| |||
Nádvoří ---> Společenská místnost Thomas O lese mi zřejmě taky něco tají. To jeho tajnůstkářství mi dost vadí. Jsem rád když jsouke mně lidé upřímní. Brácho... Na to si asi fakt nezvyknu. Ze dne na den mu zřejmě nezačnu říkat brácho. Ale on mi ano ? Asi si to chtěl jen zkusit. Narozeniny ? S tím se dá pracovat. Teď ale není čas na věci jako jsou narozeniny. Teď se nad Thomas vznáší nespočet otazníků na které bych rád znal odpověď. A bylo by super kdyby ony odpovědi byly dokonce pravdivé. Já mám narozeniny v pondělí, ale zmiňovat to zatím nebudu. Přeci jen.. chci se co nejvíce dozvědět já o něm. Ono mně prozatím nemusí vědět nic. Pro jeho dobro a vůli být mým příbuzným. Na kolej dojdeme až překvapivě rychle. Ověřím si že je společenská místnost prázdná. |
| |||
Hlavní síň "Říkal jsem si, že mi nějaká chybí." Vážně, v opilosti bych neměl zkoušet být vtipný záměrně. Prostě tomu příště nechám volný průběh a ono to přijde. "To mi řekni ty. Jsem schopen si vyrobit novou, ale jsi ty schopen zaplatit cenu, kterou ta ruka má?" |
| |||
Hlavní síň Ríša Bylo načase se zamyslet, co se zbytkem dneška. Možná si dovolím jej nechat dojít nepovšimnut, protože je to příliš z kraje roku a jeden den by neměl způsobit tolik škod. Zítra je přece jenom víkend. ‘To jsou taky nápady zahajovat školu v pátek.’ Mohl jsem zůstat doma o pár dní déle, ano, ale způsobilo by to nějaký rozdíl a mělo by to nějaký přínos? S přihlédnutím k tomu, jak se mi podařilo odfláknout snídani i s obědem jsem si večeři docela užíval. To, co dělali ostatní mě spokojeně nezajímalo. Otočil jsem se jednou, abych si všiml Richardova oblibeného sportu, hrál jsem s ním jenom jednou, … vážně nerad prohrávám, podruhé už jsem to neudělal. Vždycky to bude to samé, chvíle napětí následovaná poražením soupeře a shrábnutím několika drobných. ‘Ale ta ruka je novinka.’ Pozoroval jsem kus kovu jak mi vlítnul do poháru, plného. Teď už poloprázdného. Následovalo lehké zamyšlení nad situací mající za následek, že jsem se rozhodl nerušeně pokračovat ve večeři, stejně po tom dešti venku už nějak nemám chuť dneska doplňovat pitný režim. No a pak se konečně objevil majitel: “To teda dík.” Zašklebím se na něj. “Máš tu ruku.” Vytáhnu tu malou kovou věc z pití. Jo, Richard, víte jak dlouho mi trvalo, než jsem si našel nějaký postoj, jaký k němu můžu zaujmout? Pár měsíců to zabralo. “Chceš ji zpátky, nebo si uděláš novou?” Pokud zůstane u mě udělám z ní lžíci a položím ji v nestřeženém okamžiku Nicolasovy na noční stolek, jako připomínku toho, že si své věci na konci roku odnášel v barevné naběračce. |
| |||
Velká síň Jacqueline, Angela K mé radosti si se mnou začala vykládat má spolubydlící Jacqueline. |
| |||
Chodba --> Velká síňprozatím nikdo konkrétní Ještě chvíli jsem se snažila uklidnit své tělo i své myšlenky. V ruce jsem dál křečovitě svírala tašku s učením, až mi klouby bělely. Dýchání bylo stále přerývané, ale už jsem neměla tak tíživý pocit. Jenže jsem tušila, že pro dnešek to není konec. Že se to ještě vrátí. Vždy se to vracelo... Místo toho, abych se radovala, že jsem utekla z dosahu francouzských prarodičů, čím dál více jsem měla pocit, že tento rok v Bradavicích bude jedno velké trápení. Na to jsem ale přece zvyklá. Nic nového pod sluncem. Vzpamatuj se, Angelo... Tak trochu marně jsem poroučela svému já, ale zmátožila jsem se alespoň natolik, abych celkem dýchající a jen podstatně bledší než obvykle, vypochodovala z temného zákoutí chodby. Nejistým krokem jsem zamířila do Velké síně. Je čas večeře. Bude rozumné se tam ukázat. A zachovat kamennou tvář. Jedině tak rozptýlím všechny obavy. I když Wolfram může mít těžko nějaké obavy, ten si jen tak může ťukat na čelo a splašeně škrábat do svého psychodeníčku. Zajímalo by mě, co si tam napíše? "I rampouch občas ukápne?" Kruci... To je blbost... Přemýšlet nad podobnými hovadinami mě uklidňovalo natolik, že jsem postupně získala jistotu nad svými kroky. Hluk z Velké síně už ke mně dolehl. Když jsem vešla, záře mě natolik oslnila, že jsem zprvu nic neviděla. Opět mě bodla tupá bolest ve spáncích. Přivřela jsem oči a popaměti jsem vyhledala náš stůl. Ještě jsem netušila, kam si sednu. Všichni už byli zabráni do hovoru, což mi vyhovovalo. Co si třeba vlézt pod stůl? Stejně nemám hlad... |
doba vygenerování stránky: 0.87720990180969 sekund