| |||
Chodba - kousek od kabinetu McGog Kenji, Becca, Liv Pobaveně se uchechtnu nad Bečiným simulováním. Až po chvilce mi však dojde, že nejspíš nevtipkuje a opravdu ji něco bolí. Jemně ji vezmu za rameno. ,,Hej, jsi v pohodě? Co se ti stalo?" Zeptám se s jistým náznakem starosti v hlase. Odpovědi se mi však nedostane, protože se už zase sápe po hentai manze. Sakra ta je neodbytná! ,,Hele hele hele." Rozesměju se, přičemž držím mangu stále nad hlavou. Ne, tohle fakt nesmí nikdo vidět. A při první příležitosti, jakmile budeme sami, to omlátím Kenjimu o hlavu. Prase jedno! ,,Kdo je zvědavý, bude brzo starý. To tě neučili?" Laškovně do ni dloubnu. To už však zahlédnu známou postavu. Spíš teda minipostavu. Prcek Liv. ,,Ahoj." Zářivě se na ni usměju. ,,Kam jsi se nám ztratila? Celý den o tobě nebylo ani vidu ani slechu!" Uvědomím si, že jsem s ní dneska skoro vůbec nebavil. Mezitím se naše skupinka o jednoho člena zase zmenší, jelikož Cor zapluje do kabinetu McGonagallové. Upřímně ji to vůbec nezávidím, chuděra jedna. Ale tak snad to přežije. Jde vidět, že se na sourozence už hrozně těší. Neví, co ji čeká. Ale tak Dane, ne každý je jako Nicol. To jen nejspíš ty jsi takový smolař. Asi jo. Ze samomluvy mě vytrhne dialog Kenjiho s Rebeccou. ,,Sušenku?" Zpozorním. ,,Jakou sušenku? On dostal sušenku?" Cítím se ublíženě. Proč já nedostal nic? A hlavně - proč se nerozdělil?! To mu spočítám. Nestihnu po Rebecce vyloudit další, jelikož se vydá na ošetřovnu. ,,Buď opatrná hlavně! Neběhej!" Houknu za ní naprosto stupidní radu. Pak se jen otočím ke zbývajícím dvěma. ,,Vlastně jsme šli doprovodit Cor k profesorce. Zítra ráno odjíždí. Prý se ji narodila sestřička." Vysvětlím. Nevím ani, jestli to Liv stihla říct. ,,A teď jdeme.." Zamyslím se. Vlastně vůbec nevím, co budeme po zbytek dnešního dne dělat. Kenji však navrhne rozumné řešení. Pokývu hlavou. ,,Jo. Co jít omrknout famfrpál?" Navrhnu. Liv byla v týmu, takže to nemusí být úplně marný nápad. |
| |||
Famfrpálové hřiště z pozice divákaSebastian, Caylus, profesorka, Gabriel, Erika a Jackie a další přítomní Společnost diváků se pomalu rozrůstala. Příliš jsem nevnímala, kdo přibyl, pokud se neocitl přímo u nás. Jako třeba Caylus, typický zmijozelský floutek. Možná by si zmijozelská kolej měla změnit heslo... Přesto jsem se na něj celkem přátelsky usmál, když i on přišel s vlídnou tváři, a opětovala mu pozdrav: "Ahoj." To už mě ale Sebastian oslovil se svou otázkou. Chvíli jsem nad tím uvažovala, úsměv ze rtů mi ale zatím nemizel. No co.. Někoho vytáhneme sebou, navíc Sebi by v tom těžko hledal něco víc. Takové roky jsme spolužáci. "Jasně, proč ne," uculila jsem se na něj a souhlasně jsem přikývla. Zápas zatím pokračoval. Jackie se zdála ve své kůži a především velmi bojovně naladěná. Tvář se mi rozzářila, protože přesně takový famfrpál jsem ráda sledovala. Jen se ho neúčastnila... Práce Jackie kolem kruhů přinesla své ovoce a holčičí tým získal první bod. Odměnila jsem je pořádným hvízdnutím na prsty a poté potleskem. Mohla jsem jen doufat, že elegantního a jemnocitného Sebaastiana nevylekám. Nebo jeho Jacoba... Jak jsem si tak nadšeně výskala, ani jsem si nevšimla, jak se Eričin výraz změnil. Navíc to bylo celkem daleko. Ovšem potlouk mířící naším směrem jsem ihned zaregistrovala. Ztuhla jsem. Nějak mi nemohlo stále docvaknout, co se to stalo a především, proč se to řítilo naším směrem. Pak přišel ten stisk. Vyjeveně jsem se otočila na Sebiho. Co to sakra vyvádí...?! Ve zlomku vteřiny měl hůlku v ruce a potlouk odstranil. V hlavě mi to stále nesepnulo a když se mě zeptal, zda jsem v pohodě, chvíli jsem na něj jen zírala. Pustí mě? Neměl se k tomu, a tak jsem se trochu prudčeji vytrhla. "Jo, jo, jsem...," zamumlala jsem ne příliš zřetelně. Z podivné chvilky mě vytrhl hlas profesorky. S vnitřní úlevou jsem se na ni otočila a znovu se klidně usmála: "Noo, paní profesorko, víte přeci, že já nejsem tak průrazná. A ani tu nemám koště a zůstala jsem v uniformě. To by se některým spolužákům," významně jsem se ohlédla po Caylusovi, "mohlo až příliš líbit." V tu chvíli můj pohled zaregistroval další pád. Už zase? Nevypadalo to vůbec hezky. Na zem se poroučel Gabriel, jedna z nových tváří společně s Izz. Trochu mi zatrnulo. Pohled na zraněné nebyl zrovna můj šálek kávy. Ale je třeba se překonávat. Lepší než další stisky rukou... Vstala jsem ze svého místa, abych znovu upoutala profesorčinu pozornost. "Ale co kdybych vám raději odvedla zraněné? Gabriela a Dylana?" Snad to přijme... |
| |||
Rychle pryč! Po všem co mě potkalo ten den jsem byl rád za jedinou vyhlídku. A tou byl volný víkend pěkně v útulném prostředí hospod v Prasinkách. Přemýšlel jsem ještě nad oslavou nové kolegyně, ale vzhledem k tomu že nemám rád společenské akce rozhodnu se jen vyslat skřeta s blahopřáním. Pak už to jde samo, rychle se odít do své zbroje, opásat se mečem, vzít si hůlku a hábit, rychle dojít k Arielovi, osedlat ho a přes pozemky, kolem jezera, s klidem a rozvahou, ale přeci jen jistě vyrazit vstříc Prasinkám. První má zastávka vede přímo do krčmy u Prasečí hlavy, kde zapadnu do rohu, objednám si ležák, a rozjímám nad klidem, a snad se i snažím dozvědět se něco klepů které prý v tomto podniku může bystrý čaroděj slyšet, pokud tedy není moc nápadný... |
| |||
Famfrpál Sebastien Raven, ostatní Stále dost zmateně a zaraženě zírám na letící potlouk. Naštěstí ho Sebastien celkem pohotově zneškodni. Dost se mi uleví a malinko uklidněná sletím blíž k Sebastienovi. Ale ne moc blízko, držím si uctivou vzdálenost od jeho havrana. “Promiň, to nebylo schválně, já jen trochu zpanikařila,“ omluvím se mu. Ono já to opravdu nechtěla. Nechtěla jsem mu zabít havrana. I když je nemám ráda, neznamená to, že je musím nutně mrzačit. “Ale co je to za nápady vláčet opeřence na hřiště? Co kdyby se rozhodl proletět a vletěl někomu do cesty?“ přejdu hned do mírného útoku. “Zvlášť, když víš, že tady budu já,“ zašklebím se. “To není moc kolegiální…“ Nadechnu se, že budu ještě pokračovat, když můj tok myšlenek přeruší praskavá rána. Ohlédnu se po zvuku a vidím, jak Gabriela smete potlouk. “Jejda, tam jsem asi měla bejt,“ ujede mi a dívám se, jak spoluhráč ladně žuchnul na zem. Chci mu letět na pomoc, ale to už stihla ta nová spolužačka z Krásnohůlek. Jak že se to jmenovala…? Eh… no jol já a jména… atřeba si časem vzpomenu, teď je to nepodstatné. Spíš se vrátím do vzduchu sledovat ten jeden zbývající potlouk, co, ač sám, stihl nadělat paseku. Koutkem oka zaznamenám, jak Acai chytla zlatonku. Výborně, takže dnešní masakr na hřišti končí. Ono je to možná dobře. Kdo ví, kam až by to zašlo a kolik lidí by skončilo na ošetřovně… |
| |||
|
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.88311219215393 sekund