| |||
Chodby hraduDaniel, Liv, Ryan, okrajově Rebecca „Kámo, ty by ses vážně hodil na to léčení.“ Podotknu, když Dan poradí zraněné Rebecce, aby si dala pozor a neběhala po chodbách. Tak určitě, člověk co se drží za nohu a má viditelně bolesti si na ošetřovnu jen tak for fun zasprintuje. Dan nad věcma občas nepřemýšlí. „Jo, dostal sem sušenku, něco proti?“ S úmyslem ho vyprovokovat se na něj povýšeně podívám. „Byla dobrá. A mám slíbenou další.“ Pyšně se napřímím, pak už ale Becca odejde pryč a my zůstaneme s Liv na chodbě sami. Dan navrhne, že se půjdeme podívat na hřiště. „Dobrý nápad, jdem děcka.“ Zavelím a rozejdu se vpřed, jenže jakmile vyjdeme ze školy ven, rozprší se. A ne zrovna málo. Sakra! „Dneska máme vážně smůlu. Změna směru, vracíme se!“ zavolám na oba dostatečně hlasitě, aby mě přes bubnování deště slyšeli. Žádný náhradní plán bohužel nemám. Cor je pořád u profesorky a Ryan ve spárech Mont. Kdo ví, kdy se vrátí. Jestli ho vůbec dneska pustí. „Viděl bych to na cestu zpátky na kolej.“ Pokrčím rezignovaně rameny a omluvně se podívám na Liv, protože se budeme muset rozloučit. „Uvidíme se za chvíli na večeři, Liv. Zatím se měj.“ Usměju se na ní a pak se i s Danielem v patách vydám k nebelvírské koleji. „Viděl jsi, jak byla Cor z ušorožce nadšená? Prej kdo to balil. No kdo asi…“ zašklebím se. Balení dárků nikdy nebyla má silná stránka. „A ty si přečti tu mangu, jinak mě urazíš.“ Doporučím mu. Nevezl jsem mu dárek až z Japonska jen proto, aby ho pak hodil do koše. „Co asi teď dělá Ryan s Mont?“ Přemýšlím nahlas. Snad nebohou zdravotnici neunudil svými historkami k smrti, protože ten, kdo na to není zvyklý, má z našeho kamaráda po prvním setkání s ním většinou šok. „Hele, támhle je.“ Ukážu na Ryana, který si vykračuje po chodbě. Takže ho z ošetřovny propustili. Dokonce má i zdravější barvu. „Nazdar Ryane, jak bylo?“ Zeptám se. Očekávám jeho obvyklou vyčerpávající odpověď obohacenou tím, co se mu stalo někdy před rokem. „Neměli bychom už jít na večeři?“ vzpomenu si „Jinak Ryane, nezapomněls doufám, že máš dneska dietu, že? Chtěl ses přece líbit Sinestře.“ |
| |||
Velká síň --> chodba Acai “Červy?!“ oklepu se. “jediný, kde je snesu jako jídlo, je Lví král,“ zvednu důrazně prst, načež se trochu zastydím. Ano, mám ráda pohádky. I v mém věku. Raději změňme téma! “Já taky nijak extra nevařím, suši už vůbec. Ale nejradši mám stejně lososa. Asi na jakýkoli způsob,“ přiznám. Jo jo, jídlo je vděčné téma! “Je to škoda, no. Ale to nevadí. Každý má svůj styl,“ pokrčím rameny. A pak tím spíš každý vynikne. Nebo nevynikne. “No jistě, málem bych zapomněla, už to beru jako samozřejmost,“ mávnu rukou. “Dobře, budu s tím počítat. V osm,“ přikývnu. Zní to jako dobrý plán. Běh, sprcha, snídaně, koště. To vypadá jako supersobota! Upřímně se mi uleví, když byly ty melíry jen žert. Ten oddych na mně byl asi i vidět. “To můžeš, jsou úžasný, kde kdo by chtěl takový kudrny. Ale určitě máš mnohem víc, na co můžeš být pyšná. To si buď jistá!“ zdůrazním vážně. “Ale s tím motýlem fakt nemají chybu. Vypadá, že se mu tam líbí, ani se mu nebude chtít dolů.“ Zamyslím se. “Fialová pohroma už byla dávno, vždyť se nakonec nic nestalo. Je fakt, že to Regi dost vzalo, ale snad si to nebere moc osobně,“ nadhodím. Ale napadne mě, že ta modrá v knihovně mohla taky pocházet od Aleca. A ať to byl kdokoli, jestli si to spojí s ním, tak by mohla trošku… pustit hrůzu. Zašklebím se. Jo, Caylus. Jasně, nemusíš o něm mluvit. “Tím spíš nechápu, proč! Měl každou, tak proč se přidávat k davu. Jsou tady jiný kluci. Třeba ten… Derek ze šestýho, teď je teda myslím na ošetřovně, ale jinak? Docela slušný kluk a prý není tak přelétavý. Na druhou stranu moc přebírá, tak asi holky nebaví čekat,“ uznám. Tak se tedy zvednu a jdeme na ze síně na chodbu. Já dost nejistě. Ale třeba o nic nejde a jsem jen paranoidní. |
| |||
Velká síň -> ChodbyCass"Cvrček je ještě minimum. Spíš se jedí kobylky nebo červi. Na různé způsoby. Sladké, smažené, pečené.. někdo to jí i čerstvé." zamyslím se, ale pak už se mi fakt zvedne žaludek. Jsem ráda, že změnila téma. "Jasně. Krevety mám ráda, stejně jako ústřice a všechny jiné plody moře. Jednou jsem se snažila udělat domácí sushi." zašklebím se při té vzpomínce. "Nebudu ti říkat, jak to dopadlo, ale přesvědčila jsem se, že do kuchyně nepatřím." mávnu nad tím rukou. Já a kuchyň si prostě nikdy nebudeme rozumět. "Šaty? Sukně k uniformě je jediná sukně, kterou mám. Nikdy jsem na takové věci nebyla." pokrčím rameny. Nelíbí se mi, jak mi fouká mezi nohama, když mám sukni. Hlavně je to tak strašně nepraktický. "Ráno jdeme ještě běhat, ne?" ujistím se. "Kolem jezera přece. Já většinou chodím běhat před snídaní. Takže.. v osm před školou? Zaběháme, dáme sprchu, najíme se a si půjdeme zalítat?" poupravím trochu její plány. Ranní běh nevynechávám ani o víkendu. "Moje vlasy?" nechápavě se na ní otočím.. "No jo vlastně! Ta fialová. Dělala jsem si srandu. Na svoje vlasy ani nesáhnu! Je jich sice moc a kolikrát je mám úplně všude, ale je to snad jediná věc, na kterou jsem fakt pyšná." prohrábnu si afro, ale dávám pozor na motýlka. Zapomněla jsem se zeptat, jak ho sundat. Třeba Richarda ještě stihnu po večeři a zeptám se. Teď už se mi za ním nechce. "Nebo se odvděčit za fialkovou pohromu." nahodím stejný škleb. Prostě z toho nemám dobrý pocit. "Jo.. stejně jako každá druhá holka ve škole." neubráním se smíchu. A ani sebe nebo kteroukoli z nich bych neoznačila za odborníka. Spíš mě pobaví její tón. Že by žárlila? Zajímavé... "Jen na chodbu. Někam poblíž, ale stranou.. jestli chápeš." uculím se a zvednu se. Hodím ještě poslední pohled na Aleca a jeho společnost, než vyjdu ze dveří na chodbu. Cass vypadala dost zděšeně. Myslím, že tuší, o čem chci mluvit. Tím líp. |
doba vygenerování stránky: 0.83142709732056 sekund