| |||
SHRNUTÍ DĚJE V HLAVNÍ SÍNI - Reece + Isaac šli k profesorskemu stolu k Rhiannon. Následně od stolu oba odchází. - přijde Angela - přijde Snape - přijde Sin a vrací se i Caylus - přijde Alex - ptáčci poletujici v hlavní síni vyvolané kouzlem Avis od Sam, její npc sestry a npc Freda a George nechá Snape vybouchnout - přijde Dan a Kenji - Snape odtáhne Eriku na chodbu s Ettariel v patách - odchází Rhiannon |
| |||
Hlavní síňRyan, Daniel, Angela, Jackie, Marie, James, Rebecca Ryan toho cestou moc nenamluví, což je u něj neobvyklé. Jindy žvaní bez přestání, ale teď jeho veselé historky z nějakého důvodu nepřichází. Vysvětlení, proč tomu tak je, přijde hned záhy. Podá nám ušmudlaný kousek papíru a dodá, že je pro Sinestru. Takže se k tomu nakonec odhodlal. „Tos vytáhl krávě z prdele, že to vypadá takhle?“ Pozvednu obočí, než vzkaz rozevřu. Jsem zvědavý, co v něm bude. Že by básnička? Místo básničky najdu jen kratičkou zprávu se škrtanci. Být holka, tak fakt nevím, jak reagovat, ale asi bych ze zvědavosti na smluvené místo dorazil. „Na začátek to vůbec není špatný.“ zatvářím se vážně. „Ale chtělo by to ještě nějakou báseň a tyhlencty serepetičky. To se holkám líbí.“ Poučím ho s výrazem největšího chytráka. Na jeho místě bych na tom ale nebyl o moc líp. Jenže co s tím? Lítost mu nepomůže a soucit taky ne. „Mohl jsi tam něco nakreslit, takhle je to hrozně prázdný. I když radši ne, ty tvoje malůvky jsou jak od pětiletýho dítěte. Tak víš co? Příště tam něco přikreslím.“ Nabídnu se automaticky, protože to je to nejmenší, co mohu pro kamaráda udělat. Kreslil jsem celkem obstojně a na Ewingovou by možná udělalo dojem, kdyby si myslela, že je Ryan umělecky nadaný. Nikdo nemusí vědět, že je autorem někdo jiný. Je to dobrý nápad. Měli bychom ho uskutečnit. „Na, podívej se sám. Co si o tom myslíš?“ podám psaníčko Danielovi, aby mohl Ryanovu práci také zhodnotit. Mezitím vejdeme do Velké síně, kde poletuje hejno ptáčků. „Docela dobrý, ne?“ Okomentuji to a dojdu ke stolu naší koleje. „Konbanwa, lidičky. Jak se máte?“ pozdravím se s nimi vesele a z taktických důvodů se usadím přesně uprostřed, abych mohl vnímat všechny. To už chce ale Angela vědět, co se děje s Ryanem. Rozhodnu se jí to vysvětlit sám, než aby to z něj namáhavě dolovala. Už takhle je nervózní a chápu, že nemá povídavou. „Ai, Angelo. Vlastně chci říct láska…“ upřesním to, protože mi dojde, že v japonštině mi rozumět nebude. „Je nemocný. Puká mu srdce, víš?“ Objasním situaci. Pak si vzpomenu na krabičku pocky, kterou jsem si bral na pokoji. Vytáhnu jí z kapsy a položím na stůl. Tohle by mohlo ostatní pozitivně rozptýlit, takže proč to nezkusit. „Vážení, prosím o pozornost.“ Zatřepu krabičkou a otevřu jí. Vytáhnu z ní barevný sáček s několika tyčinkami. „Jahodové tyčinky, speciálně pro vás. Ale jen v případě, že je nenecháte svému spoluhráči. Tak šup šup, do dvojic, naproti sobě.“ Nechám Daniela posadit naproti Ryanovi, s Riou si vyměním místo tak, aby byla proti Jacqueline, a nakonec vybídnu ještě vyjukaného Jamese, aby změnil stanoviště a jeho soupeřkou byla Rebecca. Sám se uvelebím naproti Angele. Každému páru podám tyčinku a stručně vysvětlím pravidla. „Pozor na mě, Angie. Tyhle tyčinky vážně miluju, nedám je tak snadno.“ zasměju se a jeden konec tyčinky skousnu mezi zuby. V tu chvíli si ani neuvědomuji, že kdosi mezitím zlikvidoval ptáčky a na zem se začala snášet žlutá peříčka. |
| |||
Velká síň Reece, Isaac + další Čekala jsem, co vypadne z mého studenta, stojícího naproti mně přes stůl, ale místo slov dostanu vypovídající obrázek, doplněný příchodem Isaaca. Ještě netuším přesně po mě bude chtít, ale určitý rámec jsem si již vytvořila. Pozvednu pravé obočí, protože to co vidím, se mi dvakrát moc nelíbí. Osobně proti tomu nic nemám, ale všechno má svůj čas a své místo, a rozhodně to není školní rok ve veřejných prostorách školy. "Pánové…," nedokončím svou větu, ale tónem hlasu naznačuji, že to asi dvakrát vhodné nebude. Souhlasím s tím, že se za pár minut sejdeme u mého kabinetu a ještě chvíli očima sleduji odcházející dvojici. Už jen v rychlosti dojím rybu, kafe a zákusek budou muset počkat až na oslavu, teď je třeba vyřešit mého studenta. Vydám se ke svému kabinetu, kde oba studenty vpustím dovnitř, aby mi sdělili, co mají na srdci |
| |||
Velká síň aneb problémy přichází už třetí den školy… “To máš dobrý. Ale oni to myslí dobře, chtějí ze mě dostat to nejlepší. Ale mě to prostě nebaví…“ dojím zvolna svoji večeři. “Ale zase přirovnávat někoho k Fredovi a Georgovi musí být skvělý! Já ty dva zbožňuju!“ zasměju se. “Ty jejich vtípky nemají chybu! Škoda, že mě někdy nepřiberou k sobě, já jsem pro každou špatnost, měli by ve mně velmi šikovného spojence. Třeba dneska se mi povedlo získat… eh…“ včas se zarazím, tohle vlastně nikdo vědět nemá, takže se nemůžu pochlubit svým triumfálním získáním kůže z hřímala. A ještě se mi s trochou štěstí u toho povede nakrknout Snapea, co víc si přát? A já se tím nemůžu ani pochlubit. No vážně, není to k vzteku…? “Vlastně nic,“ mávnu trochu sklesle rukou a všimnu si jejich posunků. A Freda s Georgem. Následně celou síň zaplaví ptáčci zpěváčci. Celá se zase rozzářím. “Hezký! To mě musíte někdy naučit! Dovedete si představit, že ti ptáčci zaplaví celou učebnu při hodině lektvarů? Jo, Snape by zuřil, ale za tu srandu by to stálo!“ směju se a rozhlížím se po jejich výtvoru. Je to dokonalé! A to až do doby, než všichni ti opeřenci vybouchnou a jejich pírka zaplaví naše hlavy. Kdo mohl být tak necitelný a kazit nám zábavu?! Znám jen jednoho člověka… rozhlédnu se po síni a hledám profesora Snapea. Ano, můj odhad byl správný. A to už si to rázuje k nám. Zdá se, že je pěkně nakrknutý. To ho těch pár ptáčků vyrušilo od jídla, nebo co? Za ním hned ale vyběhne zdravotnice. “Aj… a mám po zábavě,“ ujede mi. Takže to zdravotnice práskla. No výborně, tohle jí neodpustím. Je mi jasné, že Snape teď míří za mnou. A zuří. Opravdu zuří. To jen kvůli pitomé kůži z hřímala? To snad nemyslí vážně! Vždyť se zas tolik nestalo. Protočím oči v sloup a smířeně čekám, až si to přirázuje až sem. Co ale nečekám je, že mě popadne celkem hrubě za ruku a táhne mě ven ze síně. “Eh…“ ujede mi zaraženě. Docela to bolí, ale to na sobě nedám znát. Nikdy neukazuj nepříteli svoje slabosti. Nikdy! Vyklopýtám za Snapem a možná k jeho překvapení ten jeho závěrečný elegantní švih ustojím. Nejsem bábovka. A pak spustí tím svým ledovým děsnahánějícím hlasem. Asi čeká, že se mu tu sesypu, všechno mu vyklopím, zhroutím se, rozbrečím… ale ne, tu radost mu neudělám. Ne, že by z něj nešel strach, to musím uznat, že strach pouštět umí. Ale co mi může udělat…? No… vyhodit mě ze školy, a to by byl celkem problém. Ale kvůli malé lži…? To snad ne… Místo onoho zmiňovaného hroucení se Snapeovi pevně a možná trochu vzdorovitě dívám zpříma do očí. A neucukávám ani o kousek. “Na vaše jméno? To není tak docela pravda, já si ji půjčila na svoje jméno údajně pro vás,“ poopravím ho malinko. Asi bych neměla dráždit hada bosou nohou. Ale když já si nemůžu pomoct! “A oficiálně jsem ji chtěla pro vás, neoficiálně… ehm…“ odkašlu si malinko a bleskově přemýšlím, jestli Wolframa napráskám nebo ne. Přeci jen Wolfram je z jeho koleje a o zneužití Snapeova jména neměl tušení, takže jemu nic neudělá. Na druhou stranu, nejsem přeci práskač. Co by to pak bylo za zábavu… U toho si všimnu malé lahvičky. “…ehm… neoficiálně tohle stejně nemůžete použít,“ kývnu k lahvičce. A než se stihnu nadechnout k další odpovědi, přiběhne zdravotnice. Ta zrádkyně! Teda… na jednu stranu chápu, že se asi profesora ptala, jestli kůže dorazila v pořádku. Na druhou stranu měla na ošetřovně pár lidí, a to vím jen o těch z famfrpálu, to nemohla prostě a jednoduše zapomenout?! “Stranou?“ vyhrknu zmateně. “Vy byste ho nechala to použít?“ nechápu trochu. Asi se taky zlobí. No… nedivím se, obelhala jsem ji, zneužila, využila… jej, takhle to zní trochu tvrdě. Ona to je ve výsledku pravda, ale určitě není tak zle… Dívám se na ni, a i když vypadá, že zuří, jsem možná ráda, že tu je. Aspoň mě Snape nezabije. Ne hned. A i kdyby, je její povinností se mě snažit zachránit. Aspoň abych přežila, když už nic víc. “No… já bych panu profesorovi tu kůži ráda předala, jak jsem říkala, ale já už ji nemám. Ani nevím, kam se poděla, já od vás vylítla, to jsem ji ještě měla v ruce. Pak jsem nejspíš letěla na pokoj, protože jsem zapomněla nakrmit králíka, potřebovala jsem si vzít učebnice na další hodinu a byl takovej fofr…“ pokrčím rameny. “Já jsem hroznej zmatkář a umím být dost chaotická, to by pan profesor mohl potvrdit. Já když se pustím do lektvarů… možná… možná jsem ji strčila Galainovi do klece místo jídla, jak jsem spěchala. Ale to se obávám, že už ji asi sežral. On když má hlad, tak opravdu sežere všechno. Nevím, kdo říkal, že jsou králíci výhradně býložravci. Teda ne, že by si vyloženě pochutnával na mase, od toho mám Arana, ale asi spolu tráví moc času, takže bych se nedivila, kdyby ji Galain sežral. Víte, jak je zajímavé takové přátelství mezi vlkem a králíkem? Já ho doteď pořádně nechápu. Teda Aran to dělá hlavně kvůli mně, ale pořád je to divoký vlk a Galain jenom králík,“ mluvím na zdravotnici a snažím se nahrát trochu času. “Nevíte, jestli je kůže z hřímala pro králíky stravitelná? Víte, byla bych celkem nerada, kdyby se Galainovi něco stalo, kdybych byla opravdu tak blbá a tu kůži mu tam strčila a on ji doopravdy sežral…“ |
| |||
Kruciáta ‚SS‘ Ptáčci ztichli. Peříčka se v tichosti snášela k zemi na studenty a hostinu. Škoda jídla… probleskne mi hlavou. Asi jen na zlomek vteřiny, pak už se dívám, jak si to Snape rázuje k Erice. Asi mi je jí líto, když ho tak vidím, ale chápu, že se to pana profesora dotklo. Zneužila jeho jméno. A to dost dobrým hereckým výkonem. Ano, i nepřátel by se měl nějak ocenit. Když ji čapne za paži, trochu se vyděsím a pospíchám za nimi. Už žádnou ošetřovnu, hlavně jí neubliž! zaúpím tiše a s obavami a snad špetkou lítosti se dívám, jak doslova vyletěla z Velké síně. Veritaserum?! Ten musí být hodně naštvaný! Vždyť z toho může mít problémy, je to zakázané na studentech! “Pane profesore, nechcete s tím jít trochu stranou?“ zeptám se opatrně Snapea a kývnu k lahvičce. Jistě, má právo být naštvaný, do toho problému jsem ho svojí důvěřivostí a naivitou dostala částečně já, ale nemusí si způsobit další potenciální problémy jen kousek od profesorského sboru včetně zástupkyně ředitele. “Předejte tu kůži panu Snapeovi, jak jste říkala, a nikdo se tu nebude muset uchylovat k nezákonným praktikám,“ řeknu tiše a varovně. Tak vedle Snapea vypadám jako rozzlobená zrzavá myška, ale nevadí, stejně se mě dotklo, že ze mě udělala důvěřivého blbce. |
| |||
|
| |||
Hřímalova? Pche, kdo tu brečí? Asi máte vidiny po whiskey! Pravda, možná místy ze vzteku by mi nějaká slza ukápla, ale to je snad něco jiného. Tak si ten otrávený pohled schovejte pro studenty! Ruka s vidličkou se mu zastaví v půlce cesty. To nevypadá dobře! Měla jsem počkat, až dojí, takhle bude o hladu! A je to tady, jakou… “Hřímalovu,“ podotknu se špetkou sarkasmu. Jestli nad sebou nebo nad situací, kdo ví. Nejspíš nad obojím. “Kolem poledne za mnou přiběhla zoufalá studentka, že vám jednu zničila a požadujete náhradu. A jelikož jsem měla… a jelikož to vypadalo, že máte u studentů takovou autoritu, že by je něco takového ani nenapadlo, tak jsem souhlasila,“ pokrčím rameny a s pozdviženým obočím sleduji jeho výbuch. “Omlouvám se, měla jsem dnes jen několik zlomenin, popálenin, chřipek, zkažených fíků a jednu šílenou drbnu. A taky pár bláznů, co si budeme povídat, měla jsem víc přemýšlet,“ hledám pohledem Eriku. “A člověk se jednou musí spálit, aby si dal příště pozor,“ dodám. “Jméno nevím, ale sedí tam u těch havraspárských dvojčat,“ kývnu ke studentce. |
doba vygenerování stránky: 0.84827899932861 sekund