| |||
Hlavní síň Alec, Regina + označení Shadeovi pseudo kamarádíčci se z ničeho nic zvednou a odejdou. Klátič alespoň cosi tiše zamumlá, kdežto opičák se nezmůže ani na čágo. Nepočítal jsem s tím, že by se loučil se mnou a Reginou, ale že nic neřekne ani modrovlasovi? Ten kluk je ještě větší chudák, než jsem si myslel. „Ano, rodina z matčiny strany se chovu pegasů věnuje už přes dvacet let.“ potvrdím mu jeho domněnku, protože se zdá, že ho to zaujalo. Vždycky byl ulítlej na zvířata. Hodněkrát jsem ho viděl, jak si z pozemků přináší bůhví co. Každou chvilku je to něco jiného. Kotě, ptáče… Zoologickou takhle náhodou nechce? Začne se ládovat salátem a přitom sleduje ty dva šašky, které okomentuje jako slušivý pár. Odkašlu si, abych mu dal najevo nevhodnost jeho poznámky. Mluvit přede mnou o něčem takovém je naprosto nemístné a jemu to navíc připadá k smíchu. Jen počkej ty skrčku, ještě uvidíš. „Dám si pro příště pozor, hraběnko.“ otočím se k Regině a pokusím se o přesvědčivý tón. Reagovala přesně tak, jak jsem potřeboval. Z tajnůstkářského šeptání se vyklubala díky našemu hereckému výkonu debata o zdravé stravě a štíhlé postavě. Jen tak dál, Regino. Po tomhle nás nemůže nikdo podezírat. A ten salát jí neuškodí, stejnak je jak párátko. K jejím dalším připomínkám se nijak nevyjadřuji. Bylo by divné, kdybych se s ní najednou začal vybavovat jako starý známý, nehledě na to, že by po mně asi něčím hodila za to, že jí ruším při jídle. To se mi zrovna nezamlouvá. Bojuju s nutkáním jí dodatečně vysvětlit, že na výstavní figuru fungují i jiné věci než hladovka a strkání prstů do krku, jenže s takovou by mi ty její knížky vážně skončily na hlavě. A i tak bych měl pravdu, protože za čas, který by strávila v posteli by si mohla bez výčitek dopřát pořádný flák masa. „Danielsovi bezcenné informace mě příliš nezajímají...“ opáčím s úsměvem na tváři. Byl to člověk bez špetky talentu, a jediné co uměl bylo roznášet nejapné drby, o které nikdo nestál. Jeho šance uplatnit se v kouzelnickém světě byla někde mezi nulou a minus deseti miliony. Někomu holt není souzeno. Potřebné informace jsem si dokázal získat sám a kolikrát to ani nestálo žádnou námahu. Dívky jsou vážně upovídaná stvoření. K nevíře, co všechno se dozvíte během jedné společné noci. No, mít přehled se vždycky hodí. „Asi mám pro dnešek dost.“ podívám se na svůj talíř, na kterém toho mnoho zůstalo. Chuť k jídlu mě přešla po tom, co jsem uviděl mudlovskýho šmejda vodit se za ručičku s Isaacem. Ztratil brejle nebo co? To vážně nevidí, jak směšný to celé je? Tahle škola upadá právě kvůli takovým lidem. |
| |||
Hlavní síňCassandra, Richard"Je vážně krásný." Zhodnotím motýlka ve svých vlasech, když se podívám do nabízeného zrcátka. Kterého si vybrat? Kterého si vybrat? Těžké... Nakonec si nechám toho, co mi Richard připnul do vlasů a toho v dlani zase velmi opatrně položím na stůl. Po tom, co říkal nejspíš hodně vydrží, ale stejně mám pocit, že trocha delikátního zacházení k cizímu majetku je na místě. "Nic extra.." zopakuji jeho vlastní slova s neskrývaným pobavením. Je jasné, že nesouhlasím, ale jinak to nekomentuji. Samotná cestovní edice je velmi vynalézavá věc. Těžko říct, jestli opravdu věří, že jsou nic moc, nebo jestli je to jen hraná skromnost. Osobně bych tipovala spíš to první. Lidi jako on, kreativní lidé, vynálezci, svým způsobem geniální, co se svým.. výtvorům věnují už tak dlouho, mají mnohem vyšší cíle. Chtějí překonávat sami sebe. Tvořit stále odvážnější kousky, posouvat své hranice a zkoumat možnosti. Takové lidi obdivuji a zároveň lituji. Dle mého jsou to právě ty maličkosti, které považují za nicotné, nepodstatné.. co přinášejí největší radost. A jsou to právě nepovedené kousky, co je vždycky posunou dál. Ale to je můj názor. Já nikdy nevyráběla nic v takovém měřítku. "To bys byl hodný." Ani se mi nechce věřit, že je tak ochotný. "Pokud si vzpomeneš a budeš mít čas.." dodám ještě s mírným úsměvem. Cass si svého už nejspíš taky vybrala. Choulí ho v dlani jako poklad. Je to roztomilé. Kdo by odolal, že? Opatrně pohladím toho, co mám ve vlasech a všimnu si, jak se Richard rozhlíží. Je na čase se opět vzdálit. Nebudeme ho otravovat, má své práce dost. Navíc mě pohledy těch trotlů za ním dost rozčilují. Ale zarazím se. Zajímavá reakce na pouhou zdvořilostní frázi, co jsem použila. Chvilku si ho zkoumavě prohlížím, než se mi rty roztáhnou do širokého úsměvu. "Sám se znáš nejlíp, to ti nikdo nebere." bezstarostně pokrčím rameny. "A stejně jako ty si myslíš, že nejsi, já si myslím, že ano. To zase nemůžeš vzít ty mě." zhluboka se nadechnu a podívám se na Cass, abych se ujistila, že má, co chtěla. Je čas odejít. "Každopádně ještě jednou děkuji za ... součást gratulace. Nenech se rušit." mrknu na něj, otočím se na podpatku a odpochoduji zpět ke stolu. |
| |||
Pokoj >> ošetřovna Ettariel a ostatní Oba potkani během krátké chvíle zmizeli v Ayshině žaludku. Nedá se však říct, že by na ni hostina nebyla poznat. Část jejího těla měla rysy dvou hrbolků a když jsem odklidila gauče zase zpět tak, jak byly, ani se nechtěla hnout. ,,Nemáš se přežírat. Prasohade." Škodolibě se ušklíbnu a nechám ji stočenou ve společence. Škoda, že není o pár metrů větší.. Mohla bych s její pomocí očistit školu od té mudlovské verbeže. A hned by to bylo další ocenění v mé vitríně slávy! Jsem si jistá, že by tu bez nich bylo mnohem dýchatelněji. Jak si vůbec mohou myslet, že mají právo studovat spolu s opravdovými kouzelníky? Naprosto směšné. Nečistá pakáž. Měli by být vykázáni. Neexistují na ně nějaké pastičky? Jako na myši? Zabraná do myšlenek jsem se vydala i s Lunou do pokoje, kde jsem se natáhla na postel a líně si hrála s prstýnky na rukou. Spoustu času na přemýšlení. Potřebuju začít co nejdříve. Už nemůžu čekat. Jak dlouho trvá příprava? Neklidně se na posteli zavrtím. Měla jsem neblahý pocit, jakobych s každou další minutou ztrácela drahocenný čas. Snad dnes večer budu vědět víc. Z přemýšlení mě vytrhne rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Polekaně sebou cuknu a okamžitě hledám pohledem příčinu i následky rány. ,,Luna! Qué haces?!" Rozčileně vstanu z postele a jdu k bernardýnovi, který právě z Regininýho stolku shodil zrcátko. ,,Jdi odsud. Pryč. Kšá!" Snažím se ji odstrčít, aby si o střepy na zemi neporanila tlapky. Jakmile je Luna mimo hrozící nebezpečí - v mé posteli, začnu střepy zbrkle uklízet. Snad to nebylo Reginy jediné zrcátko. Jak by si kontrolovala make-up? Naštvaně nad střepy zavrtím hlavou a házím je do koše. Jenže ve vší té zbrklosti se mi povede o střepy pořezat a pár mi jich dokonce zůstane v ráně. ,,Mierda!" Neodpustím si hlasité zaklení přes celý pokoj a vztekle kopnu do skříně, držíc si zraněnou ruku. ,,Un puto espejo! Ya me harté con esta estúpida escuela! Chin!" Dál zlostně nadávám. Takhle se hloupě zranit. Takhle hloupě nedávat pozor. Se skrabaceným čelem pustím ruku a znechuceně se dívám na teď už červenou dlaň. Bolí to, štípe to. Ne že ne. Otočím se na Lunu. Ta leží s hlavou položenou na posteli a trochu provinile mě pozoruje. Nicméně to byla má chyba, ne její. ,,Meh." Nezbývá mi nic jiného, než zajít na ošetřovnu a nechat to vyčistit. Neměla by tam už fungovat ta nová zdravotnice? Luně přikážu zůstat a s pokřiveným výrazem opustím zmijozelskou kolej. Celou cestu k ošetřovně si poraněnou dlaň držím. Soudě dle mého výrazu v obličeji asi nemám zrovna nejlepší náladu. Zastavím se před dveřmi Bradavické ošetřovny a s napůl bolestným úšklebkem na ně zaklepu. |
| |||
Velká síň Isy Přímhouřím oči a dívám se na jeho vytřeštěný, takřka zděšený výraz, když si nabírá na talíř. Vím, jaké jsou jeho stravovací návyky, toho jsem si za ty roky už stačil všimnout, proto jen mlčky sleduji, jak si nabírá na talíř třikrát tolik, než kolik by si tam dal bez mého popudu. Dívá se na mě a vyčkává, až se budu řídit jeho příkladem a naložím si rovněž. Jenže já ho jen pozoruji, jak se rýpe v jídle, které by si možná ani nenaložil, kdybych neřekl. Tohle je taky důsledek lásky? Podřídit se bez protestů, aniž by bral v úvahu sebe sama? |
| |||
Kabinet a velká síň přítomní u stolů Příprava už byla hotova a já jsem si poznámky již podruhé pročítala, aniž bych v nich udělala jakoukoliv změnu. Založila jsem je tedy už do desek a odložila do šuplíku pracovního stolu. Opřela jsem se hlouběji do židle a zkontrolovala, kolik že je vlastně hodin. Pracovnímu dni jsem mohla vyhlásit padla. Na nějaký venkovní výlet jsem už byla malinko utahaná, ale na to, abych zakousla něco dobrého, na to jsem unavená rozhodně nebyla. Opustila jsem svůj kabinet, zamířila jsem do Velké síně a cestou jsem přemýšlela, co si vůbec vyberu k jídlu. Usadila jsem se k učitelskému stolu. “Přeji dobrý večer,“ adresovala jsem ke svým kolegům. |
| |||
Hlavní síň Acai, Cassandra "Nečekejte zázraky, není to nic extra. Dá se připnout na šperky, do vlasů, na boty, dokáže přenášet hodně těžká břemena a... prostě dobře vypadají." Pokrčil jsem rameny. Původně neměli mít žádný účel, měli dobře vypadat a poletovat okolo, rozesmívat. "Jasně... Nechte je na chvíli kolem vaší hůlky, zvyknou si na její osobní energii a pak budou poslouchat. Když klepneš na místo a pomyslíš na to, usednou tam a udělají co chceš. Když pak klepneš na ně, odletí. Jo a ještě něco..." Opatrně jsem sebral nejbližšího motýla a vyhodil ho do vzduchu. Místo, aby se začal bláznivě třepat, stočil se do barevné kukly, která mi dopadla do ruky. "Cestovní edice." Neubránil jsem se letmému úsměvu. Kolik hodin mi trvalo tohle vymyslet. |
| |||
Velká síň Reece Jeho lýtka příjemně hřály jeho a já se musel zase trošku pousmát. Snaží se dodávat si odvahu jakkoliv to jde. Ale chápu ho. Mne však stačí, že ho vidím přímo naproti sobě. Rozevřu více oči a vytřeštěně se na něj podívám. "Nesním toho tolik, kolik by jsi chtěl sníst ty," zamrmlal jsem na protest. Přesto jsem si však začal nabírat jídlo na talíř. Nejdříve jsem se však rozhlédnul okolo sebe. Co všechno tu je. Neměl jsem chuť se přejídat, ale zase jsem měl fakt hlad. A jak má člověk odhadnout, jak náročně to pro něj bude spapat. Po chvilce rozmýšlení jsem si nabral pečené maso a dušenou zeleninu s omáčkou. K tomu jsem si bokem nachystal štrúdl. Na pití jsem si dal kakao. Potom jsem se podíval na Reece a čekal jsem, co si nabere a uřezal jsem si kus masa a nabodl jsem kousek na vidličku. Dal jsem si ho do pusy a začal jsem žvýkat. Jakmile jsem polknul, tak jsem promluvil. "Co budeme dělat večer?" zeptal jsem se zvědavě a rýpal jsem se nenápadně v jídle. |
doba vygenerování stránky: 1.4248359203339 sekund