| |||
Z pokoje před hradholky na pokoji + CassVůbec se mi nechtělo vstávat. Večer se to nějak protáhlo a já měla co dělat, abych Davida vykopala do jeho vlastního pokoje nebo minimálně z mé postele. Jeho přítomnost mi v určitých chvílích nevadí, ale nestojím o to, aby mi někdo až do rána okupoval postel nebo mi chrápal do ucha. Hodiny ukazovaly něco málo před devátou, což znamenalo, že přijdu pozdě na rande. Ale co už, holt si počká a já pár jedovatých připomínek o dochvilnosti vydržím. Neohrabaně jsem se vyhoupla z postele, rozhlížejíc se po pokoji, abych zjistila, kdo všechno už je vzhůru. Coraline už v posteli není, což je dost zvláštní vzhledem k tomu, jaký spáč to je.. Emily už taky mžourá, no a Alex se vzteká u zrcadla. Pobaveně se ušklíbnu, ale příliš se tím nezabývám. Když mi to vlasy dovolí, svážu je do culíku. Hodím na sebe nějaké legíny, sportovní podprsenku s volným tílkem a mikinu, protože po včerejším lijáku venku určitě nebude nejteplejc. Dodělám ještě nezbytnou hygienu a s tichým přáním dobrého rána klidně vyjdu z pokoje. Vždycky mám na všechno dost času. Navíc není důvod spěchat, když tak jako tak přijdu pozdě. Před hradem je minimum lidí, není těžké Cass najít. Líným krokem dojdu k ní, hezky stranou od zvědavých pohledů. "Ranko." zazubím se na ni. "Čekáš dlouho?" Ještě trochu rozespale se protáhnu a potlačím zívnutí. |
| |||
Dívčí ložnice -> Chlapecká ložnice Jsem z Jacquelinina loučení trochu zmatená. Nevím, kam jede ani proč tam jede. Obyčejně mi toho říká dost, nevím, proč je teď tak záhadná. Stejně tak jsem zmatená ze způsobu jejího loučení. Tak nějak se jí povedlo to, co ani Snapeovi ne. Umlčet mě. A to tak, že pořádně. Dost překvapeně na to zamrkám a pak ještě dobu stojím nechápavě ve společence. Nakonec se trochu oklepu a odejdu mlčky spát. Jacqueline už spí s mým Galainem v náruči. Všimnu si, že ho vysušila. Usměji se a ušáka opatrně podrbu za ušima a nechám je tam. Sama se převléknu a plácnu sebou na postel. A i přes velmi zajímavé zážitky dnešního večera usnu celkem rychle. Ráno jsem jako obvykle vzhůru s prvními slunečními paprsky. Takže brzy. Ale zdá se, že ne moc brzy, Jackie už je pryč. A Galain hezky ve své kleci. Dám ušákovi snídani a pak se obléknu do svého oblečení. Konečně! Zahodím tu protivnou sukni a punčochy a nažehlenou košili a natáhnu na sebe svoje milované kalhoty a obyčejné triko. Na parádu jsem si nikdy nepotrpěla. A sukně a šaty prostě ráda nemám, připadám si jak ve stanu. A nedá se v tom nic. Pořádně lítat na koštěti, běhat po lese, lézt po stromech… kalhoty jsou mnohem praktičtější. No a jdu se projít po prázdném hradě. I přes svou otevřenost a upovídanost mám ráda i samotu. A ranní tichý hrad je k takové procházce o samotě celkem příhodný. Cestou alespoň můžu přemýšlet o včerejšku a doženou mě u toho trochu výčitky svědomí. Měla bych se omluvit. A to ne jednomu člověku. Měla bych se omluvit té zdravotnici, za nic nemůže a já ji vážně obelhala. Měla bych se taky asi omluvit Wolframovi, protože kvůli mé blbosti a unáhlenosti bude mít taky průšvih. A… ne, Snapeovi se omlouvat nebudu, chtěl ublížit Galainovi… Doputuju pomalu zpátky do ložnice, popadnu svoji hygienu a na chvíli ještě jdu do koupelny vyčistit si zuby a trochu si rozčesat vlasy, ať nemám na hlavě vrabčí hnízdo. Jen je rozčešu a nechám klasicky volně rozpuštěné. No a kolem deváté mi trochu šibalsky zabliká v očích a rozhodnu se navštívit kluky. S ťukáním se moc nezdržuju, jen lehce párkrát klepnu do dveří od jejich ložnice a prakticky rovnou s tím ty dveře otevřu. “Nazdar, ospalci! Tak honem, vstáváme, sluníčko už máme vysoko nad hlavou, i když schované za mraky, ale určitě tam je,“ zazubím se a rozhlédnu se po jejich pokoji, abych zjistila, kdo ještě v tak pozdní hodinu vyspává! |
| |||
Ze společenky před hrad Kdokoli po cestě Když Johanka zavelí, je občas dobré poslechnout. Ne že bych šla rovnou spát, ale alespoň do pokoje. Snad ví, co dělá. A snad je Alec v pořádku. Před spaním si ještě přečtu pár krátkých povídek, pak u svíčky ještě chvíli čmárám něco neurčitého do notýsku... déšť na okenicích vyťukával uspávající melodii... pak přišla tma... a spánek. Dlouhý a příjemný spánek, ničím nerušený! Opravdu ničím, kolem mohli kácet stromy a já spala až... pane jo! Je skoro devět! Ještě že jsme tu schůzku včera na poslední chvíli prozřetelně odložily až na devátou. Je po dešti a snad už to nebude tolik čvachtat. Ale teď bylo ráno a já drobet nestíhám. I když jdeme jen běhat, chtěla jsem se dát trochu do pořádku, tak tak se stihnu učesat, navléknout na sebe běžecký oděv, ještě lehkou bundu a vyrážím co nejrychleji ke hlavním dveřím. Snad tam ještě není, snad tam ještě nečeká... Proběhnu kolem nástěnky a zamířím ven. Spadl ze mě hned veliký balvan. Sice teď budu čekat já a doufat, že opravdu přijde, ale aspoň na mě nečeká. Nevím proč, ale to jsem nechtěla. I když jsem přiběhla akorát včas, když hodiny odbíjely devátou. Venku tolik lidí nebylo, přesto poodejdu kousíček stranou, abych si vytvořila takové imaginární soukromí a začnu se alespoň protahovat, než Acai dorazí. Snad... Zaprvé se tím proberu, zadruhé se zbavím trochu té nervozity, která se ze mě dere na povrch. Snad... |
doba vygenerování stránky: 0.84082913398743 sekund