| |||
Do společenské místnostiGabriel, poté přítomní ve společence Cítila jsem tu nechuť do dalších slov. Vítězství. Byla to dost bolestná myšlenka. Chladné rozloučení, úšklebek a byl pryč. Kdyby mi dal šanci... Řekla bych mu něco. Chtěla jsem mu pomoct. Tak proč... Proč to všechno? Měla jsem pocit, že mi něco uniklo. Ten důvod, proč se to zvrtlo. S prázdným výrazem jsem sledovala místo, odkud Gabriel zmizel. Měla jsem ho jen odvést. Takový byl plán... Můj zájem pomoci přetrvával, ale poznala jsem, když někdo o mou společnost nestojí. A nikdy jsem se nevnucovala. |
| |||
Na chodbě Chvíli jsem na ni hleděl a zmateně přemýšlel. Kapitulace. Nemám na to. Rád bych jí pomohl, ale tady je to marné. Aspoň pro teď. "Vlastně ani tolik ne." Pustil jsem ji, otočil se a sebral svoje koště. "Najdu si cestu sám, díky. Měj se." Povedl se mi křivý úsměv, než jsem zaplul za roh. Vážně jsem vyšel ze cviku, nebo je tohle těžký případ? To je jedno. Chci jenom klidný večer, to je to tak moc? Jsem zmatený, i když ještě ví zmatený jsem z toho proč jsem zmatený. Ona mě mate. Konec konců, je to šumák. Dneska už se budu starat jen o sebe. Některé lidi nezachráním, přestože bych chtěl. |
doba vygenerování stránky: 1.0321559906006 sekund