| |||
Velká síň Alec, Thomas, Sebastien, Regina + označení Jeho naivita je do nebe volající. Přemýšlím nad tím, jestli to jen hraje, nebo je skutečně takový, ale za těch pět let, co ho znám bych se přikláněl k druhé možnosti. Pak z něj vypadne, že barevnou změnu vlasů neplánoval. Pozvednu obočí. Takže zase podobný scénář jako u přeměňování? „Jistěže.“ odpovím poloznuděně, jakmile se začne rozplývat nad barvou své koleje. Že jsem se vůbec ptal. Co je vlastně tak úžasného na Havraspáru? Je to kolej šprtů, nic víc. I když tenhle má do šprta sakra daleko. „Brigáda? Výpomoc? Cože?“ zopakuji. Koutky úst mi zacukají smíchem. V jakým vesmíru ten kluk žije? U nás doma měli takové věci na starost podřadní lidé, které najímal můj zámožný otec. Pak mi dojde, že Alec nic takového nezná, protože spadá přesně do kategorie této spodiny. „No, to jsi… hodný, že tak pomáháš.“ zabrblám, aby se neřeklo, to už se ale ptá na mé prázdniny. Vlastně jsem vůbec neměl v úmyslu se s ním vybavovat, jenže pokud nechci vypadat podezřele, měl bych tuhle frašku ještě chvíli vydržet. „Měl jsem se fajn. Byl jsem na farmě u tety a strýce. Chovají abraxaské plemeníky.“ vysvětlím zběžně. Tohle léto se vydařilo. Tetička přijala opravdu pohlednou pomocnici a ve stodole se dalo dělat spoustu věcí. Snad tam pojedu letos znovu. Své příbuzné jsem měl rád. I bratranec Kenneth byl v pohodě, tedy pokud zrovna neotravoval, ať si s ním jdu hrát. „Samozřejmě, najez se.“ ujistím ho a pokusím se o úsměv, jenže v mém podání to vypadá spíš jako hodně nepovedený škleb. Něco by sníst každopádně měl, v tom má pravdu. Jinak nebude mít co zvracet. Když už tu jsem, tak se najím taky. O večeři se připravit nenechám. Natáhnu se pro talíř s pečeným masem a v ten samý moment do síně vejde pár. „To maso vypadá docela do…“ dojde mi, že to jsou dva kluci. Přesněji poděsové z Mrzimoru. Slepejš a zahradník. „Nevypadá.“ okamžitě od sebe talíř odstrčím tak, že málem vyletí ze stolu. To se mi snad jenom zdá! Ty teplomilové se množej. Blbost! Z fyziologického hlediska to není možné. Pak mi teda vysvětlete, jak to, že jich je pořád víc. Takže se zase nenajím?! Objeví se Regina, kterou bych tu nečekal. Pošeptá mi důvod svého příchodu do ucha a já jen krátce kývnu v doufání, že nikdo nic neslyšel. Nepočítal jsem s tím, ale viditelně nejsem jediný, kdo má se Shadem nevyřízené účty. „Rozumím, posaď se. Ten salát si vzít můžeš.“ položím před ní misku zeleninového salátu a upřeně se na ní podívám. Snad pochopila, že nesmyslnou odpověď jsem jí dal jen proto, aby nikdo nepojal podezření o tom, co mi právě teď řekla. Už takhle je podezřelé, že mezi kluky sedí feministka. Pokud se chce vážně dívat, tak to odkýve. Jestli ne, její blbost. „Regině se jen zalíbil tenhle salát.“ mávnu nad tím rukou, abych Aleca odbyl s jeho odrecitovaným příslovím. Doufejme, že se s tímhle vysvětlením spokojí a nebude do ní hustit svoje další moudra. Regina by se ale najíst měla. Už takhle vypadá jako kostra potažená kůží a to už se nelíbí ani mně. „Vlastně bych ti to mohl říct už teď, ale raději bych nějaké klidnější místo. Znáš přece Danielse. Hned by to všude rozdrbal.“ vrátím se k tématu a ušklíbnu se. Ta mluvící prdel, která by za balíček žvýkaček prodala informace i o vlastní matce mi právě posloužila jako dokonalá výmluva k tomu, proč s Alecem musím mluvit o samotě. Budu se modlit, aby to klaplo... |
| |||
Velká síň s oběma Primsoe - Gronzo Rychlý úprk přes hrad se mi vůbec nelíbil. Doslova jsem cítil, jak se mi uvnitř hýbou všechna kolečka. Konečně jsme dospěli k cíli cesty. Nedělalo mi problém v davu najít pana Richarda, kterému jsem zamával. Došli jsme až k nějakému dalšímu stolu, kde sedí samí staří lidi s nízkou hladinou cholesterolu. Vyklopil jsem sen a stůl a pak se mi do zorného pole dostala druhá dívka. Sestra té, která mě sem donesla. Rychle jsem se vyšvihl na nohy a uklonil. |
| |||
Velká síň Moment… opravdu právě řekla, že chce skamarádit jejího psa a Arana? Trochu zmateně zamrkám a pak se šíleně rozesměju. Pak zase zvážním a v průběhu řeči se trochu rozvášním. “Tak to teda vážně netuším, jak bych Arana někam dostala. A už vůbec nevím, jak by dopadlo tohle společné přátelství! Neblbni, Aran je vlk, je to divoká šelma. Jen je s námi už od narození, proto je na nás zvyklý, zachránili jsme ho a postarali se o něj. Teda… já přesvědčila naše, aby mi to dovolili se o něj starat,“ pousměji se. “Ale jinak je to pořád šelma, žádnej gaučák. Pustí k sobě jenom mě a občas pár lidí z mého nejbližšího okolí. A jen na moji přímluvu. Netuším, jak bych s ním někde cestovala. To bych mu nemohla udělat, vytrhnout ho z jeho teritoria. Když nejsem doma, tak žije sám v lese, není to žádný domácí mazlík,“ odfrknu si trochu opovržlivě. Jak jde o vlky a o Arana obzvlášť, tak si nenechám jen tak něco líbit. A srovnávat majestátního vlka s buldočkem? No to už vůbec ne! Zrovna buldoček… tyhle psy já absolutně nechápu… A je na mně znát značné rozčarování a pohoršení. “Promiň…“ snažím se trochu uklidnit. “Asis to nemyslela zle, ale hrozně mi vadí, když si někdo myslí, že je Aran nějak ochočený. To není, jen nás bere za svoji smečku. Náš vztah je založený na přátelství a důvěře. Dali bychom jeden za druhého život. Projevuje mi svoji náklonnost tím, že se nechá podrbat, obejmout, pohladit… ale to je tak všechno. Nedávám mu povely, necvičím ho, může si dělat, co chce. Je to vlk… draka taky nemůžeš ochočit. A já bych ani nechtěla. To by pak ztratil tu svoji divokost, to své kouzlo,“ přejdu teď spíš už do trpělivého výkladu. “Já jsem na tohle trochu háklivá. On to málokdo chápe, co mezi sebou s Aranem máme. Jsme přátelé. Nikdo nemá navrch, jsme si rovni. A upřímně, on je asi jediný tvor na planetě, kdo mi doopravdy rozumí. A já zase rozumím jemu,“ usměji se a naberu si jídlo. Nějaké kousky masa, k tomu trochu brambor. “Ale na draky se pojedu podívat moc ráda,“ usměji se. “To by bylo skvělý! Týjo, díky za nabídku,“ zazubím se. “A s Ginny… No, tak každej jsme nějakej,“ mávnu nad tím jen rukou. |
| |||
Velká síňCass, Ričí "Přesně, to by byla škoda. Hypnotizéra neznám, ale stačí jí něco přimíchat do pití." přihodím další nápad. Na její kolej se stejně nedostaneme ani jedna, ale ta představa je vtipná. "Mám takový plíživý pocit, že bysme ty jahody snědly dřív, než bychom se k ní vůbec dostaly." uchechtnu se a usrknu z pohárku vody. Na slazený břečky jsem nikdy nebyla, pokud teda neobsahovaly alkohol. Obyčejná voda stejně chutná nejlíp. Ale jahody se šlehačkou bych si líbit nechala.. "Taky ráno běhám. Už pár let a vždycky mě to hezky probere. Jestli nejsi jedna z těch, co ráno chtějí ticho a klid, tak můžeme běhat spolu. Společnost uvítám." navrhnu s dalším větším soustem. "Snažím se ze všech sil. Vždycky pro mě bylo jednodušší zhubnout než přibrat." ukážu na obří porci na talíři, co do mě mizí jak vojáci do zákopu. Znechuceně si odfrknu, když mi vypráví zbytek hodiny. Je první, koho jsem se stihla zeptat. "Trochu mě štve, že jsem u toho nebyla. Fialové melíry by se hodily." Neodpustím si a v duchu si představuju celou třídu v panice nad Alecem a jeho talentem z čehokoli nevinného udělat bitevní pole. "No.. já a moje mandelinky je taky kapitola sama o sobě, takže myslím, že můj kufr by nebyl o moc lepší." pokusím se jí nějak povzbudit. Cor by na tom byla stejně. Od poslední hodiny jsem jí neviděla, takže doufám, že už jí je dobře. "No.. maso, povětšinou. Ale jsem hrozně vybíravá co se příloh týče. Třeba jinou než čerstvou zeleninu ti nepozřu. Zvedá se mi z toho žaludek." oklepu se při představě dušené mrkve nebo třeba brokolice. Přicházejícího Richarda si moc nevšímám. Tedy do chvíle, než si po stole rozmístí motýlky. Vždycky mě fascinovalo, co je schopný vyrobit. Pokynu hlavou jeho směrem, aby i Cass zaregistrovala roztomilé mechanické tvorečky. "Koho musím zabít, abych něco takového mohla mít?" ušklíbnu se. "Myslíš, že by nám jednoho věnoval, kdybychom hezky poprosily?" byla to spíš řečnická otázka než cokoli jiného, protože hned po ní se zvedám od dojedené večeře. "Jdeš taky?" otočím se na Cass a pak zamířím ke zmijozelskému stolu. "Ahoj." upozorním na sebe veselým tónem a věnuji mu přátelský úsměv. Nikdy jsem s ním moc nemluvila, takže těžko říct, jak bude reagovat, když ho přepadnu takhle z čista jasna. "Nerada tě ruším od.. práce." pohled mi sjede na výtvor v jeho rukou. "Ale ty motýlci jsou.. neuvěřitelný." vydechnu s nepatrným obdivem. "Máš je jen jako rozptýlení, nebo mají nějaké spešl využití?" zatím si nesedám a jen tak postávám vedle něj s rukama za zády a očima bloudím z motýlka na motýlka. |
| |||
JídelnaLety a.. Gronzo?Bylo tu opravdu nezvykle prázdno. Nandala jsem si na talíř svou obvyklou menší porci a pomalu ujídala, zatím co jsem se rozhlížela po studentech. Opravdu nezvyklé skupinky, jen co je pravda. Všichni hezky pomíchaní nehledně na koleje. Z nějakého důvodu mě to neuvěřitelně těšilo. Volně jsem ze skupinky u havraspárského stolu přešla na Reece a Isaaca. Málem mi zaskočilo sousto. Bylo to.. překvapivé. Reece byl vždy stydlivý, možná až plachý, proto jsem mírně v šoku, že se drží s někým za ruku. O to víc, že ten někdo je chlapec. Ale nedá se říct, že bych nebyla potěšená. Mám z něj radost a těším se na to, až spolu ve skleníku budeme sami. Nehodlám to z něj páčit, ale pokud mi sdělí jen minimum informací.. ráda si je poslechnu. To už ale ke stolu, po mírné odbočce k mrzimorským, přichází Violet. Je zvláštní, že přichází až teď. No, jak ji znám, tak byla ponořená do plánování oslavy, která se stejně bude konat jinde, pod vedením někoho jiného. Přihnala se jako velká voda a zabrala místo vedle mě. Tím končí mé poklidné skenování okolí. "Nic víc, než co je tam napsané. Ale tím líp pro tebe, ne? Vyhneš se plánování." A já se vyhnu pocitu trapnosti z toho, že slavím narozeniny s lidmy, se kterými se buď neznám nebo nebavím. Všimnu si robota na jejím rameni. Nepamatuju si, že bych ho s ním někdy viděla, což znamená, že ho musela ulovit někdy dneska. Nebo někomu zabavit, ale to se jí moc nepodobá. "Violet, víš, že máš na rameni robota? Od kdy si bereš hračky k jídlu?" ušklíbnu se a mírně nakloním hlavu, abych na něj lépe viděla. |
doba vygenerování stránky: 1.0054609775543 sekund