| |||
Z pokoje do Velké síně Isy a ti, kdo nás potkají Vyčkávám, dokud se neoblékne, a naposledy se ještě ujistím, že uniforma sedí na svém místě. Prsty zavadím o šňůrku talismanu, který se mi tak náhle objevil na krku, a nejistě se na Isyho zadívám. Vytáhnu ho zpod košile, těmi stejnými prsty, které..., a nechám volně na uniformě. Rozechvěle se odvrátím a čekám, kdy řekne, abych ho skryl, protože se z toho, co řekl, vyklube lež. |
| |||
Cesta do Velké síně Cassandra Tady se někdo nerad upřímně projevuje. Jistá přímost jí nechybí, to se musí nechat, ale to je samozřejmě něco jiného. Pousmála jsem se a vzala jsem knihy oběma rukama. Neměla jsem v úmyslu ji táhnout za ruku dále, nejsem hloupá. Stihla se však pustit ještě dřív, takže jí těžko budu asi něco vysvětlovat. "No, ráda bych zjistila, kdo mohl za tu pohromu v knihovně a..." a řádně mu rozdupla lebku. ".. a jinak se asi budu věnovat především knížkám," pousmála jsem se trochu nervózně. Vešly jsme do Velké síně a nevěděla jsem, zda-li mám jít za Cassandrou k jejímu stolu a nebo jít ke svému. Rozhodla jsem se jít ke svému. A ona se k němu překvapivě rozhodla jít taky. Posadila jsem se vedle ní a čekala jsem, jestli si dá něco k snědku. Já si nedám jako první. Stejně moc nejím. Zbytečně bych přibrala a akorát by mi ujížděly boky. A to by bylo hrozné. Musím si hlídat postavu. Věděla jsem, že bych asi měla o něčem mluvit. Usmála jsem se tedy na ni a začala jsem. "Ale ten krasolet náhodou není vůbec špatný nápad," podotkla jsem. "Mohly bychom něco na ten způsob zkusit zítra. Mohla by to být legrace," mluvila jsem dál na Cassandru. |
| |||
Cesta z ošetřovny - pokoj - velká síň ♦ James, Ryan ♦ Bez velkého čekání na odpověď, jestli mohu odejít, jsem usoudila, že prostě půjdu. Nějak to snad zvládnu, a pokud to začne bolet, tak se tu ještě třeba zjevím. Nebo ne? Na své zdraví jsem nikdy nebrala moc ohledy. Každopádně jsem byla mile překvapená, že mi chtěli oba chlapci pomoct. Ovšem u Jamese jsem z toho měla radost, za to u Ryana? Bůh ví, kde zase bloumal v těch svých myšlenkách. Přišlo mi, že chvílemi vůbec nevnímal, co se děje. Ale aspoň odpověděl. ,,Díky oběma, ale myslím, že bude stačit pomoc od jednoho.“ Zavěsím se na Jamese. ,,Ty si teď stejně určitě představuješ, že už jsi někde pryč. Nerada bych tě otravovala.“ Mrknu na Ryana a vřele se usměji. Pak se otočím na Jamese. ,,Takže mě ještě dokážeš nést jo? V náručí?“ Zahyhňám se, chytnu se ho pořádně za ruku a nechám se vést. ,,Směr můj pokoj prosím.“ Zaleskly se mi oči plné díků a užívala jsem si to, že už koleno přestává pomalu bolet. ► Když jsme došli ke koleji, na chvilku jsem se s Jamesem zastavila. ,,Tak děkuji, sem mi to bude stačit. Bez tak určitě otravuji i tebe.“ Usměji se na něj a dám mu malinkou pusu na tvář. ,,Heh..díky.“ Stydlivě se usměji a pak zmizím rychle dovnitř. ► Když jsem došla na pokoj, nemohla jsem pustit z hlavy předešlou situaci. Vážně děkuji a pusa? Co to mělo být Becc? Chudák James. Mé myšlenky se začaly mísit, a aniž bych si to uvědomovala, nastal čas večeře. Vzala jsem si knihu a pomalou chůzí jsem se vydala po chodbě do velké síně. Ani se mi tam nechce. Nemám nijak extra hlad. Ale co už. Jíst se musí. Jakmile jsem dorazila, sedla jsem si ke stolu, začala listovat knihou a hledat místo, kde jsem naposledy skončila. |
doba vygenerování stránky: 0.89005303382874 sekund