| |||
Robotí pomocník pana Cornigruma v kabinetu Očima těkám stále po místnosti a seznamuji se s věcmi okolo. "Je to tu hezké. Takové... čisté. Uklizené. Živé." Všude, kde je pan Richard je temno a páchne tam spálenina, většinou jeho vlastní kůže, přičemž já trpím. Z hlubokého zamyšlení mě vytrhla až poslední otázka. "No, při vší úctě já nejsem uzpůsoben na pocházky po částech hradu, kde zcela jasně nebudu poct pracovat. Co kdybych vám tu mezitím zalil kytky?" Octl jsem se ve svém živlu. Rovnou bych mohl zkontrolovat vlhkost, přísun živin a velikost kořenů. Pan Richard by na mě byl hrdý, i když jsem měl pracovat výhradně ve sklenících a tohle není úplně... skleník. |
| |||
Cesta na ošetřovnuGabriel, Dylan "Samozřejmě, mohlo by to být poučné," odpověděla jsem sebejistě a jeho zvláštní smích opětovala jen s klidným úsměvem. Neděsil mě, spíš se mi zdálo, že je jen zvyklý děsit. S nesouhlasným výrazem jsme sledovala, jak si Gabriel po chvíli musel oddechnout. Stále pršelo a tohle rozdělení činností se mi příčilo. "Tak a dost," hodila jsem, možná až trochu necitelně, obě košťata na zem, a vzala si od Gabriela Dylana, kterého podpíral. Ujistila jsem se, že Dylan je jakž takž schopen jít sám a jen potřebuje pomoci, ale ne nosit. "To zvládnu a ty vezmi ta košťata," velitelsky jsem kývla ke Gabrielovi, tentokrát odhodlaná o tomto uspořádání nediskutovat. "Od tří let?" obdivně jsem hvízdla. "Jsem zvědavá na tvou hru, tak se koukej rychle sebrat. Ale fandit ti nebudu," uculila jsem se a pomalu se opět rozešla i s Dylanem ke hradu. Tempo mé chůze se zpomalilo, navíc jsem tušila, že mě budou dnes večer pěkně bolet záda, ale teď jsem nic nedala najevo. Zatím se to dá snést... "Já se zatím famfrpálu úspěšně vyhýbám," pousmála jsem se. "Mmm, Kruval.. Tam je asi hra drsnější a tady ti musíme připadat jako slaboši, ne?" celkem upřímně jsem navrhla Gabrielovi svůj pohled na věc a byla jsem zvědavá, zda to potvrdí, nebo ne a hlavně jak to podá. |
| |||
Na ošetřovnu "Vážně by jsi prohodila slovo s někým, kdo je totální šílenec?" Zatvářil jsem se děsivě a ďábelsky se zasmál. Byl by to krásný svět, kde by nikdo nemusel nic skrývat, ale tady i ti největší svatoušci mají něco, co schovali před světem, hluboko a daleko. Ten kdo ví, jak to z nich dostat potom může tenhle svět vést. Nejsem to já, ani nechci být. Jen jsem k tomu občas donucen. "No jasně. Budeme velcí kámoši. Oba nás nejspíš nevezmou do týmu, oba jsme si polámali ručky... To je přátelství na první pohled." Zasupěl jsem a na chvíli se zastavil, abych mohl popadnout dech. Většina mých přátelství spíš začíná tak, že se mě dotyčný pokusy zabít - nebo já jeho - a pak se to nějak otočí. Uhnul jsem pohledem a chvíli dělal, že si nadmíru hledím toho kam šlapu, abych neupadl, než jsem se vůbec zmohl k odpovědi. "Z Kruvalu. Rusko, země medvědů a vodky." Pokusil jsem se usmát, ale pravdou je, že až na pár světlých okamžiků jsem to místo nemohl vystát. Bylo mi protivné každým čtverečním centimetrem a nechápu, jak jsem tam mohl vydržet tak dlouho. "Vím, že je." Podíval jsem se na ni s vážným výrazem. "Hraju Famfrpál od tří, už jsem si na pády a zlomeniny zvykl. Vlastně tohle je celkem jako škrábnutí. Jednou jsem si zlomil páteř. To bylo horší." Musel jsem se nad tou vzpomínkou uchechtnout. A ze vší té bolesti zbyla jen malá jizva nad pánví. Není to trochu směšné? |
| |||
Pokoj tetičky Etty > Umývárna > Koleje Teta a dál nikdo konkrétní Vzal jsem si od ní lahvičky s přípravky proti nespavosti a bolesti. Nerad si otupuji smysli, ale dnes asi udělám výjimku. Budu muset, jestli chci být o víkendu produktivní. Chtěl jsem vyjít ze dveří a jít si po svých, ale z nějakého neznámého důvodu jsem ji tam nemohl jen tak nechat. Prostě to nešlo. Přitočil jsem se k ní a krátce ji objal, než jsem zbaběle vykráčel z pokoje a pak na chodbu. |
| |||
Před ošetřovnou, pak kabinek McGonagallovéDáda, Kenji, Liv, Rebecca, prof. McGonagallová „Díky za pomoc“ nejistě se usměju na Kenjiho a zhoupnu se na patách. Už bych měla k McGonagallové, jinak to neudělám a pak nebudu moct nikam jet, aniž bych nebyla vykopnutá. „A nepincej mi do nosu“ snažím se Kenjimu odehnat od mého obličeje ruku. Sama mu na oplátku zase cvrnknu do nosu já, vzápětí pak vypláznu jazyk. „Když už jsme byli u toho nosu a jak jsem ti povídala o unitato, tak to jsem někde četla, že mají nos jako malinký klíček od brambory“ nadšeně jsem palcem a ukazováčkem ukázala zhruba délku nosu unitata. „A díky“ ještě jednou jsem se na něj usmála. Nemusel nic pro mě dělat a stejně udělal. Kenji i Daniel byli hodní a pomáhali mi. „A není ze mě onee-san“ opravila jsem ho. „Jsem jednorožec a vždy budu“ konstatovala jsem. Byla jsem si osmdesát procent jistá, že je to pravda. Taky proč by ne? Jednorožci jsou supercalifragilisticexpialidózní! „Takže tam budeme chodit spolu! Ještě musím zajistit, aby tam šla Liv a je to!“ zaradovala jsem se, že alespoň někam můžu jít společně se svými přáteli. Bude to sranda s nima mít dramaťák. "Asi jsem ráda, že Dáda nejde do detailů, ještě by mé nevinné uši slyšely něco, co by neměly“ pobaveně jsem se ušklíbla na Daniela. „Tak jo, čekáme tu, viď Love birde?“ dloubla jsem do Dády a zamávala jsem Kenjimu, když odešel pro můj dárek. Co to asi bude? Naštěstí je za chvíli zpět s krabicí, kterou mi podá a časopisem, který zase patří Dádovi. Podle výrozu Daniela, když to otevřel, zjistím, že z dárku asi má radost. Teď je čas na otevírání mého dárku, nemůžu se dočkat! Rychle, ale opatrně dárek rozbalím. "Kdo to balil?" Zahuhlám a následně vytřeštím oči. TO JE TO NEJLEPŠÍ, CO JSEM KDY DOSTALA! "To nemyslíš vážně, díky, díky!" Svou napodobenínu ušlorožce obejmu a zářivě se na něj usměju. "Ani jsem si tě nevšimla" Podívám se na Beccu, která se zázračně objevila hned vedle nás. "Vy se tu množíte!" Vykřiknu, když přijde i Liv. "Já musím za McGonagallovou, tak se asi mějte a držte mi palce!" Jsem nervózní, ale určitě to bude jen chvilka. Musím si pospíšit, abych to měla za sebou. Rychlým krokem tedy dojdu ke kabinetu a nejistě zaklepu. |
doba vygenerování stránky: 0.85430598258972 sekund