| |||
Toalety v 1. patře > Hl. síň > pokoj Alex, Christina 14. října, středa - Krátce po bylinkářství - Alex nakonec souhlasila s návrhem, že ukradenou hlízu ukryjeme v opuštěných toaletách v prvním patře. Nikdy jsem si nevšimla, že by tam někdo zavítal, ostatně - ani já sama jsem tam asi nikdy nebyla. Možná proto, že se mezi studenty povídalo, že se tam vyskytuje nějaký enormně otravný duch, který vás odtamtud vyštve už jen svou nesnesitelností. ,,Tak honem," mávnu na Alex, která scvrknutou hlízu nesla přikrytou sakem a rychle jsme se společně vydaly k hlavnímu schodišti. Ani jedna z nás netušila, jestli zmenšovací kouzlo je jen dočasné a hopsavá hlíza se brzy vrátí do své patnáctikilové podoby. S tou by se už manipulovalo mnohem hůř. A ještě když vezmu v potaz to, jak je agresivní. Točité schodiště nás jako zázrakem zavede do prvního patra bez mizejících schodů a kravin tomu podobných. Opatrnou, ale poměrně svižnou chůzí se vydáme chodbou kolem N62, projdeme kolem schodů do knihovny, až se začneme blížit k uličce, kde se nacházel kabinet McGonagallové. Jestli ta stará rašple vyjde z kabinetu zrovna ve chvíli, kdy budeme procházet, tak po ní tu hlízu snad hodím! To by byla náhoda co. Koutkem oka pohlédnu na sako, pod kterým byla hlíza schovaná a pak na Alex, která nahodila zcela bezstarostný výraz a začala mi povídat o tom, co by si dala teď nejraději k jídlu. Bezstarostný výraz po ní zopakuji a ke konverzaci se přidám. Nevím, jestli je to tím, že se McGonagallová umí měnit v kočku, ale ten její bodavý, pronikavý pohled by nás určitě odhalil. Proto musíme dělat jakoby nic. Naštěstí dveře jejího kabinetu zůstanou zavřené a my projdeme bez problému. Jakmile se za námi zavřou dveře opuštěných toalet, Alex sejme sako z ukradené hlízy. ,,Radši ji schováme do nějaké z kabinek." Sice sem nikdo nechodí, ale kdyby sem náhodou někdo zabloudil, aspoň neuvidí jako první hopsavou hlízu, která tu očividně nemá co dělat. Naštvanou hlízu, jejíž dužina byla celá tmavě fialová, postavíme na zem. Ta na nás začne okamžitě znovu útočit, proto před ní rychle zabouchneme dveře a zaopatříme je zamykacím kouzlem. Symbolicky si opráším ruce a věnuji Alex spokojený pohled. - současnost - Na toaletách jsme se příliš dlouho nezdržely, takže jsme žádného ducha nepotkaly. Naštěstí. Jen co jsme se postaraly o hlízu, zamířily jsme zase zpátky do přízemí a to rovnou do hlavní síně. Každá jsme zamířila jiným směrem. U Zmijozelských sedělo jen pár lidí, z toho většina ti, se kterými se mi zrovna do řeči dávat nechtělo. A sama tady sedět taky nebudu, žejo. Nahnu se tedy přes lavici ke stolu pro dva talíře s pizzou. Nějací druháci mi věnují zamračený pohled. Nejspíš měli v plánu taky večeřet itálii. ,,Co je?" Taky se na ně zamračím. ,,Na té pizze jsem viděla sušená rajčata. Prý jsou pro děti do 16 let jedovatá. Takže byste mi měli ještě poděkovat." Ušklíbnu se a i s mou budoucí večeří se vydám z hlavní síně ven. Cestou na pokoj jen okem zkontroluji, jestli nějaká pizza sušená rajčata přeci jen neobsahuje. I když pořád lepší na pizze mít sušená rajčata než třeba ananas. Jakmile sejdu schody do potemnělého podzemí a kamenná zeď mě pustí do společenské místnosti, zamířím si to rovnou do dívčích ložnic. Touhle dobou by tam ani nikdo nemusel být. Ach bože, já už mám hlad. S kručícím žaludkem vejdu do pokoje a jelikož mám plné ruce, nohou si pomůžu za sebou zavřít dveře. Až když se otočím k postelím, všimnu si, že na jedné zrovna někdo leží. Christina? Přimhouřím oči a přemýšlím, jestli spí nebo je vzhůru. Snad nebude chtít taky pizzu.. Trochu mě vyděsí představa, kdy se o jídlo dělím. Ale mám takový dojem, že stejně věčně drží nějakou dietu. Potichu dojdu ke své posteli, na kterou se i s plnými talíři uvelebím. Skoro bych se tím ani nezabývala, ale když vidím tu ledabyle hozenou kabelku na židli.. Kdyby to byl kdokoliv jiný, ale Christina? Ta že by takhle házela se svýma věcma? A zrovna s kabelkou? Merlin je mi svědkem, že ta je na svoje věci sakra opatrná. Zvlášť, pokud mají nějakou hodnotu. Chvíli tam tak sedím, odděluji trojúhelníčky pizzy, snažíc se mezi nimi přetrhnout táhnoucí se sýr, než se pohledem přeci jen vrátím ke Christině. ,,Žiješ?" Houknu jejím směrem. Ani nevím, jestli mě vůbec zaregistrovala. Každopádně pro její dobro doufám, že je naživu. Protože první pomoc neovládám a léčení zatím taky ne. A pokud je tuhá - za jak dlouho po smrti se z ní stane duch? A bude mít na sobě to samé oblečení v jakém umřela? Nebo se s přeměnou na ducha na ni snad objeví to oblečení, které za svůj život nosila nejčastěji? A můžou se duchové vůbec převlékat? Existují obchody s průhledným oblečením nebo se musí smířit s tím, že budou celá století nosit outfit, který už dávno vyšel z módy? |
| |||
Hlavní síň - Mrzimorský stůl 14.10. Pobaveně se zazubím. To je pravda. Alex je jako raketa, občas mi padlo na mysl, jestli náhodou netrpí ADHD, protože je jako motorová myš. Nezastavitelná. Ta snad nikdy nespí. ,,No dovol! Právě naopak, však víš, jak vypadám na ranních hodinách. Trvá mi to až do odpoledne, dokud se neprobudím a nejsem tak nějak použitelnej. Na první hodině vždycky spím. A když je první hodina s McGongallkou nebo Snapem, tak spím taky. Akorát s otevřenejma očima." Ušklíbnu se na jejich poznámky o tom, jak mi ranní vstávání vůbec neuškodí. Na další Cořinu poznámku krátce přikývnu. ,,Jono. Když jsem viděl jak dopadl poslední zápas.. Prohrát se Zmijozelem! Taková ostuda. Ryan se tam ve vzduchu šťoural v nose!" Zakroutím hlavou nad výkonem svého kamaráda. ,,Jsem střelec no. Nebelvír potřebuje někoho, kdo jim tam příště zahltí branky camrálem!" Zakřením se na Eriku. Takhle to vypadalo, že jsem si sebou docela jistej a ve vzduchu a ve famfrpále to příště všem natřu, ale.. Jak už to bývá, jsou to jen silný řeči. Vlastně jsem si nebyl svým rozhodnutím o přijetí do týmu teď vůbec jistej. Co když z toho koštěte spadnu? Sport mi šel vždycky, to jo. Ale vynikal jsem spíš ve vodě, ne na koštěti. Každopádně veškeré pochybnosti o sobě nenechám navenek znát a jen se samolibě usměju. Coraline se mezitím omluví, zvedne se od stolu a někam se vydá. Letmo se přes rameno ohlédnu, kam si to vykračuje, když si všimnu, že směr cesty je nebelvírský stůl. Kde právě seděl Kenji. Velice nepatrně se pousměju a odvrátím se od nich. Tak o tomhle mi kámo povyprávíš.. Kenji hodně těžce nesl, že pouto mezi ním a Coraline nebylo to samé, jako bývalo. Ta se od příchodu do Bradavic s námi příliš nebavila, ale mohli jsme ji to mít za zlé? Nemohli.. Kdo ví, jak rychle bychom se vzpamatovávali my z toho, že jsme viděli kamarádku umřít. Co umřít, zavraždit. Téma se pak přesune zase ke Snapeovi a rozdělení skupinek na nadcházející hodině. Ušklíbnu se nad slovy Acai o tom, že by nebylo od věci mít ve skupině aspoň jednoho zeleného. ,,Si děláš srandu ne? Zmijozelský ve skupině? Jestli chceš mít v týmu zmijozelskýho, tak bludičky budou tvůj nejmenší problém." Zavrtím nad tím hlavou. Zmijozelští se svojí zákeřností mohou rovnat všem monstrům ze Zapovězenýho lesa. Tenkrát v lese jsem skoro nepoznal rozdíl, jestli na nás útočí akromantule nebo rozzuřená Deirdre. V momentě, kdy jsem upíjel ze svého dýňového džusu, si ke stolu přisedne Alex. Slušelo ji to. Jako vždy. Mezitím, co jsem měl rty stále přilepené ke sklenici a pil džus, očima zpoza sklenice jsem si Alex prohlížel. ,,Máš ho mít vždycky u sebe. To byla jedna z mejch podmínek, když jsem ti ho dával." Připomenu ji a trochu fascinovaně sleduji, jak do sebe souká fritovaného tlustočerva. A kde je Ryan, kterýmu bych je mohl vnucovat taky?! Už je to poněkolikáté dnes, co se po svém kamarádovi sháním. Zkrátka není k nalezení. Beztak někde uhání Sinestru, ta tu totiž taky není. ,,Mimochodem, vy jste se na tu hodinu jakože nějak připravovali?" |
| |||
Zmijozelský stůl > před Velkou síní > pokoj > před astronomickou věží Rebecca a kdokoli v okolí 14. října, středa večer Při poznámce o cukrovce se na Beccu zašklebím a obrátím oči v sloup. Nevím, co přesně to obnáší, ale asi to pochvala nebude. Skvrnu si samozřejmě nechám vyčistit, i když by to zvládli i skřítci, a spolknu poznámku o tom, že holky to stejně vyperou vždycky lépe. „Ráda? To určitě,“ zamručím sarkasticky a sleduji, jak mizí ve Velké síni. „Co, proč? Nový info?“ Zazubím se, ale rychlým krokem vyrazím nejdřív do podzemí, které je blíž. Bundu s balíčky odhodím na postel a bleskurychle vyměním normální oblečení za uniformu, abych se sem už nemusel před večerní hodinou vracet. Do kapsy kalhot hodím pár mincí, které dlužím Patrickovi a vyrazím zase ven do chodeb hradu. Cesta přes schodiště a otravná patra je ubíjející jako vždycky. Klika je, že schody samotné aspoň spolupracují, takže se před vchod do astronomické věže nebelhám příliš dlouho. Na konci chodby vidím už Rebeccu, asi tu čeká o minutu déle, než jsme byly domluveni, vlastně ani nevím. „Do hajzlu, tyhle schody nesnáším. Ze zdola je to docela dálka. Bylo lepší, když si mě mlátila. A pak kdo se tu cpe sladkým,“ funím v předklonu, rukama se opírám o kolena, bradou kývnu k ovoci, co má v ruce. „Mluvila si s Charlotte?“ zvednu k ní pak hlavu. Přemýšlím, jestli to byl jeden z důvodů, proč se vracela do síně nebo jestli se šla jenom najíst. Letmo se ohlédnu k nedalekému balkónu. |
| |||
Před Velkou síní - před astronomickou věží14.10. Sebastian, okrajově Anna, Cass, Charlie Sleduju, jak se ze sebe Seb pokouší setřít čokoládu. Musím se hodně ovládat, abych se nezačala smát. Hluboký nádech nosem a výdech pusou. Čokoládová skvrna se ještě víc rozšiřuje. Když mi ale začne vyhrožovat donutem (který držím v ruce já!), tak o krok ustoupím. "No to teda ne!" řeknu. "To není moje chyba, že si chceš přivodit cukrovku a cpeš se zase něčím sladkým a ani u toho nekoukáš na cestu," utahuju si z něj a vytáhnu hůlku. Než ale stačím cokoliv udělat, Sebastian nasadí těžkou váhu. Mámu. "Jo? A který? Tvojí nebo mojí? Tvoje by mě určitě měla ráda, protože jsem v Havraspáru," oznámím mu s úšklebkem. Pak se ale odhodlám udělat krok zpátky k němu, ale pořád si dávám pozor, kdyby na mě chtěl zaútočit ze zálohy. Přehodím si donut z pravé ruky do levé, abych si hůlku mohla vzít do pravačky. "Tergeo!" řeknu a odčaruju tu čokoládovou skvrnu na jeho mikině. Pak hůlku zase schovám. Co s tím donutem nevím, ale rozhodně si dávám pozor, aby se k němu Seb nedostal. Rozhodnu se od donutu odvést pozornost na jiné věci. "To už si dovečeřel?" zeptám se ho na očividné. Podívám se přes Sebastianovo rameno do Velké síně. Cass sedí u našeho stolu, ale je obklopena spolužáky, Didý je naštěstí u nebelvírského stolu. Pak si vzpomenu, jak vypadal Seb po dnešním bylinkářství sklesle, a podívám se zpátky na něj. "Takže určitě nemáš nic na práci! Za deset minut sraz před vchodem do astronomické věže a dávej pozor, aby tě nechytil Filch, ty mrkovníku," nedám mu čas mi odporovat, protože se kolem něj prosmýknu do síně. Donut pohodím k zmijozelskému stolu, div netrefím Draca do hlavy. Jdu k našemu stolu. "Čauky, jsem tu jen na otočku, co tu máte dobrýho?" zeptám se. Natáhnu se Cass přes rameno a přímo pod rukou jí ukradnu nakrájené mango v misce. Nehodlám ve věži hladovět! Celá ta donutová scéna ve mně probudila hlad. Ještě si ukradnu jedno velké jablko, co si nacpu do kapsy. "Uvidíme se na hodině s mastňákem," rozloučím se s Cass, Alem, Charlotte a Annou. U vchodu do astronomické věže jsem první. Rukávem pláště leštím jablko, než se do něj zakousnu. V druhé ruce držím to nakrájené mango - to nejlepší nakonec, přirozeně. |
| |||
Hřiště 14. října, Středa Vůbec nikdo. Mno, lhal bych, kdybych řekl, že mě Týnin výbuch hněvu nezaskočil. Její monolog byl zvláštní, ale měl jsem dost taktu na to, abych ji neupozornil na fakt, že si ve věci svých budoucích vdavek protiřečí. Takže místo raněného ega, nebo nějakých ublížených výčitek mohla moje Lady vyčíst z mých očích a celkového postoje vůbec, upřímné zmatení. Myslím, že jsme se zase nepochopili. Christina můj návrh brala jako něco absolutního, přičemž já se jen snažil vyřešit rovnici, kterou ona předložila. Asi jsem měl lépe volit slova. Christina někdy slyší něco jiného, než ve skutečnosti říkám. Je to ten unavující aspekt našeho nevztahu, kdy si člověk musí dávat pozor na to co řekne a jak to řekne. Ale to já prostě neumím. Jsem upřímný člověk, neumím svá slova halit do pěkného pláštíku, aby pro druhé zněla přijatelněji. S povzdechem sesbírám věci, které tu moje Lady nechala. Vlastně to mohlo dopadnout hůř, mohla po mě něčím hodit. Třeba tou deskou. Navíc, to že se takhle rozčílila znamená, že jí na dnešku záleželo. I když si to není schopna připustit. To je v tomto fiasku alespoň trochu uklidňující myšlenka. Sednu si tedy na lavičku a trochu se zdržím. Přeci jen, je pěkný večer, tak porč spěchat někam do Hradu. |
| |||
Zmijozelský stůl > před Velkou síní Rebecca a kdokoli v okolí 14. října, středa večer Akorát vyjídám zbytky dýňové polévky pomocí křupavé bagety, když přitakám jednomu ze čtvrťáků, že McGonagallová je pěkná mrcha, pokud mu neprodlouží termín odevzdání jedné eseje. Jako kdyby se kvůli tomu zbořil svět. Večeři zapiju sodovkou, než vstanu a čapnu koženou bundu, ve které mám schované papírové balíčky z Prasinek - sladkosti a svíčky. Bundu si přehodím přes rameno a vyjdu směrem ven ze síně. Na konci stolu mi to ale nedá a sáhnu ještě pro čokoládový donut a s chutí se do něj zakousnu. Přežvykuji na cestě ke kolejím, abych se mohl převléct na večerní hodinu. Představuji si, jak si dám dvacet minut odpočinku než budu muset zpátky do zimy, to už ale vrážím do kohosi, kdo se zjeví u dveří Velké síně. S plnou pusou vydám něco jako: „Humpf-gu!“, nakousnutý donut je mi z ruky vyražen a připlácnut přímo na šedou mikinu. Udělám krok zpátky, zabalancuji a sladké pečivo letí na zem. Kdyby se zpomalil čas, bylo by vidět, jak se zoufale natahuji pro pomalu otáčející se donut a dramaticky kulím lesknoucí se oči. Marně. Je vidět, že kdybych zrovna neměl plnou pusu, automaticky vyletím a začnu nadávat. Obočí se mi nakrabatí, když sleduji na zemi ležící donut. Přilepil se na podlahu tou čokoládovou stranou, bolestivý pohled. To už ale zvednu hlavu a všimnu si, že do mě vrazila právě Rebecca. Nevím, jestli si všimla, že jsem jako první věc chtěl říct něco sprostého, ale nakonec si to rozmyslel. Spolknu sousto a výhružně zvednu ukazovák: „Tak jestli si to teďka nevoplácáš všude na košili, tak to teda sakra neplatí!“ pokusím se setřít kousek čokolády ze svojí mikiny, ale jen ji více rozmažu. Z ramena si sundám druhou rukou bundu, aby taky nebyla od čokolády „A to teda uděláš, nebo se to řekne mámě. Jako!“ Dodám vážně tvrdou výhrůžku, která už porazila nejednoho sourozence. Neusmívám se, ale samozřejmě je to myšleno s vtipem. „To je už dneska podruhý. Kde je Christina, když ji člověk zase potřebuje?“ postěžuji si a nadhodím řečnickou otázku. Zvednu oči od skvrny k Becce a znovu ji pobídnu, aby se zasvinila: „No neboj se toho, mrdni si to tam!“ |
doba vygenerování stránky: 0.81661605834961 sekund