| |||
Velká síň Reece, profesoři Po tom, co jsem provedl, povolil a vypadalo to, že ho mé reakce docela rozhodily. Evidentně mu došlo, co tady vlastně děláme a tak to s ním zase trochu zacloumalo a zastavilo ho to. Pro teď je to dobře. Ale je tak roztomilý, když je v rozpacích. Snažil se mi omluvit, ale já žádný problém neměl. Není to tak, že bych ho k tomu do určité míry nedohnal. To je však on. Musí se stále za všechno omlouvat a ujišťovat se, jestli mi něco nevadí. A stejně nikdy nepochopí, že je všechno v pořádku a já s ním nemám žádný problém. Vstal a odešel k profesorům. Nevěděl jsem proč. Vzrušení, které jsem pociťoval, pokleslo. Přemýšlel jsem, proč šel za profesory. Sledoval jsem jej. Mluvil s profesorkou Kearney. Neměl jsem tušení o čem. Ale z nějakého důvodu mne to děsilo. Vstal jsem tedy od stolu a svižně jsem objevil za Reecem. Objal jsem ho zezadu. "Copak?" uculil jsem se a kouknul jsem se mu do obličeje. Potom jsem kouknul na profesorku Kearney a zpět na něj. "Děje se něco?" usmál jsem se a všimnul jsem si ostatních profesorů. "Dobrý večer!" zamával jsem jim všem. |
| |||
Velká síň Rebecca Riel Rebecca už je po jídle, což mě trochu zarazilo. Já jsem po svém dnešním onemocnění hlad neměl, možná, že za to mohl onen bahnitý lektvar, ale možná taky něco úplně jiného... Usměji se když pokračuje, ale opět mě na ní něco zarazí, a to je to, jak ČASTO se směje. Tak trochu jako maniak. No to je mi zase jedno, nebudu to tak hrotit, alespoň to není vraní skřehotání. Jsem opravdu rád, že se už cítí lépe, i když stále nevěřím, že jí nic není. Myslím si ale, že i kdyby jí ta noha chyběla, tak by se mnou na tu procházku chtěla jít. Bože, ono to bude opravdu vzájemné...No super. Alespoň, že ona už je rozhod... Můj další ,,nerozhodný" myšlenkový proces jakoby utne věta, kterou Becca řekne. V tu chvíli to zní jako hlas andělů. A pak je ta chvíle pryč. Úplně pryč. Zpanikařím. Tohle se seběhlo EXTRÉMNĚ rychle. Nevím, zda jsem na takovýhle vztah vůbec připravený, nevím o Rebecce skoro nic, a vůbec co budu teď dělat? Ona to bude chtít brát vážně, a já nevím jestli něco takového dokážu a vůbec... Pak najednou utnu. Přestanu mít tyhle řeči. Dokonce se mi i změní výraz ve tváři, na tvář kamennější než všudy přítomné sochy. Přes můj obličej přejde jakýsi stín. ,,Mno..." začnu. ,,Asi nebudu moct jít hned, promiň." opět se odmlčím a už mlčím. Pak se ale můj výraz opět změní. Proboha ne! Co jsem to provedl! Ne ne ne ne...Špatná volba špatná volba špatná volba. Podívám se trochu zoufale, ale jiným směrem. Kurva kurva kurva kurva. Jsem to posral! Vždyť já jí mám rád, měl bych tomu dát nějakou šanci. Začnu panikařit. A je to na mě vidět. ,,Promiň. Promiň. Vyignoruj to jsem právě řekl." řeknu zoufalým tónem. ,,Já já nevím co my přelítlo přes nos...prostě..." Tak už to vyklop ty jedno pako. ,,Ty se mi taky líbíš..." |
| |||
Pánské toalety -> Společenská místnost Zmijozelu pouze přemýšlení o smradovi Vyšla jsem a nezamykala jsem za sebou. Zvenku by to bylo podezřelé. Chvátavým krokem jsem zamířila na kolej a usadila jsem se do společenské místnosti. Opravdu jsem to měla udělat? Neudělala jsem tolik. Myslím, že to pro něj bylo horší, než kdybych ublížila jemu. Měla jsem na to právo. Měla. Vzala jsem knihu a otevřela jsem ji. Nečetla jsem. Pouze jsem přemýšlela, co mu udělám, pokud se cokoliv provalí, nebo mi něco dalšího způsobí. Smrad jeden.. dokonce mne i několikrát uhodil. |
| |||
Velká síňViolet, Santeri, Gronzo, Rhiannon, okrajově Minerva a Reece Gronzo byl skutečně roztomilý a velmi slušný. Jsem si jistá, že se nám spolu bude dobře pracovat. Jen s úsměvem sleduji, jak si Violet nechává motýlky usednout do culíků. "Sluší ti." podotknu a usrknu z pohárku. Velmi nápadité. Nepřijde mi běžné, aby profesorky dostávaly od studentů dárky. Nicméně taková pozornost vždy potěší. "Rosalie Primrose." pohledem se vrátím k Rhiannon. "Má sestra Violet." opřu se v židli, aby měla výhled na fialkové stvoření za mnou. "Potěšení na mé straně." věnuji ji jeden z těch úsměvů, o kterém doufám, že působí přátelsky. Načež zdvořile pokynu hlavu k profesorce McGonagallové. Prakticky jsme teď kolegyně, ale já si v její přítomnosti stále přijdu jako studentka. Už ani nemám hlad, takže spíš tak posedávám, pozoruji svého nového společníka a dění v síni. Stejně jako přicházejícího Sannyho. Vypadá lépe. O dost lépe než když odcházel ze skleníků. "Ahoj." vydechnu, když dojde až ke mně. "Jistě." pokynu hlavou k volné židli. "Je ti lépe? Hlava už nebolí?" trochu mě zamrzí, že bylinky ode mě nepomohly, ale co se dá dělat. Na každého působí trochu jinak. Na někoho třeba vůbec. Snažím se nesmát výrazu na tváři mé sestry. Tak nějak mi došlo, že se vlastně neznají. Představování... Nemám ho ráda, ale je to slušnost. "Sanny, myslím, že mou sestru Violet ještě neznáš." počkám až se posadí a otočím se na Letty. "Violet..?" její jméno nabere ke konci tázavého tónu, abych jí donutila se probrat z toho transu. Kouká na něj jako na svatý obrázek. Není to zrovna slušné. Jen koutkem oka vnímám Reece u našeho stolu. Ani jsem nezaregistrovala, kdy se od Isaaca oddělil. Což mi opět připomene, jak strašně zvědavá jsem, ohledně jejich vztahu. |
doba vygenerování stránky: 0.82848501205444 sekund