| |||
Chodba - pokoj - cesta do velké síně ♦ Rachel ♦ Před ošetřovnou jsem se zaposlouchala do hluku, který dělal déšť, a přestala na chvíli vnímat. Najednou na mě vybafne Rachel. |
| |||
Knihovna --> Velká síň Regina "Já se nechci podceňovat, jen mi přijde, že jsem moc stereotypní, to je všechno. A nudná. Jako politika," řeknu, ale trochu se zarazím. To ta Reginina ruka v mých vlasech. Co to...? Co to dělá? To dělají lesby běžně? Je přece na holky, ne? Říká se to. Polknu. Nepříjemné to není, to ne. Jen jsem to nečekala. Tolik... kontaktu. Nejsem zvyklá. "Krásná..." zopakuju po ní trochu pobaveně. "Na druhou stranu, tak by se upotřebilo to létání v saténu, viď?" uchechtnu se. A to předtím nechám být. "Já zatím nevím, kam mě vítr zavane. U mudlů bych byla zaopatřená, ale zase jako v kleci. A u kouzelníků netuším, čím bych mohla být a co dělat. Leda ten krasolet!" Večeře? Ona už bude večeře? Tak proto mám takový hlad! "Jo, jasně, jenom si půjčím ty dvě knížky," pospíchám za ní ke knihovnici. Takové bichle, ale aspoň se nebudu o víkendu nudit. A zase přišlo něco dalšího. Držení za ruku? Uh... tak proč ne, i když je to zvláštní. Na druhou stranu se asi cítí lépe kvůli té špíně kolem, že? Ale venku na chodbě jsem ji nenápadně pustila. Krom jiného ty knihy byly docela těžké a oběma rukama se ponesou lépe, že? "Jasně, na večeři," přikývnu a trochu se pousměju. "Ani jsem si neuvědomila, jaký mám hlad. Nějak ten den zase utekl. Šest hodin... před chvílí bylo pět, ne?" musím si postěžovat, když procházíme přes schody a chodbami. "Máš nějaké plány večer? Kromě politologie," kývnu k její knížce. Taková příjemná četba na dobrou noc, že? A když vejdeme do Velké síně, automaticky zamířím k modrému stolu. Pak drobet zaváhám. Proč přerušovat rozhovor. A trochu nejistě změním směr s Reginou ke zmijozelskému. |
| |||
A na večeři... ošetřovna - pokoj - velká síň nikdo určitý Z ošetřovny jsem rovnou zamířila na kolej. Společenkou jsem jen prošla, potřebovala jsem se trochu připravit na večeři. Odklidila jsem si brašnu s učením (tedy... spíš jsem ji jen tak pohodila na postel, niž bych se ohlížela, kam to vlastně přesně dopadlo), čímž jsem vzbudila kočku. Neměla jsem čas si s ní hrát, alespoň ne teď, tak jsem jí dala jídlo. Nebyla ochotná se se mnou ani pomazlit (i když to ona skoro nikdy...) a rovnou se vrhla na svou večeři. Už aby byla i ta naše, zaúpěla jsem v mysli, když mi zakručelo v žaludku. Asi už se pomalu vydám do velké síně. Stejně tady nemám co dělat... Ještě jsem si pročesala kartáčem vlasy a poté jsem se vydala na jídlo. Šla jsem pomalu a nikam jsem příliš nespěchala - proč taky, že. Vypadalo to, že i tak jdu napřed, a to jen z hladu... Vstoupila jsem dovnitř a sedla jsem si na nějaké místo u zmijozelského stolu. Hezky sama, tak jako vždycky. Snad nikým nevnímána. Doufám, že někomu nebudu zase překážet... přeci jen, to je to, co umím nejlépe. A Zmijozelští mě na to velice rádi upozorňovali. Opřela jsem si bradu o pravou dlaň. Levou ruku jsem nechávala volně svěšenou podél těla, s tím obvazem bych toho stejně moc nesvedla. Špičkami prstů jsem začala do lavice, na níž jsem seděla, jsem začala klepat nějakou píseň. Netušila jsem, co je zač, jenže já ani nevnímala. Zase jsem myšlenkami odplouvala kamsi do svého světa... |
doba vygenerování stránky: 0.65155410766602 sekund