| |||
Stále Veľká Sieň Snape, Erika, Ryan, Daniel a ktokoľnek v dosluchu. Blíži sa profesor Snape a ja sa dám na taktický ústup. Miesto po mňe však ide po Erike. Preto jej jednak neodpoiem a síce vstanem, ale len sa obzerám, kam si prisadnúť. Ešte sa mi nechce ídť späť do spoločenky a spať. Snape Eriku odvedie a ja jej za jeho chrbtom ukážem dva palce hore. "Držím palce." Naznačím perami. Aby som tam nestála, ako blbec, zmierim k Ryanovi a spol. "Čau decká." Úspešne sa nasáčkujem medzi Ryana a toho, kto sedí pri ňom prava. "Musíme dostať Eriku z prúseru. Ide do toho niekto so mnou?" Usmejem sa zo široka. Sestra a Weasleyovské dvojičky už kamsi odišli. "Zdvihne ti to náladu. Čo ťa žerie?" Poviem a sedujem jeho pohľad k Hriešn... Sin. Ešte aj skratka jej mena to znamená... |
| |||
Joanna, Sebastien |
| |||
Velká síň -> Společenská místnost Havraspáru William, kluci ve společence Jeho úsměv mne znepokojuje. Ne, že bych byla nějak na rozpacích, to ne. Ale je mi nepříjemné, když vlastně ani nevím, čemu se pousmívá. Všimla jsem si, jak se přisunul a instinktivně jsem se trochu odsunula. Abych řekla pravdu, tak si myslím, že jsem k tomu, jak se nazval, měla daleko blíže. Zakládám si na řádu a vím to o sobě. Ačkoliv pouze vtipkoval, tak jsem se ani neusmála. Nahnul se ke mne a já jsem instinktivně dlaní bránila jeho tělu, aby se nepřiblížil víc, než bych chtěla. Ani jsem nemusela, protože mi chtěl jen pošeptat, abych něco vzkázala Sebastienovi. Ale to, že mi to od něj bylo nepříjemné, jsem skrývat opravdu nepotřebovala. Co si jako myslí? Že jsem nějaký posel jejich klukovin? Na to ať zapomene. Chtěla jsem mu to i říci, ale jako by počítal s tím, že mu to vzkážu. Odfrkla jsem si a zapila jsem jídlo džusem. V mezičase prolítli i ptáci a já se jen nevraživě podívala směrem, kterým vyletěli. Debilní žerty.. Pomalu jsem vstala a rozešla jsem se směrem zpět na kolej. U vchodu mi byla položena otázka. "Skrytý v truhle, která zámkem neoplývá.. Odhalení však požitek zlatý skýtá. Co je to?" Vyslechla jsem si otázku a pousmála jsem se. "Pravda," odpověděla jsem sebejistě. "Správně, můžeš vejít." Vchod se otevřel a já zmizela uvnitř. Občas byly otázky lehké a jindy jsem nad nimi musela přemýšlet. Dnes to byl ten první případ. Škoda. Nevadila by mi těžší otázka. Alespoň to nebyla nějaká nudná k učivu. Zaplula jsem do společenské místnosti. |
doba vygenerování stránky: 0.82804083824158 sekund