| |||
Na chodbě "Díky." Snažím se o ni moc neopírat, přeci jen poměr její a mojí váhy je celkem neúměrný. Nechal jsem se dovést až k lenošce u krásného výhledu. Opřel jsem se o stěnu a svezl na zem. "Nechceš si sednout? Vypadáš vyčerpaně." Začal jsem si jakoby mimochodem pohrávat s uvolněnými snítkami na koštěti, ale můj tázavý pohled se pořád upíral na ni. Chci jí pomoct, chci vědět o co tu jde. Jenže ve vyslýchání holek už dlouho nemám praxi. V Kruvalu to bývalo snazší. Jediná emoce byl vztek. Přišpendlit někoho ke stěně a nepustit, než se vypovídá je poměrně jednodušší. Ale tohle? Budu si muset zase zvyknout. Jestli mě předtím někdo neudusí ve spánku, nezadupe do země, nevyhodí z okna, nepošle kletbu do zad nebo prostě nebudu vyloučen. |
| |||
Jedáleň --> nástenka --> sprchy Siník a Caylík, Maria Cestou z jedálne spomínam, ako Sin hovorila o zdravotnici. V skratke, keďže som to nechcela príliš do detailov rozoberať v jedálni, som jej povedala, že je to aj tak skvelé. A naozaj že je. V podstate...vie o čo nám ide, a takto budeme mať istotu, že ten lektvar bude fungovať tak ako má. Možno nám ho dokonca pomôže podstrčiť niektorým študentom, keď nám ho chce pomôcť prichystať. Pravdepodobne tým, ktorí ju najviac otravujú v ošetrovni. Za toto, a za novú uniformu, ktorú mi Sin sľúbila, som sa pred nástenkou rozhodla, že jej dám darček, a hneď mi aj niečo vyskočí do hlavy. Zašila som ho kdesi do kufra keď som sa balila, pokiaľ si dobe pamätám. Upelešil sa kdesi medzi šálmi, do tepla. Ty si šlohla Kwangovi Lunu? Ty máš na izbe Lunu? Očká mi zasvietia ako dve bezodné čierne studne lásky. Vezmi ma so sebou, ja sa chcem ísť poňuňať s tým veľkým klbkom chlpov a slín a ťuuu. Ani si neuvedomím, a držím Sin za predlaktie, v tvári výraz nádeje, aj keď viem, že do jej klubovne, tobôž izby, sa nedostanem. A tiež zistím, že jej ju dal dobrovoľne. Ach jo, škoda že mám na sebe farb svojej fakulty, tak by som sa tam nedostala, medzi ostatnými zelenými... Po padnutí mojej vidiny mazlenia sa s Lunou sa znova vrátim do svojho nie-až-tak-nadšeného ja, hlavne keď ešte na nástenke zbadám výsledky metlobalu. Hm, môžete si začať hľadať aj triafača, ak sa mi kvôli tou blbému zákazu nebude dať hrať. Zachmúrim sa, ale Sin aspoň príde s nápadom stretnúť sa po večierke. Hej, nie je to také rebelské ako ísť variť elixír na chlapčenské záchody, ale aspoň nejaký vzdor v tom nápade je. Jasne, skočím asi rovno teraz do sprchy, prezliecť sa, vezmem volačo na náladu z izby a stretneme sa pol hoďku po začatí večierky...tam kde včera? Navrhnem. Po odsúhlasení zamávam jej aj Caylusovi, ktorému poprajem dobrú noc, aj keď mi je jasné že sa tak skoro do postele nechystá. Tak nejak vypustím zvuky a osoby, ktoré by sa mohli nachádzať okolo mňa, mysliac už iba na to, ako zo seba zmyjem aspoň na chvíľu všetky starosti. Naozaj si to zamierim rovno do spŕch len tak, bez uteráka. Aj tak sa môžem obliecť a potom vysušiť si šaty aj vlasy prútikom, tak načo sa vracať ešte aj do izby. A horúca voda mi spraví len a len dobre. Nemám síce sprchový gél, ale... nechce sa mi behať ešte do izby. To stihnem ešte ráno. Nemala so problém s viacerými sprchami za deň. Moje chladné bosé nôžky už len tak pišťali po teplej vode. Po dnešnom hlúpom dni som sa potrebovala uvoľniť, keď mi to v izbe nevyšlo. Vojdem do umývarní a zaregistrujem zvuk tečúcej vody. Obzriem sa a zbadám Mariu. Kývnem jej na pozdrav a začnem sa vyzliekať z košele, sukne a nadkolienok. Pri tom poslednom si všimenem čierneho tetovania, ktoré tam ráno ani na izbe nebolo. Muselo sa mi spraviť v jedálni, keď ma už fakt vytočili tie pierka v jedle. Takisto ako všetko na mojom výzore čo sa mohlo meniť (doteraz mohlo, pomyslím si horkokyslo), aj tetovania mohli dať vedieť svetu okolo v akej nálade sa práve nachádzam. Nechám to tak. Postavím sa pod prúd teplej sprchy a bez obzerania sa si pustím vodu na hlavu so zavretými očami. Až po tom, čo v mjom okolí stúne telpota o pár stupňov, vytiahnem hlavu spod vody a pretriem si oči. Ale keď už je tu Maria... Otočím sa na ňu s pátravým pohľadom. Hej, Mari, požičiaš mi trochu sprcháču? Opýtam sa nahlas, aby ma počula cez šumiacu vodu. |
| |||
Z Velké síně do Prasinek Snape, Snape, Severus Snape... Vypadá vskutku dobře! Netopýří hábit, drobet mastné vlasy – i když já mám co říkat – a hlavně o hodně lepší nálada. Aneb co zvládne dobře připravený steak! Odložím sklenku po vínu a pousměji se. “Děkuji,“ je to jen tuna kouzel, nějaký probouzející lektvar a… tak. Ale raději nic nedodám, není třeba. Ale i když to byla jen zdvořilá fráze, tak to zalichotí. Potěší, že těch patnáct minut práce nepřišlo vniveč. Nabízené rámě – a je to gentelman, to mi nevymluví! – přijmu s dalším poděkováním a dokonce i (nervózním) úsměvem. Bude tam možná dost lidí, většinu ještě prakticky neznám a ten zbytek už jsem stihla zběžně pozdravit. A to nevytahuji fakt, že tam přijdu po boku profesora, ze kterého má strach i sama oslavenkyně! Ale co, když už, tak už! Přes pozemky jdeme tiše, nač plýtvat zbytečnými slovy. Já už se vypovídala dostatečně a on nevypadá, že by se chtěl zrovna svěřovat. Proč taky. A zrovna potrhlé zdravotnici, která už první den zvládla dostat přezdívku Mont. Počítám, že díky té drbně se to možná uchytí. Kdybych aspoň věděla proč. Jestli za tím není něco nekalého. Nebo ještě hůř, neslušného! Nad tím se ale dnes trápit nebudu, doufám, že ani nad dalšími úrazy nebo nemocemi, protože na jeden den toho bylo až až. Za Bradavickými pozemky nás pan profesor přemístí do Prasinek. Má další premiéra! Teď mám na mysli Prasinky, ne přemístění se Snapem. Jsem tu skutečně poprvé! A je docela škoda, že díky té tmě toho není tolik vidět. “Moc pěkné místo,“ zhodnotím to a zvědavě se rozhlížím, kudy nás vede. A taky kam. Tři košťata jsem si přečetla na pozvánce, ale… To by mohlo být ono! A taky že ano. Jdeme trochu pozdě, ale nevadí. I tak přicházíme v takřka rekordním čase, když uvážíme okolnosti. A tak tedy vejdeme do hostince. Snad to tam učitelé zatím moc nepřehánějí! |
doba vygenerování stránky: 0.87720799446106 sekund