| |||
|
| |||
Hlavní síň Středa 14. října “Hele, já na tu obranu taky nejsem úplně levá,“ vnutím se nenápadně Acai do úvah. “To je snad jedinej předmět, kterej mi přijde trochu smysluplnej. A co nezvládne hůlka, doladím dýkou,“ uculím se trochu samolibě. Málokdy se vytahuju, ale u dýky si myslím, že se zpátky držet nemusím. Není úplně tajemstvím, že když to jde, tahám sebou dýku úplně všude. Nabídnu si z mísy pár kuřecích křidýlek. “A vypadám snad já jako někdo, kdo je zodpovědnej a hodí se na pozici kapitána?“ zašklebím se v reakci na Acaino zděšení. “Teď si uvědom, v jakym stavu musí bejt náš tým, když kapitána udělali ze mě,“ zasměju se. “Nemám nejmenší tušení, jak tým vést. Jako nutit ostatní běhat kolečka nebude problém, ale se zbytkem bude zábava. Asi to vezmem demokraticky a domluvu volnou diskuzí. Něco mi říká, že letos první asi úplně nebudeme,“ řeknu s nadsázkou, i když o opaku nejsem úplně přesvědčená. Ne že bych nechtěla tým nějak povzbudit, ale momentálně vládne v týmu opravdu dost zoufalá situace. Při zmínce o přípravě se trochu zmateně podívám na Dana. “Eeeeh… připravovali? My se měli připravovat?!“ vyděsím se. “No potěš koště, to to zase dopadne… co jsme si měli připravit?“ vyhrknu chvíli před tím, než si k nám sedne Alexander. Uvolním mu vedle sebe místo. “No výborně, až to zjistí Snape, pěkně si na nás smlsne. Nebyl jste čistě náhodou někdo aktivní, nenachystal si poznámky a nechtěl byste se o ně ve stručnosti podělit?“ zazubím se. “Ne, že bych byla vyloženě lenoch, ale… jsem lenoch, dobře, ale aspoň někdy se snažím. Zvlášť u Snapea bych se teď měla snažit, ale já na to dočista zapomněla!“ přiznám se a asi poprvé za svá studijní léta v Bradavicích mám trochu nahnáno. Nebýt té mé pitomosti před měsícem, asi by mě to tak nevzrušilo, ale teď mám ze Snapea… ne, strach ne, ale nemít přípravu není zrovna situace, do které jsem se chtěla dostat. |
| |||
Hlavní síň, Mrzimorský stůl, 14. října Když Acai vyjádří nad jezením tlustočervů opovržení, Alex nechápavě zvedne obočí. "A odkdy humus? Já myslela, že v Africe se hmyz jí běžně. Kobylky, červi, tarantule,.." Počítá na prstech a natáhne ruku pro dalšího tlustočerva. ,,Ale notak Acaiiii," naléhá dál. "Vždyť se ucházíš o místo prefekta a teď, když tu není Benji, tak jím vlastně už jsi. To je taky ironie ne? Zrovna ty jako prefektka. Ty, která spí během hodin, nedělá domácí úkoly, účastní se kolejních párty a je svolná k fyzickému násilí." Ukousne si jeden hrozen z větývky a mrkne na tebe. Nevypadá, že by tě soudila. Zrovna Alex by Acai ve všech těchto věcech podpořila a doplnila, ale dle jejího pohledu by toho dokázala vyjmenovat mnohem víc. Třeba příjemně strávenou chvilku s Caylusem ve školním kostele, o které už ví celá škola. A právě kvůli které měla Marie málem infarkt a Rhiannon za prefekta vybrala raději Benjamina.,,V čem je teda pozice zástupce kapitána ve famfrpálu jiná?" Příchozího Alexandra pozdraví zářivým úsměvem. ,,Vypadáš, jako kdyby ses právě probudil." Zakření se a okomentuje jeho vzhled. Na otázku Daniela jen zavrtí hlavou. "Ještě ne. Vy se na to budete nějak připravovat?" Všechny si vás prohlédne pohledem a je jasné, že její příprava se bude odvíjet od toho, jestli tomu budou věnovat čas i ostatní. "Na hodinu v Zapovězeném lese," osvěží pamět Alexovi, "která začíná za hodinu a patnáct minut." Andílkovsky se usměje. |
| |||
Hlavní síň - Pokoj středa večer, 14. říjen "Víte co? Já asi půjdu napřed" řeknu rychle, dřív než mi některá z nich vůbec stačí na něco odpovědět. "Stejně se chci ještě převlíknout a zařídit pár dalších věcí..." dodám ještě když se zvedám od stolu. Ještě než odejdu natáhnu se pro jednu pocukrovanou vafly. Mohla jsem si na ní nalejt trochu sirupu. Došlo mi po několika metrech, ale vracet se mi už nechtělo. Takhle alespoň nebudu mít zalepený prsty. Vyjdu zhlavní síně a ještě než zahnu doleva k hlavnímu schodišti na chvíly se zastavím u nástěnky. Tak to si asi zalítat nepůjdu. Uvědomím si když si přečtu vzkaz od našeho všemi oblíbeného a milovaného profesora. Bludičky a přízraky. Sbírat šišky aby si měl Hagrid čím přitopit tam asi nepůjdeme. Úplně jsem zapomněla na přípravu na dnešní večerní hodinu. Kdybych nestrávila celej den úplně mimo mohla jsem se už připravit, takhle jsem se připravila akorát o lítání. I když mám na jednu stranu trochu obavy, docela se na hodinu těším. "Bludičky" nezní zase tak nebezpečně. Je to ale v zapovězeném lese takže. Tak jako tak čekám že to bude sranda. I když se nerada loučím s lítáním, přípravu na tuhle hodinu vážně nechci zanedbat. Nechám nástěnku a pokračuju přes hlavní schodiště na nádvoří. K havraspárské věži jsem si zvolila tu delší cestu - přes hodinovou věž a kolem zahrady. Když jsem se dostala k hodinové věži přidala jsem do kroku protože jen na košily už je touhle dobou docela zima. Zpátky půjdu tou kratší cestou. Jen se co se dostanu zajdu rovnou do dívčích ložnic. Trochu se zarazím když zaregistruju na posteli ležící Ruth. Ta vypadá že vážně potřebuje zachránit, jinak za chvilku snad umře nudou. "Ahoj Ruth..." špitnu když vyjdu schody. "... jdu do knihovny, nechceš jít taky?" dodám ještě krapet nejistě jak procházím kolem. I když to nevypadá třeba má už něco v plánu. Kdybych zůstala u svého původního plánu asi by bylo zbytečný ptát se jí jestli by bylo zbytečný jestli se ke mě nechce přidat, ale takhle by třeba mohla. Protože jsem si docela jistá že zrovna Ruth an tom s výškama není zrovna dobře, jen nevím jak moc špatně na tom je. Ale na druhou stranu zase tak hrozný to být nemůže když bydlí ve věži. |
| |||
HLavní síň -> Knihovna 14.října. Středa k večeru Mrzimorský stůl+návštěvníci Věděl sem že není moc času se vybavovat protože hodina se blíží, a je čas se na ni připravit, raději si pospíšit do jídelny. Ostatně to co se začalo probírat u stolu my přišlo že ani reakci z mé strany nepotřebuje, vždy sem považoval ty žabo-myší války mezi kolejemi za ubohé... A slova Dana mě jen utvrzovala v tom že nejubožejší v tomhle vždy budou lvi s jejich neutuchající touhou rýpat do hadů. Ohledně rozdělení se na obraně sem tedy vzdal nějáké další návrhy, přeci jen, v tomhle rozpoložení kdy si z toho někteří dělají štít pro mezikolejní sračky sem neměl ani náladu se dál v tomhle angažovat. Dojedl sem své jídlo, a že ho nebylo málo. Ještě přelétl očima osazenstvo u našeho stolu. Otevřel sem zápisník s poznámkami o studijním materiálu k další hodně a s pokynutím, bez jediného slova sem se zvedl a zamířil do knihovny. Cestou sem jako vždy spíš proplouval chodbou nevšímaje si ostatních, proč taky, neviděl sem valný smysl v tom se nutit do rozhovorů s lidmi které neznám a ani vlastně nepotřebuji znát. Vcelku sem se i těšil, knihy nemluví, tedy většinou...a krásně voní. Spěchal sem protože sem si nebyl jist zda se najde ještě pár volných výtisků s knihami které potřebujeme. A že jich bude málo sem věděl dost dobře. Snapyho specialita, látka rozsáhlá, knih jen pár, pracujte ve skupinkách, nebo buďte svině... Do knihovny sem se dostal záhy, ani sem nevnímal kdo všechno tu již je, viděl sem jen Richarda a Angelu, ale nerušil sem je v rozjímaní nad knihou nebo jedním z druhého. Prostě sem šel a cíleně hledal co potřebuji a také sem doufal že najdu co nejklidnější a najzapadlejší křeslo kde bych se v klidu mohl na onu pro mě očekávanou hodinu náležitě připravit. Bylo zvláštně uklidňující přejíždět prsty po hřbetech vazeb starých knih, sledovat zdobení jejich názvů, ale nejvíc mě zajímalo jediné, najít co hledám, otevřít kapitoly a začít si je předčítat a dělat poznámky. |
| |||
Pokoj -> Hlavní síň 14. října, Středa Acai, Daniel, Erika a Nathaniel To tedy bylo... sklonil jsem se k posteli, ne které se rozvaloval Felix. Pro toho malého uličníka nebyla z žádná z mých starostí nikdy důležitá. "Jenom měkký polštář a plná miska, co?" podrbal jsem ho mezi ušima, tam kde to měl nejraději, a odložil jsem vedle něj svoje zápisky. Vlastně spíš poloprázdné stránky, protože pořádné výpisky a poznámky zrovna nebyly moje partie. Buď to tam je anebo není. "Hele, Chlupáči," vytáhl jsem z kapsy u kalhot pamlsek, "dobře mi to hlídej," podstrčil jsem ho Felixovi, který ho okamžitě zbaštil. Při pohledu na tu malou chlupatou kouli, které jste i dobroty museli strkat přímo pod nos, musel být každý pochybovat, že je vůbec můj. Mazlíčci, že se podobojí majitelům? To určitě. Felix byl lenochod, co uvázl v kočičí podobě, no a já jsem byl přesný opak. "Tak jo," opřel jsem se o postel, abych se mohl snáz postavit. Tréninky mi dávali zabrat a občas jsem si připadal jako starej páprda. No a jak získat dost energie? Jídlo, samozřejmě. Nemusel jsem si ani představovat konkrétní pochoutky a i tak se mi sbíhaly sliny. Moje další kroky mě tak jistě nesly přímo do Hlavní síně. Chodbami jsem se prohnal jako hladová střela a hned jsem si to namířil k našemu stolu. Plného jídla, jen ten samotný pohled mi dokázal na tváři vykouzlit úsměv. "Co to vidí oko mé modravé?" svezl jsem se na místo vedle Eriky a ještě dřív, než jsem dořekl poslední slabiku, tak jsem si do pusy cpal první sousto z nejbližšího talíře. "Připravovali na co?" zamumlal jsem mezi sousty. Danielova slova bylo to poslední, co jsem z rozhovoru skupinky slyšel. Tázaví pohled jsem ale věnoval všem. Zapomněl jsem snad na něco? |
doba vygenerování stránky: 0.81239795684814 sekund