| |||
Velká síňKolegové, Isaac, ReeceS povytaženým obočím sleduji, jak se na Reece věší Isaac. Odvážné gesto a ještě k tomu před většinou učitelského sboru. Jen mu pokynu na pozdrav a odolávám nutkání něco podotknout, když na mě Reece upře téměř zoufalý pohled. Děje se něco špatného? Měla bych zasáhnout? Než se rozhoupu něco udělat, oba mrzimorští studenti se od našeho stolu vzdálí. Se starostlivým pohledem sleduji, jak odcházejí. Jsem dneska nějaká zpomalená.. "Ahoj." mou pozornost upoutá Etty. Vypadá dost strhaně. "Bylo to.. zajímavé." uculím se, ale má tvář se zkřiví do bolestivého úšklebku. Tupá intenzivní bolest ve spáncích mě donutí tiše syknout. Místnost se se mnou zatočí tak, že se musím chytnout stolu a jsem vděčná, že sedím. Zavřu oči, abych nabrala trochu té ztracené rovnováhy. Vize, co následuje, je nepřehledná a zmatená. Záblesky jednotlivých obrazců, jakoby se synchronizovaly s mým tepem, momentálně mírně zvýšeným. Nechápu je, nerozumím jim, matou mě. Jak rychle přišla, tak zase odešla a nechala mě v naprostém chaosu. Bolest ze spánků se vytratila a já pomalu vydechla. Ani jsem nevěděla, že jsem zadržovala dech, ale vzhledem k tomu, jak klidně mohu dýchat, vize netrvala dlouho. Otevřu oči a chvíli zírám do prázdna, než můj pohled padne na odcházejícího Isaaca. Když na to nestačím sama, musím si říct o pomoct. "O-omluvte mě na chvilku." velmi nejistě se zvednu ze svého místa a nevnímajíc hejno ptáků nad hlavou, které netuším, kde se vzalo, doběhnu párek odcházejících studentů. "Isaacu!" zavolám na jednoho z nich. Zvolním do rychlejší chůze. Oči mi těkají z jednoho na druhého. Na Reece se jen usměji. "Potřebovala bych s vámi mluvit. Nemusí to být hned, ale.. čím dřív tím líp." řeknu rovnou, snažíc se zklidnit dech. Nejspíš měli nějaké plány, nebudu jim je kazit, ale potřebuji to s ním probrat dokud si vizi pamatuji přesně. |
| |||
Můj pokoj --> ošetřovna --> Velká síň “Taky doufám, že nikam nepojedu. Snad mě studenti nepošlou do blázince,“ řeknu nadneseně. Ale i to by se mohlo stát. Třeba dnešek byl náročný, už se těším do postele. A docela se děsím prvního famfrpálového zápasu, to bude asi narváno! “Výborně. A nemáte zač, snad jsem pomohla. Kdybyste potřebovala ještě něco, víte, kde mě najdete,“ rozloučím se se Sinestrou a jdu ještě na ošetřovnu zkontrolovat ty dva. Nechci je rušit, je dobře, že si povídají a jsou hlavně v klidu. Tak na ně kývnu, Poppy řeknu, že konečně běžím a opravdu se s nedočkavostí vydám do Velké síně! Pravda, než jsem vyšla ze dveří, docela jsem čekala, že na ně ještě někdo zaklepe. Ale konečně se na mě usmálo štěstí a mohla jsem být na chvíli volná! Opravdu pospíchám. Samozřejmě, že hodně z hladu, ale také z obav, že mě po cestě zastaví další zlomenina. Ale kdepak, teď mám pauzu, zlomeniny musí počkat! Nebo jít za Poppy, že? Vejdu do síně a úlevně zamířím ke stolu. “Dobrý večer,“ posadím se někde poblíž Rosalie. “Jak jste si užili zbytek odpoledne?“ zeptám se trochu strhaně, unaveně a doslova se vrhnu na něco k jídlu. A vskutku na něco, nejdřív zahnat hlad, pak si možná vybrat i něco podle chuti. Pokud se tedy udržím. Na posezení do sebe dostanu dva poháry vody a pak sáhnu po sklence vína. Konečně klid… |
| |||
Velká síň Rhiannon Kearney, Rosalie Anne Primrose, Minerva McGonagallová, Isy "Paní profesorko, myslím, že-" |
| |||
Velká síň Marie Sedikowská, Angela Silverlin, Ryan Daniels Zakřenila jsem se na Marii. "Vlastně jsem toho taky moc neudělala. Zaspala jsem a pak jsem měla, co dělat, abych stihla alespoň jednu hodinu. A potom jsem byla na tom tréninku," vysvětlila jsem a zaregistrovala jsem, že někomu mává. Zvědavě jsem se otočila. Spatřila jsem Angelu. Byla skleslá a nevypadala v pořádku. Okamžitě jsem vstala a hodila jsem po Marii pohled, který dával najevo, že musím jít Angie zkontrolovat. Marie klidně mohla jít se mnou, ale jistě věděla, že na Angie se musí opatrně. Nejdřív jsem ji pohladila po ruce, aby tak nějak pořádně zaznamenala, že jsem vedle ní. Potom jsem chvilku čekala, jestli se stačí aklimatizovat. Přiblížila jsem se k ní víc. "Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Neudělal ti někdo něco? Neměla bych mu dát, co proto?" ptala jsem starostlivě a objala jsem ji. "No ták. Nevěš hlavu," hladila jsem ji. Všimla jsem si po očku Ryana. Kývla jsem na Marii, aby se o něj postarala a přisunula jsem se sama blíže. "A ty taky? Mám někoho zmlátit?" broukla jsem empaticky. Nerada jsem viděla kamarády smutné a nerada jsem žila v neznalosti příčiny jejich trápení. Pocit bezmoci je to nejhorší, co existuje. O to víc mne trápilo, že budu muset odjet. Jak to mám teď říci. |
| |||
|
| |||
Veľká sieň s Eriu A potom aj všetci ostatný. "To naši ma s nikým nezrvnávajú. Ginny je príliš malá a zrovnávať ma s Taniou by bolo asi také, ako zrovnávať povrch hárku papiera z oboch strán." Zasmejem sa. "Prirovnávajú nás k Fredovi a Gorgovi, ale to je iné. Po prípade k otcovi a strýkovi. Tý majú p nás pochopenie. V škole boli podobné čísla. Akurát nikto nechápal, že sme neskončili v Chrabromile. Vraj máme preds len ždibek vôle učiť sa a prečo nie, keď to ide samo." Dojem teda tretiu dievčenskú porciu a už si dám len dezert a čaj. Nechcm tekvicový džús. Som ho prepitá. Samý tekvicový džús. V tej chvíli sa pozriem na sestru a obe prikývneme. Nenápadne namierim z pod stola smerom za mňa. "Avis." Zašepkám a kŕdel pestrofarebných vtáčikou zaplaví veľkú sieň z dvoch miest v nej. Ako na pokyn akciu opakujú aj Fred a George, z ktorých jeden, z dialky neviem ktorý, samedzičasom presunul ku dverám. |
doba vygenerování stránky: 0.8908360004425 sekund