalíčím. Přesvědčím samu sebe, že by bylo ideální se jít konečně někam zapsat. Vydám se směrem k Velké síni. Je teprve něco po deváté, takže na snídani ještě budu muset počkat. V hlavě si přehrávám, na jaký kroužek bych se mohla přihlásit. Ty víš dobře kam, Ai... Kráčím rozvážným pomalým krokem. Všímám si kolemjdoucích studentů a snažím se zaslechnout nejnovější drby. Zastavím se uprostřed chodby a povytáhnu obočí. Znuděne vzhlédnu k jednomu z obrazů. Předstírat nezájem je nejlepší. Po očku však pozoruji dvojici studentů, kteří se právě baví o naprosté bombě. V hlavě mi to šrotuje o sto šest. Sin a těhotná? A ještě s von Wittelsbachem?Sama pro sebe se v duchu zasměju. Ne, téhle povídačce fakt věřit nebudu. Opustím své pozorovací místo a pomalu se přesunu před Velkou síň. Nad duším sněmem pouze povytáhnu obočí a zamířím rovnou k nástěnkám s vypsanými kroužky. Je mi už dopředu jasné, kam se nakonec přihlásím, ale neodpustím si nahlédnout i k ostatním kolonkám. Celkem mne zaujalo divadlo, ale okamžitě stáhnu rty v pohrdlivém úšklebku, jakmile zahlédnu JEJÍ jméno. "Ta svatá špinavka Marie nemusí nic předstírat. Její život je tragédie sama o sobě." Zamumlám si pro sebe a pousměji se. Představa, že bych mohla její život proměnit v živoucí peklo je více než lákavý, ale nakonec se rozhodnu pro něco jiného. Runová magie? Skousnu si ret. Včerejší hodina s prof. Kearney nebyla až tak špatná, ale jakmile uvidím jméno Odette, okamžitě tuhle možnost zamítnu. Další z nich... Tak to ne. Šerm? Nebylo by špatné chodit na něco, co vede prof. Zmijozel. To je jasná volba. Poctivě zapíšu své jméno pod řadu dalších. S uspokojením si všimnu, že je tu i Marie. Zase Marie? Proboha, ta holka snad nemá život! Zarazí mne i jméno Sebastiena. Celkem mne láká možnost poznat trochu blíže bratrance Williama. Dobrá rodina se vždy pozná. O dost méně se mi zamlouvá jméno Acai. Měla by se vrátit zpátky na plantáž... Druhá volba padne na kroužek Léčení, kam krasopisem zapíšu své jméno. Hned jsem ti blíž, Zelenooký Princi! Jsem sama se sebou spokojená. Těch několik špinavců, kteří s námi na léčení budou chodit, bych dokázala i skousnout. Všechno lepší než Marie. Spokojená sama si sebou si přehodím vlasy přes jedno rameno a opřu se zeď vedle nástěnek. Přitáhnu si kabátek těsněji k tělu a se zájmem pozoruji duší sněm a okolí. Možná se mi poštěstí a uslyším další zajímavé drby. Do společenské místnosti se mi už vracet nechce, a tak tam jen tak postávám a čekám, až uběhne vyměřený čas a otevřou se dveře Velké síně. |
| |||
Ranní výběh --> Sprcha --> Ložnicenáhodní kolemjdoucí Mít vnitřní budík má své výhody a nevýhody. Zaspat na hodinu, to se mě rozhodně netýkalo. Pospat si o víkendu ale také ne. Sama od sebe jsem se vzbudila v šest hodin, tak jako vždy. Už jsem mnohokrát zkoušela i s únavou znovu zamhouřit oči, bez úspěchu. Po letech to člověk vzdá, nepřemlouvá se. Ani teď jsem to nezkoušela. Tiše, jako myška jsem vstala a převlékla se do černých sportovních legín a šedé běžecké mikiny s rolákem. Boty jsem si vzala do ruky. Podrbala jsem za ušima Sašu, která se jen líně protáhla a převalila se na druhý bok. Ona bude spát klidně do oběda. |
| |||
Tajná chodba --> izba --> soviareň Filch, Emily Neviem, či pri mne stáli všetci záškodníci histórie školy alebo samotný duch zloduch, v každom prípade som sa nejakým zázrakom dostala od Filcha bez trestu či dokonca straty bodov. Aj napriek dnešnému zákazu sa mi trocha zjemnia črty tváre a rozžiarim sa, ale celkovo vzhľad zostáva stále aj tak veľmi dobre rozpoznateľný. Sú to tak jemné zmeny, že ich v náhlom záchvate endorfínov ani nezaznamenám. Ešte aj vo vlasoch sa mi zjavia medené odlesky. No neverím, Alex sa z toho znova vykecala. Paráda! Cestou sa ho dokonca pýtam, aký mal deň, len kdesi ku koncu cesty mi vlastne dopne, čo mi prerušil. Merlinove gate, ale ak sa tam Sin stihla dostať cez Filcha, teraz tam bude čakať...ježiši. Zajtra sa jej budem musieť ospravedlniť. Dneska ma už ten mačkomrd nenechá vyliezť, tobôž nie keď som vyviazla bez trestu. Tak ku koncu sa s Filchom rozlúčim už nie tak nadšene a s trochou ľútosti nad pravdepodobne čakajúcou Sin vojdem do izby a do očí mi padne foťák. A vlastne...to by sa mohlo zísť. Vykradnem sa teda ešte s ním do spoločenky a s pomocou ohniska a lumosu si spravím aspoň aké také svetlo aby som sa mohla odfotiť. Polaroidová fotka vykĺzne von a ja ňou cestou do izby mávam vo vzduchu, aby som videla výsledok. Presne nad tou istou fotkou ráno zúfam pred zrkadlom. Ráno som prekvapivo skoro vstala, asi vďaka tomu, že som išla na svoje piatkové pomery dosť včasne spať. Natiahla som bledé, tenké rúčky nad hlavičku, zívla, prešla pred zrkadlo a nasledujúcich desať sekúnd som civela na svoju porcelánovú malú krehkú šikmookú tváričku, orámovanú farebnými vlasmi. A sme doma. Zaúpäm, keď chytím do ruky fotku z nočného stolíka. Dva dni po sebe som rovnakú podobu nemala už...ja neviem. Ani si na to nepamätám. Už teraz cítim, ako sa mi sťahuje žalúdok nevôľou, keď moje telo vycítilo, že sa musí proti svojej vôli meniť. Zvraštím čelo, prižmúrim oči a pustím sa do kompletného remodelovania tváre a naťahovania sa o dobrého štvrť metra do výšky. Po troch minútach to mám hotovo, spustím ruku s fotkou a uľahčene si vydýchnem, uvolniac sa, že to nebolo také hrozné. Možno to nebude tak zložité, ešte aj raňajky v pohode stihnem, a skúsim si ísť zalietať že čo to.... Zrazu sa mi zaoblí brada, začnú zmenšovať oči a scvrkávam sa smerom k zemi. Dočerta! Dupnem a znova sa vrátim k sústredeniu. Po pol hodine to vyzerá úplne rovnako. Medzičasom sa zobudí už aj Acai, akurát keď sa agresívne vyhrážam sama sebe do zrkadla. Nebuď...taká...tvrdohlavá ženská, kriste, tak budeš vyzerať rovnako...zvykaj si, toto nemôžme riešiť celý deň... Od nervov už mám slzy na krajíčku, keď si predstavím že by ma takéto problémy mali chytiť napríklad v strede zápasu. Môže ma McGonagallka potrestať aj keby sa mi to stane cez metlobal a aby som nemusela prestať hrať tak to tak nechám? To nie je predsa fér! A tá stará fuchtľa tak nadržiava svojim, aj keď si to neprizná, že by ma určite veľmi rada zbavila aj práva hrať. Do pekla k Azazelovi s ňou! Začne mi zvierať hrudník. Hlúpe....pravidlá....! Kopnem do steny, pripomenúc si že chcem dne poslať sovu našim, a do všetkých tých ranných sto čertov sa ozve ešte aj Emily. Otočím sa na ňu s rozšírenými nozdrami ako býk, jedno oko ázijsky pretiahnuté do strany a zúžené, druhé normálne, z oboch šlahajú plamene. Máš problém?! Tak si ho vypadni riešiť s McGonagallkou, ja som sa o takéto sračky tiež neprosila tak láskavo čuš! Vyšteknem na ňu hrubo, spolubývajúca či nie, s úplne iným výrazom aj tónom ako keď som sa s ňou a Rachel "rozprávala" predošlý večer priamo tu, v izbe.. Aj osoby z iných fakúlt vedeli že mi majú dať pokoj keď sa moja nevyspytateľná nálada prikloní k horšej stránke. Chmatnem prvú vec, ktorú zbadám, čo je drevená kefa na vlasy a výhražne ju zdvihnem. Skúsi mi ešte niečo povedať a poletí jej to priamo do stredu čela. Čo ona vie o tom? Ak mi dá pokoj, začnem si zúrivo česať vlasy, ktoré už nemám silu nijak meniť, iba ich vyrovnám. Po štvrť hodine ďalšieho trápenia sa mi podarí ako tak to skrotiť. Emily našťastie kamsi vypadla, a ja sa vrhnem k skrini. Vždy si beriem dosť vecí, poprípade si dávam počas roka ešte aj posielať z domu. Preto som bola rada, že môj Achilles nebol nejaké ľahké pierko a dosť toho uniesol. Vyhádžem stadiaľ na posteĺ nejaké čierne kusy oblečenia a keď hľadám čosi s kapucňou, nájdem džínsovinu. Všetko to nejako posplietam dokopy, dlhé tričko mi prekryje aj minikraťase, ale kašlem na to. Natiahnem ešte čierne šnurovacie boty a s patričným dupaním, aby každý videl ako veľmi som toto ráno nahnevaná sa vyberiem do soviarne aj s kusom pergamenu a brkom, kapucňa na hlave. |
| |||
Pokoj – společenka - ,,ranní běh“ Ranní probuzení bylo opravdu nepříjemné. Vstala jsem strašně brzy (cca kolem 6 ráno) a nevěděla, co s časem. Bylo ho příliš a nakonec jsem ho využila tak, že jsem se zašla vysprchovat. Nevím, jak dlouho jsem zůstala ve sprše, ale rozhodně jsem přemýšlela nad událostí, která se stala minulý večer. Cože se to vlastně stalo? Bože! Byla tam ta drbna Ryan. Asi se mám na co těšit ohledně vymyšlených a zkreslených závěrů. Kdybych aspoň nešla vidět, ale já šla vidět nejvíc! |
| |||
Pokoj - ranní běh ♦ Benjamin, Alex, Acai ♦ Večer byl tak krásný, že mi bylo ráno opravdu líto, že utekl tak rychle. Benjamin byl do poslední chvíle gentleman a já se po dlouhé době cítila u kluka v bezpečí. Ten pocit, když máte jistotu, že si na vás nic nezkusí, přesto že jste opilí a povolnější, než byste chtěli, byl k nezaplacení. |
doba vygenerování stránky: 0.83987903594971 sekund