| |||
Chodba > Pánské toaletyDaniel, NPC studenti ze 4. ročníku Ze společenky vyběhnu tak rychle, že si ani neuvědomím, že pořád držím v náruči Eričina králíka. Dojde mi to až když doklušu k Danielovi. „Ahoj ušisko.“ usměju se a zatahám zvíře za ouško. Jo, asi bude trochu divný jít na záchody s králíkem, ale vracet se kvůli tomu nehodlám. „Jestli tomu věřím? Nevím, čoveče. Asi na tom něco pravdy bude, jinak by se sem tak nehnal, ale bůh ví, co tam viděl.“ pokrčím rameny. Při zmínce o lady náruživé nadzvihnu obočí a ušklíbnu se. „Myslíš, že se učila od naší fistingový královny? Do ní by se každej kluk vešel dvakrát, Raven možná třikrát.“ neodpustím si kousavou poznámku. Pak se dám do smíchu. „Viděl jsem všechno. Ať ho klidně zabije, míň práce pro nás.“ zazubím se. Nemyslím to sice vážně, ale jisté náznaky škodolibosti a pomstychtivosti se ve mně v určitých situacích našli. V den mého zařazení do koleje si byl moudrý klobouk téměř jistý, že patřím do Nebelvíru, avšak na malý okamžik chtěl vědět, co si myslím o Zmijozelu. Vzhledem k tomu, že si o něm nemyslím nic dobrého, jsem tady. Není to ale něco, co bych vykládal na potkání. Kromě Dana to nikdo neví. Nejsem zrovna pyšný na to, že bych v sobě mohl mít, byť minimum vlastností, která jsou pro háďata typická. „Konnichiwa!“ pozdravím vesele, jakmile dojdeme k záchodům. Stojí před nimi čtvrťáci, které velmi dobře známe. Králíka ve své náruči chytnu za přední packu a zakývám s ní do strany, jako kdyby mával. Netrvá dlouho a dozvíme se naprosto šokující informace. „Toshiro je na kluky? Fakt?“ Vykulím oči. Zrovna do něj bych něco takového neřekl a už vůbec ne, že by se zakoukal do někoho tak protivného, jako je Maxwell „Ach jo, dělat Japonsku takovou ostudu.“ povzdychnu si a nechám spolužáky dopovídat zbytek drbů. Všimnu si Danova mrknutí. Krátce kývnu hlavou na znamení, že rozumím a nechám ho, aby se nejdřív rozpovídal on. Pak ho začnu průběžně doplňovat. „Podle mě to dělaj i jinde. Wittelsbach prej chodí pro rady k Lawsonovi a ten mu doporučuje nový místa.“ Celou dobu se tvářím smrtelně vážně, jako bych tomu sám věřil. A hlavně, neříká se, že dlouho opakovaná lež se stává pravdou? „Když jeho manželka ještě žila, tak byl na tom se zkušenostma stejně bídně, jako teď Sebastien. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby ta ženská kvůli tomu dobrovolně spáchala sepukku. Ewingová s ním musela mít sakra velkou trpělivost, když je to takový dřevo. Asi ho opravdu hluboce miluje, jestli mu tohle strpí.“ prohlásím a přenechám slovo zase na chvíli Danovi. „Už má i ranní nevolnosti. Včera o snídani skoro nic nejedla, údajně celý ráno prozvracela a dneska o večeři se cpala víc jak Caylus.“ Ve skutečnosti měla jen kousek masa, ale v mém podání to zní, jako by vyjedla půlku zmijozelského stolu. „A teď se podržte...“ ztiším hlas. „Víte, jak sebou nosí Wittelsbach všude ten svůj deník a zapisuje si do něj nějaký šifry? Tak to jsou výpočty Sinestřiných plodných a neplodných dní. A taky návrhy jmen pro mimino. Ten had si to prostě celý naplánoval!“ Popojdu k Danielovi a do náruče mu vrazím Eričina králíka. „Buď tak laskav a podrž ho na chvíli. Můj močový měchýř praská ve švech, takže mě pánové omluvte..“ zaksichtím se a rychlostí blesku zmizím za dveřmi toalet. |
| |||
Umývárny -> Společenská místnost -> Pokoj Reece Sheehan, okrajově Benjamin Hunt, Emily Senders [/i]Následoval jsem Reece ven ze sprchy a zamířil jsem ke svým věcem. Vzal jsem si svůj ručník a pomalu jsem vysušil každý kousíček vlhké kůže. Rovněž jsem si musel trochu usušit vlasy. Vzal jsem ručník a dal jsem do něj hlavu. Začal jsem rukama rychle pohybovat ze strany na stranu. Jakmile jsem cítil, že mi z vlasů netečou vodopády, odložil jsem ručník a vzal jsem si do ruky své pyžamo. Pomalu jsem si ho oblékl a chystal jsem se otočit a usmát se na Reece. Místo toho mne však přepadne i se svým županem. Chtěl jsem něco namítnout. Už jsem otevíral ústa, když mi na rty položil prsty a já tedy setrval tiše. Pousmál jsem se, přitáhl jsem si velký župan těsněji na sebe a přičichnul jsem si. Otřel jsem se hlavou o přečnívající část županu a natáhl jsem se po taštičce, z které jsem si vyndal svůj modrozelený kartáček na zuby. Namáčknul jsem na něj pastu a začal jsem důkladně čistit své zuby. Na tomhle si zakládám. A bez toho bych asi ani neusnul. Žádná část neunikla mému kartáčku. Žádná. Jakmile jsem měl vyčištěno, tak jsem si párkrát rychle zakloktal. Potom jsem si sklidil věci do taštičky a vzal jí do jedné ruky. Zašátral jsem po jeho dlani a bez okolků se jí zmocnil před tím, než jsme vyrazili zpět na kolej. Možná to ode mne nebylo nejpěknější, ale jeho spěšné tempo mi přišlo roztomilé. Uculil jsem se a skryl jsem svá ústa v ohybu županu. Na jednu stranu ho chápu. Filche není radno dráždit. Ale bylo to tak milé. Nechal jsem ho vytlouci heslo a zapluli jsme do společenské místnosti naší koleje. Tam byli jen Benny a Emilka. Já jsem procházel zahalen v Reecově županu a on ve svém pyžamu. Pousmál jsem se na oba přítomné a šel jsem dál za Reecem. |
doba vygenerování stránky: 0.83813285827637 sekund