| |||
Velká síň William Chtěla jsem si nabrat ještě zeleninové kaše. Když jsem však jen na moment odvrátila pohled, tak jsem si všimla člověka přicházejícího ke mne. Copak asi chce? Nebyla jsem ani moc udivená, než spíš zvědavá, co po mne může potřebovat. Došel až ke mne a přisednul si. Mírně a snad i nenápadně jsem se poodsunula když jsem si naložila poslední trošku kaše. "Dobrý večer, Wille," začala jsem mluvit. Měla bych mu popsat celý svůj den a z toho nějak dojít k tomu, že jsem Sebastiena neviděla? Nebo bych měla odpovědět v jedné větě? Bude ho celý můj den zajímat? Neměla bych odpovědět jen na to, že nevím, kde je Sebastien? Uvažovala jsem možná až moc dlouho. "Abych řekla pravdu, tak jsem měla celkem zakřiklý den a nevěnovala jsem ostatním zrovna moc pozornosti. Proto jsem ani nezaregistrovala, zda-li je někde Sebastien," vysvětlila jsem docela krátce, ale nekončila jsem. "Dokud nedělá nikdo z mé koleje žádné problémy, tak jsem v pořádku. Alecův výbuch nepočítaje," klesla jsem jsem hlasem. Každý, kdo tady chodil od prváku, tak věděl, že Alec není vždy zrovna nejschopnější. Ale je neuvěřitelně milý a ačkoliv to tolik neprojevuje, tak i všímavý. Až mne to možná někdy i děsí. Mám ho však ráda, nemyslí nic zle. Jediné za co bych ho hnala, je ten jeho nepořádek v pokoji. Měla bych jim ten pokoj zase zkontrolovat. "Každopádně, jakmile dojím, tak zamířím na kolej a nahlédnu jim i do pokoje," navázala jsem na své myšlenky. "A jaký jsi měl den ty? Plánuješ nějaké věci na víkend? Něco nekalého?" zeptala jsem se a pozvednula jsem koutek úst v mírném pobavení. |
| |||
Večeře ♦ James ♦ Při pohledu na Jamese jsem přemýšlela jen snad o jediné věci, která mi opravdu nedávala smysl. Nad čím asi přemýšlí, když je tak zaražený a značně nervózní. Nechtěla jsem mu nic říkat a spíš mě bavilo pozorovat jeho krásné reakce. Že by to bylo skutečně mnou? Zasměji se. Těžko říct. |
| |||
Velká síň, večeře Rosalie Anne Primrose, Violet Maria Primrose , Reece Sheehan, plus přítomní u stolů Sotva jsem se usadila na pohodlné židli s myšlenkou na chutnou večeři, můj žaludek se také neopomněl – naštěstí jen decentně – ozvat, že už nějakou dobu je prázdný. Celé odpoledne vyučování a práce si zjevně pomalu a jistě začíná vybírat svou daň. Vrátila jsem pokývnutí na pozdrav kolegům, kteří mě pozdravili jako první a na okamžik se zastavím na svou kolegyních, u kterých díky jejich podobě předpokládám pokrevní spřízněnou. “Mám pocit, že by jsme se ještě nesetkaly. Rhiannon Kearney, těší mě,“ adresuji své představení kRosalii a Violet. Očima přehlédnu nabízené jídlo na stole a vyberu si lososa s grilovanou zeleninou. Takhle mi možná ještě zbude místečko na kafe a dezert. Sotva jsem se do rybky pustila, objevil se u stolu jeden z mých studentů. Na krátký okamžik jsem zapátrala v paměti, abych si vybavila jeho jméno. Odložila jsem příbor na talíř a usmála se na něj. “Dobrý večer Reeci. Samozřejmě, to nebude vůbec žádný problém. Počkáte na mě a nebo se někde sejdeme? |
| |||
Sebastien |
| |||
Velká síň
Byl jsem opravdu nervózní. Hlavně z Rebeccy. Především ve chvíli kdy se na mě dívala. Jac jednoznačne poznala mé pocity, to bylo bez debaty, ale Rebecca? Těžko říct. Zatím to dala i nedala najevo. Nejspíše ne. Pořád jsem ale nevěděl, jaké že to pocity jsou. Byl jsem zamilovaný? Jen kvůli tomu, že mi holka dá pusu na tvář? Vážně? O Rebecce jsem věděl docela málo. Chodila přeci k Havraspárským. Ano, byla docela hezká, ale jestli je to její jediná přednost, tak to u mě končí. Zamyslel jsem se. Pořád jsem nevěděl, zda do toho jít. Tohle se seběhlo až příliš rychle. Kdyby si mě Rebecca nevšimla tady v síni a Jac na to tak neupozorňovala tak možná. Ale takhle? Moc rychlé. Jac se mezitím začala plně věnovat Marii, která zrovna přišla. To bylo dobré. Zůstal jsem tedy relativně osamocen s Rebeccou. Tedy pokud ignorujeme všechny ty lidi v síni, které jsme ale příliš nezajímali. Věděl jsem, že každou chvíli bude večeře, a že Rebecca bude muset zpět ke svému stolu. Musel jsem se rozhodnout o to rychleji. To se mi nelíbilo ještě více. Nevěděl jsem co k Rebecce vlastně cítím. Jedné mé části se líbila, ale druhá si nebyla jistá, chtěla více informací. Chtěla mít jistotu, že to za to stojí. Rebecca mi ale sama nabídne příležitost. Procházka. Dobrá. Tam si v tom udělám jasno. ,,Procházka zní fajn." řeknu s úsměvem. ,,Takže se sejdeme někde po večeři nebo jak to uděláme? Nebo půjdeme rovnou ze síně?" Pak mě ale přepadla jakási starost, jestli to Rebecca skutečně zvládne. ,,A jsi si jistá, že to zvládneš?" |
| |||
Chodby ---> Velká síň Johanna a ostatní Ještě chvíli jsem se toulal po hradě a přemítal nad minulostí. Došel jsem k bráně a sledoval silný déšť a vítr, který vládl mimo hrad. Pamatuji si na staré časy, kdy když bylo takové počasí, tak bych vyběhl ven jen v kraťasech a topil žížaly. Skákal z jedné louže do druhé a běhal v blátě. Ale to je minulostí. To jsem byl ještě malé dítě co nevědělo jak to chodí ve skutečném světě. Malý snílek co si idealizoval svět a ve všech viděl to dobré. Ale okolí, spolužáci a rod se zřejmě na mé osobnosti přičinili více než by se mohlo zdát. Představa že bych stejným spratkem jako kdysi mně trochu zděsila. Z vnitřní kapsy uniformy jsem vytáhl placatku a dal si dlouhý lok whisky. Pomalým krokem jsem se vydal napříč hradem. To je už tolik hodin ? Napadne mně, ale hned jsem si uvědomil že vlastně ani nemám hlad, takže chodit na večeři zřejmě nemá cenu. I když.. Možná bych se tam mohl jít podívat. Projdu dveřmi velké síně a přeletím ji pohledem. Kývnu na pozdrav Richardovi a ostatním u Zmijozelského stolu. Dojdu k Havraspárskému stolu a sednu si vedle Johanny. '' Ahoj, neviděla jsi Sebastiena? A jak se máš ? '' zeptám se a usměju se. |
| |||
Velká síň zmíněni Alec a Sebastien Celý den jsem se snažila nebudit pozornost. To ta moje příležitostná napruženost. Nechci, aby mne lidé viděli takovou. Proto, když to na mne přijde, tak se snažím moc nekomunikovat. Úkoly jsem plnila dle zadání a dělala jsem si vzorně poznámky mým ostrým písmem. Je skvělé být zase ve škole. Ta chvíle doma mi stačila na to, abych zase chtěla zpět sem. Když skončila poslední hodina, tak jsem se odebrala nejdříve k nástěnce na zápis zájmových aktivit. Chvíli jsem váhala, kam se zapsat. Nechtěla jsem se moc někde motat, ale také mne dané věci zajímaly. Nakonec jsem však neodolala a zapsala jsem se celkem na tři kroužky. Léčení, protože jsem se dané tématice nikdy moc nevěnovala. Otec na ni neupozorňoval a já možná i proto měla chuť o tom vědět více. Další kroužek, pod který jsem napsala své jméno, byl šerm. Odjakživa jsem mu věnovala a byla jsem v tom dobrá. Třeba tam bude někdo další pokročilý. Pousmála jsem se při myšlence nějakého těžkého souboje. A v neposlední řadě divadelní kroužek. Baví mne vystupovat a baví mne hrát. Tak proč bych se nezapsala. Odcupitala jsem na svou kolej. U vchodu mi byla položena otázka, na kterou jsem odpověděla. Prošla jsem společenskou místností vešla jsem do dívčího pokoje a tam jsem se odložila věci do školy. Přečesala jsem si vlasy. Málem jsem zapomněla nakrmit želvy. Vzala jsem krmení a robotickým pohybem jsem jej nasypala do terária. Prázdného terária. Alespoň pro ostatní. Já je tam však viděla. Věděla jsem, že tam stále jsou. Všichni do jednoho. Zamyslela jsem se až jsem usnula. Jakmile jsem se vzbudila a podívala jsem se na hodiny. Byla jsem rozčílená. Tolik času, co jsem mohla věnovat alespoň přípravě do školy. Nebo jsem tu mohla více poklidit. Ani perfektně srovnané věci nejsou nikdy srovnané dostatečně! Odkráčela jsem na večeři s knihou o zvěrokruhu. U našeho stolu bylo méně lidí, než jindy. Posadila jsem se tedy a otevřela jsem knihu. Nabrala jsem si jídlo a do sklenice jsem nalila džus. Kdepak je asi Alec.. nebo Sebastien? Měla bych je potom najít a zjistit, jestli v něčem nelítají zas. A i ostatní bych mohla zkusit oběhat. Zeptat se jak to jde a tak. |
doba vygenerování stránky: 0.87834000587463 sekund