| |||
Velká síň Všimnu si, jak se ke mně blíží Samantha. Je sestřenicí Weasleyovic dvojčat, Freda a George, průšvihářů a nejznámějších šprýmařů. Jak já miluju jejich vtípky. Vždycky mají šmrnc a nápad a dokáží vážně pobavit. Jsem hrdá na to, že jsou z mojí koleje. Celá se tedy rozzářím. “Nazdar! To je škoda, že jídlo ještě není. Zrovna jdu s famfrpálu, po něm mi vždycky děsně vyhládne. Teda ne ze hry, z náboru. Týjo, to ti byla mela. Acai se málem srazila s Dylanem, ten to napálil do tribuny a teď míří na ošetřovnu. A Gabriel taky, toho smetl potlouk. Trochu jsem se nechala rozptýlit havranem a zapomněla jsem hlídat. Gabriel je ten novej z Kruvalu. Ale musím říct, že chytá dobře. Ale na naši Jacqueline nemá, té se povedlo střelit mu gól,“ řeknu spokojeně. “Přijde mi, že Gabriel nosí nos trochu moc nahoru. Ale tu ránu si stejně nezasloužil, asi za ním po jídle dojdu a omluvím se mu. Přeci jen je mojí povinností ho hlídat…“ stihnu na ni vychrlit, než se obě posadíme ke stolu. “A léto bylo skvělý! Bylo teplo, sluníčko, zas tak moc nepršelo, co víc si přát? Jen bylo moc krátký. Brala bych klidně ještě pár týdnů navíc. Co tvoje léto? Byli jste někde? My byli doma, nikam jsme moc necestovali, ale ono to nevadí. Stejně je nejdůležitější, že jsme byli jako rodina zase spolu. A jak se říká, všude dobře, doma nejlépe. Bydlíme u lesa, což je skvělý, potuluju se po něm celý dny. Chodíme se tam s Aranem (vlk) vyblbnout. A hodně tam trénuju s dýkama. Zase jsem se přes prázdniny o něco zlepšila. Je to skvělý, že mě tam nikdo moc nehlídá a nenakazuje mi co dělat a co nedělat, žádnej školní řád, žádný zákaz… bylas někdy v Zapovězeným lese? Já bych se tam hrozně chtěla podívat. Nejlíp na vlastní pěst. Musí to bejt skvělý dobrodružství! To napětí, co na tebe odkud vykoukne, vybafne, co tě překvapí… Teda jo, asi je to nebezpečný, ale určitě ne zas tak moc, ne? Proč by u něj jinak stavěli školu, do který chodí tolik studentů…“ rozpovídám se a až pak si uvědomím, že se ptala zase na něco dalšího. “O Merlinovi z mudlovského pohledu? No… já se o mudlovský svět tolik nezajímám. Teda to je silný slovo, ale většinou mám tolik věcí na práci, že se nestíhám zajímat, to je přesnější,“ zazubím se. “A hlavně ani moc nečtu. Přijde mi to celkem jako ztráta času. Teda to taky není moc přesný, jen… radši lítám s Aranem po lese,“ pokrčím rameny. Pak si všimnu jejího šibalského pohledu. A zasměju se. “Společné geny se nezapřou, co?“ šťouchnu si. Ten výraz mají dvojčata vždycky, když se na něco chystají… |
| |||
Na ošetřovnu "No dobře, je důležitý, ale nejsi lidem tolik na očích. Jen létáš tam a zpátky kolem tří obručí. Žádné triky, žádné úchvatné krkolomné kousky." Jsem dost dobrý v akrobacii, teď budou ty stovky hodin tréningu zahálet, ale byl to můj nápad. Zpětně celkem dementní nápad, ale stejně mě nejspíš do týmu nevezmou. Pokud tu není jiné hodnocení než v Kruvalu, na což bych sázel. |
| |||
Můj kabinet Gronzo Překvapeně se zasměju, když mi pochválí kabinet. Je fakt, že jsem tu ještě nestihla udělat bor... ehm, nestihla se tu zabydlet. Na mou otázku, jestli půjde se mnou odpoví odmítavě, na což se jen usměji a pak si uvědomím jednu věc. "Moc kytek tu tedy nemám, ale mohl by ses o jednu přeci jen postarat," napadne mne a zamířím ke svému kufříků. Chvilku se přehrabuji v jedné přihrádce, než se konečně vítězoslavně narovnám s malou bonsaí v ruce. Dojdu zpět ke Gronzovi a opatrně položím bonsai před něj. "Dokázal by ses o ní postarat? Je to dárek pro sestru," usměji se na něj. Než mi stihne odpovědět, mířím už ke dveřím. Pak se ale zarazím a vrátím se ke stolku, kde leží malá obálka. Zvědavě ji otevřu a vyndám z ní malou kartičku. "Uh? V osm? V Prasinkách? Sakra, to je za necelé dvě hodiny," začnu se splašeně rozhlížet kolem sebe. Přitáhnu si tašku, taky očarovanou, opatrně do ni vložím bonsai a podívám se na prcka. "Změna plánu, kamaráde. Se svou novou majitelkou se setkáš ještě dnes," usměji se na něj a natáhnu k němu ruku, aby mi na ni vylezl. "Jde se do Prasinek," mrknu na něj a vyjdu z kabinetu. |
| |||
Veká sieň s Erikou Stále nik. Sestra zatiaľ nikde a ja sa začínam k hladu aj nudiť. Do siene vojde niekto ďalší a ja otočím a uvidím Eriku. Aspoň, že niekto. Vstanem a dôjdem k nej. Jedlo zatiaľ nedávajú a nikto tu nie je. Pridáš sa?" Ostentatívne si sadnem ku jej stolu tak, že sa opieram o stôl lakami a vidím na ňu i na dvere. "Aké si mala leto?" Vybafnem len tak, aby reč nestála a potlapkám lavicu vedľa seba. Tania je asi ešte hore. Pri tom, ako bola ospalá, sa asi najdla dávno v kuchyni. Prečo ma to tiež nenapadlo? Jasne, bola som zahĺbená v knihe. "Cítala sa niekedy o Merlinovi z muklovského pohľadu?" Cez dvere vojdu Fred a George a podľa toho, ako sa tvária, majú niečo za ľubom. Ak bude na chodbe zase močiar, zaškrtím ich. V hlave mi vypláva niekoľko možností, čo vviesť im. Kde je Tania, keď ju najviac potrebujem. Na tvári sa mi objavý rovnaký výraz, ako Weasleyovským dvojičkám, mojim bratrancom. |
| |||
Famfrpálové hřiště -> koupelna -> Velká síň Vlastně se mi celkem uleví, když Hoochová ukončí nábor. Pro dnešek tu bylo pádů a zranění dost. Za jedno jsem dokonce zodpovědná tím, že jsem se nechala vystrašit tím pitomým Ravenovým havranem. Jak já ty černý opeřence nesnáším! A aby toho nebylo málo, spustí se šílený slejvák. Ne, že bych vyloženě měla něco proti dešti, to zase ne, déšť je potřeba a miluji tu vůni lesa těsně po něm. Ale když prší, nemůžu být venku, musím být zalezlá pod střechou, a to mě tolik nebaví. Zachumlám se do kabátku a bleskově se rozletím k hradu. Před vchodem seskočím z koštěte a uháním rychle dovnitř. Jsem z toho letu pěkně promoklá, takže to oblečení studí. Dá se do mě hrozná zima, tak zamířím do ložnice. Odhodím koště k posteli a popadnu osušku se suchým oblečením a spěchám se naložit do koupelny do horké vody. Zavřu spokojeně oči a nechám se unášet proudem myšlenek. Dnešní den byl tak… zajímavý. A dost chaotický. Výbuch na hodině přeměňování, polámané ruce na famfrpálu, liják, shánění kůže z hřímala… docela by mě zajímalo, k čemu to Wolfram potřeboval. Ale ono to je celkem jedno, byla to zábava. I když… jak nad tím tak teď přemýšlím, možná jsem nezvolila nejlepší způsob, jak ji získat. Jestli se to Snape dozví… asi jsem se nad tím měla nejdřív víc zamyslet. Ale co, už se stalo. A při nejhorším dostanu školní trest hned na začátku roku. Nebylo by to poprvé. A nějaký Snape mě nemůže rozházet. Nechápu, proč všechny tak děsí. Teda ano, je to trochu poděs, ale když se to vezme se správným nadhledem a nic si člověk z toho jeho mračení nedělá, tak je to prostě člověk jako každej jinej… Pak si zase vzpomenu na Wolframovu poznámku. Trochu mě děsí, co tím mohl myslet. Ono když se podívám třeba na Cayluse… trochu se u toho oklepu. Do jeho spárů bych se dostat nechtěla. Užít si a odkopnout, to by mu šlo. A na tohle já nejsem. Nechápu, že mu na to každá skočí. Vždyť je průhledný jak sklo… Všimnu si, jak hezky pokročil čas. Pořádně se vydrbu, usuším a celá čistá a voňavá se vrátím do ložnice. Trochu poklidím ten bordel na posteli… no… učebnice naházím na jednu hromadu, oblečení na druhou, to mokré rozházím ke krbu, aby uschlo, a uklidím si koště s pálkou. Podrbu Galaina za ušima, strčím mu trochu něčeho k jídlu a vesele se vydám na večeři. A hned ve velké síni se začnu rozhlížet po nějaké oběti na povídání. Byla jsem teď moc dlouho jen se svými myšlenkami, potřebuji si s někým popovídat. |
doba vygenerování stránky: 0.85042500495911 sekund