| |||
Z hlavní síně na dámské toalety aneb Večeře skončila dřív, než začalaosazenstvo nebelvírského stolu a poté možné osazenstvo dámských toalet Místo Ryana mi odpověděl Kenji. Často používal japonštinu a znělo mi to hezky, akorát jsem nerozuměla ani slovu, takže jsem byla vděčná za překlad. Chápavě jsem pokývala hlavou a znovu pohlédla na Ryana. "Neboj se, určitě se to vyřeší." Zatvářila jsem se povzbudivě, jak jsem nejlépe dovedla při své bledé tváři a neschopnosti vyloudit úsměv. To už jsem letmo zahlédla černý plášť. Ihned jsem se za ním ohlédla. Snape. Jeho ledový pohled mě měl možná nějak zastrašit, já ale seděla bez hnutí a dokud se sám profesor neotočil směrem k učitelskému stolu, neuhnula jsem. Netrvalo to dlouho. Tolik pozornosti mi přeci jen nechtěl věnovat. Nesnáším lektvary... To už ale Kenji nabídl naší společnosti další svou šílenou hru. Většinou jsem se dovedla vyhnout, teď si ale proti mně seděl přímo on a mně se zdálo neslušné odmítnout, i když jsem na to absolutně neměla náladu. Poslušně jsem si dala jeden z konců jahodové tyčinky do úst, kousla, pomalu, rozvážně, rozhodně jsem chtěla nechat Kenjiho vyhrát a vyklidit prostor dostatečně brzo. Sladká chuť, která mým tělem pronikla, neutuchající bolest ve spáncích a fakt, že jsem celý den pořádně nejedla se spojily v jedno a mně se v tu ránu obrátil žaludek. Samozřejmě jsem na nic nečekala. Svůj konec jsem ihned z úst pustila, krátký jen o malý ždibíček. "Omlouvám se," vyhrkla jsem nepřirozeně zajíkavým hlasem, nestarala se o to, že tašku s knihami jsem nechala pod lavicí, a ihned jsem vyběhla z jídelny. Naštěstí jsem dovedla rychle běhat, každodenní ranní tréninky jsou znát a dnes také nechyběl. K tomu mizerná snídaně, žádný oběd a žádná večeře, málo tekutin, příliš lidí. Rychle jsem doběhla na dívčí toalety, neohlížela se napravo ani nalevo a vpadla do první kabinky. Kruci, vlasy... Rukama jsem je zachytila a hned na to jsem začala zvracet. Trochu jsem litovala možné přítomné. Naštěstí to netrvalo dlouho. "Doprdele," vydechla jsem a cítila na zátylku pot. Dosedla jsem na paty a nejdřív se snažila uklidnit třes po celém těle. Když jsem byla schopná vstát, doklopýtala jsem k umyvadlu, pořádně si vypláchla ústa, omyla celý obličej i krk a nehleděla jsem na to, zda si přitom zmáčím vlasy. Pak jsem se rukama opřela o umyvadlo a bledší než smrt jsem sledovala svůj propadlý výraz v zrcadle. Rozhodně víc takových dnů a skočím z nejbližší věže... Stále jsem se třásla, ale cítila jsem trochu úlevu. |
| |||
Přístěnek na košťata --> Cesta do společenské místnosti Shemas Luqueba Pootevřu dveře přístěnku, vykouknu ven, nasadím nic-se-neděje pohled a vydám se nenápadně pryč. Kamkoli pryč! Tedy kamkoli směrem před velkou síň k nástěnce. Ještě jednou si prohlédnu kroužky a zamyslím se. Dobře, šerm nakonec ano. Divadlo může být zábava, tak dejme tomu. Snad nebudeme hrát hlouposti, no… co je špatného na klasice, že? A to léčení… Hm… nevím nevím… ale bude tam. Nebude to moc nápadné? Hloupé? Zbytečné? Ach jo… zavrtím hlavou a přidám k těm třem své jméno. Rozhlédnu se kolem sebe, jako bych snad dělala něco špatného. A dělala? Kdo ví, měla jsem v hlavě takový zmatek! Dnes asi jen tak neusnu. Každopádně vezmu všechny ty knihy a stále trochu rozcuchaná a na mě nezvykle neupravená se rozejdu do společenské místnosti. Jdu automaticky, svižně a velmi zamyšleně. A to tak, že málem vrazím kousek před vchodem do společenky do Shemase. Tedy trochu do něj vrazím úplně. “Bože, promiň!“ vyhrknu. Zrovna její bratr! Zrovna musím potkat JEJÍHO bratra! Co je tohle za den?! “Já nechtěla, jenom jsem trochu… mimo… úkoly a tak,“ ucuknu pohledem a snažím se zachovat chladnou tvář a bledé tváře. |
doba vygenerování stránky: 0.82918882369995 sekund