Společenská místnost -> Umývárny -> Pokoj
Barbara, zmíněni Caylus, Sinestra a Alec
Prolétala jsem očima po náhodných slovech v knize a přemýšlela jsem, jestli mé činy z dneška neovlivní nějak to, co by se mohlo stát v budoucnu. Určitě ano. Ale já se tím šaškem zviklat nenechám. To v žádném případě. A pokud si něco zkusí, tak stejně na konci něco vymyslím. Nevím, jak v tom hodlá chodit
Caylus, ale myslím, že se o sebe zvládne postarat. Hlavně, abychom kolej nedostali do nějakých větších potíží. A aby se otec nedozvěděl, že dělám nějaké problémy. To by nebylo dobré.
V přemítání mne vyrušila osoba vcházející do místnosti. Byla to
Barbara. Vypadala docela rozhozeně. Na dlouho se nezdržela a vracela se zase opačným směrem. Usoudila jsem, že jde do sprchy. Taky bych měla. Pro jistotu si dnes umyji hlavu, kvůli tomu smradovi. Vstala jsem tedy a zašla jsem do pokoje. Když jsem otevřela, spatřila jsem velkou hordu chlupů. Fena našeho pana učitele. Nervózně jsem se usmála.
"Tebe sem určitě dotáhla Sinestra, co? Hlavně zůstaň na místě a neolizuj mne." ucedila jsem a vzala jsem si věci do sprchy. Luna se olízla a vstala.
"Stůj!" pohrozila jsem a dala jsem paradoxně ruce nahoru. Luna přišla a otřela se o mne. Vrtěla nadšeně ocasem. Neochotně jsem ji pohladila a ruku jsem si otřela o bok
Sinestřiného prostěradla. Ohlédla jsem se k mému stolku. Všimla jsem si, že něco je jinak. Zrcátko. Nebylo tam. Koukla jsem na Lunu. Že by? Asi to po sobě snad i neuklidila, ne? Ale
Sinestra by mohla. Podívala jsem se do koše.
Hmm.. Zašla jsem si do šuplíku pro jedny z mnoha rukaviček a odložila jsem věci. Nasadila jsem si rukavice a části zrcadla jsem vytáhla. Poskládala jsem je na stolek a vyndala jsem hůlku, kterou jsem na ně namířila.
"Reparo," provedla jsem kouzlo a zrcadlo bylo zase celé. Rukavice jsem hodila do koše.
"Tak, jako nové," ukázala jsem zrcadlo psisku a položila jsem ho zpět na stolek. Nechala jsem ho však zaklapnuté, aby se již nestalo to, co předtím.
"Zatím se tu měj," rozloučila jsem se psiskem a odešla jsem do umýváren. Cestou jsem potkala
Barbaru, jak se vrací. Ani sprcha jí asi moc nepomohla zahnat špatnou náladu. Já sama jsem se ve sprše zdržela, co nejméně. Ve svém koutě jsem si pořádně umyla vlasy a jakmile jsem se opláchla a usušila, tak jsem zamířila zpět ve svém županu. Ve společenské místnosti již bylo beze mne prázdno. Vešla jsem do pokoje.
Na
Barbařině posteli ležela
Barbara. Po tváři jí tekla slza. V
Sinestřině posteli ležela Luna. Po tlamě jí tekla slina. Nemusela jsem se moc dlouho rozmýšlet a jakmile jsem odložila věci, tak jsem si sedla na bok
Barbařiny postele. Neměla nikdy moc kamarádů. Spíš žádné. Ale to já taky ne, jen jsem ostatním asi o něco lépe rozuměla a chápala je. Pro holky z nižších ročníků je k smíchu. Nevěděla jsem, jestli mne její chování rozčilovalo, nebo mne nutilo jí spíše litovat. Nechtěla jsem se jí moc dotékat, ale neodpustila jsem si jí utřít slzy. Povzdechla jsem si.
"Už zase?" zeptala jsem se.
"Vždyť nejsi tak hloupá, abys nevěděla, že ty holky jsou jedna blbější, než druhá," zkritizovala jsem ji mírně. Věnovala jsem jí soudný pohled, ale povzbudivě jsem se usmála.
Ta by se už měla probudit.. myška jedna šedá. Její chování vůbec nepomáhala v situaci, kterou prochází.
"Snad musíš vidět, že ošklivá nejsi. A ubohá taky ne. Jsi pěkná a rozumná holka," konstatovala jsem.