| |||
Chodba - Ošetřovna ♦ Daniel, Kenji, Liv ♦ Daniel stihne zvednout mangu nad hlavu. Sakra a teď mě to zajímá ještě víc! Pokusím se na něj natáhnout a najednou opět křup. ,,Au!!“ Vyjeknu a chytnu se za koleno, pak zvednu svou hlavu a zadívám se slzami v očích a úsměvem na tváři opět na něj a na to, co drží v ruce. |
| |||
HŘIŠTĚvšichni označeníStála jsem u Beccy, která tak nějak odmítla mou pomoct, že to zvládne sama. Na to jak je slečna starostlivá, nenechá sobě ani zamák pomoct, teda aspoň ne odemě. Vím nezná mě, ale tak já bych jí nikde neopustila, teda doufám, u mě člověk nikdy neví že? Koukám, jak odchází a někdo za mnou promluví profesorka polekaně trochu uskočím, jako bych zrovna něco dělala zakázaného, její poznámka o tom kde mám koště, jen chvíli přemýšlím, ani jsem nevěděla, že je dneska nábor, to už mohla poznat z mého školního oblečení. ” Mno koště tu nemám, protože když jsem šla za davem, netušila jsem, že je dneska nábor na fampfrpál, proto nejsem ani vhodně oblečená a koště tu také nemám, krom toho nemyslím si, že bych byla k užitku, šla jsem si jen tady s ostatníma zaběhat. Krom toho, už po hodině jsem měla jít za profesorkou do skleníku, ale nějak jsem se tu zaběhala.” Pokrčím rameny a nevím co od toho čekat, tak nějak kouknu na ty dva Nika a Davida zda mě z toho vysvobodí, hrali si na hrdiny, tak konejte. Ale ani jeden nic, protože libací chlapík, odešel a jen se podívám na něj, jak odchází. Klidně se přidám do týmu, ale dneska opravdu ne. Ráda hraju, ale je to spíše jako můj koníček. Když vidím, jak na mě kouká, tak nevím co si o tom myslet, ale Nik tak nějak kouká, pak na profesorku jen přikývnu na souhlas a jdu si pro hůlku a řeknu :”Accio(63)” Pokud teda to stačí tak jsem si přivolala koště, abych tu nebyla, jako jediná bez něj. |
| |||
Famfrpál Dost se mi uleví, když vidím, že se má kamarádka konečně začíná uklidňovat. Usměju se na ni. “Já vím, přehání to. Ale kluci takoví už prostě jsou, to sis ještě nevšimla? Asi se v něm bouří testosteron,“ mávnu rukou, vezmu si pálku a nasednu na koště. “Tak jdeme na to?“ vzlétnu a udělám kolečko kolem hřiště. “Hej!“ zakřičím na Jackie přes celé hřiště zpátky. “Jestli tě sejme potlouk, donesu ti večer na ošetřovnu kytku,“ zazubím se a začnu se obhlížet situaci na hřišti. Hm… takže to máme Gabriela na pozici brankáře. No… jeho výkon nevypadá špatně, to uznávám. Ale nemusel by se tvářit tak děsně namyšleně. Holomek… při myšlence na tohle označení mi ujede pobavený úšklebek. A to přitom nevypadal u oběda tak špatně. Docela se s ním dalo povídat. No… Jackie to asi malinko přehnala celou tu scénu. Zaznamenám jakousi čokoládovo-žlutou skvrnu. To se Acai vydala po zlatonce. Po očku sleduji, jak sahá po zlatonce, když… aj, tohle bylo těsné! Dívám se, jak se vyhnula Dylanovi. Ten už takové štěstí neměl. “Au, to muselo bolet,“ ujede mi, když Dylan vrazí do tribuny. Doufám, že bude v pořádku. Teď na to ale nemám čas. Všimnu si potlouku, jak si to zákeřně míří přímo na Jacqueline s Gabrielem. Nezaváhám ani na moment a bleskově jim vystřelím na pomoc. Doletím do blízkosti Jackie, která právě tak nějak krouží kolem Gabriela, soustředěně se napřáhnu a odpálím úspěšně potlouk mimo hřiště. Nechci někoho zranit hned na prvním tréninku, stačí, že to Dylan napálil do tribuny. Spokojená sama se sebou se dívám, jak má kamarádka boduje. “Yes!“ zavýsknu vesele a letím si s Jackie plácnout. “Dobrá trefa,“ zazubím se a raději se vrátím k pozorování hřiště a hlavně potlouků. To je moje starost. Jak se tak dívám, zaznamenám i pár nově příchozích studentů, co se přišli podívat na nábor a naše snažení. A mezi nimi zahlédnu i… “Do háje, kdo ho pustil s tou příšerou na hřiště?!“ zakleju zlostně, když na Sebastienově rameni zaznamenám velkého černého opeřence. Tak nějak poblednu a zamrznu uprostřed pohybu. Tak tak že si všimnu blížícího se potlouku. Zpanikařím, zbrkle odpálím a pak už jen celá bílá sleduju, jak si to potlouk míří přímo na Sebastiena. Konkrétně právě na jeho domácího mazlíčka. Jsem si téměř jistá, že potlouk Sebastienovi proletí těsně kolem ucha, ale být tím havranem, asi bych zdrhala… |
| |||
|
| |||
Pokoj, dále famfrpálové hřiště Odetta, Sebastien, označení Po skončení vyučování se nic zvláštního nedělo. Odebral jsem se na pokoj, kde nepřekvapivě nikdo nebyl. Všichni se hned po nitrobraně kamsi rozutekli. Ne, že by mi to vadilo. Alespoň jsem měl celou místnost pro sebe a mohl nikým nerušen relaxovat přesně tak, jak to mám rád. V posteli jsem ležel dobrou hodinu, než mě to přestalo bavit. Odpočinek nebyl špatný, ale raději bych odpočíval s někým. Kde je nějaká společnost? Krátce pohlédnu k nočnímu stolku, na kterém je položené terárium s pavoukem uvnitř. Pája tentokrát nikam neutekl, ale vážně by mě zajímalo, proč se poslední dobou tak často ztrácí. Že by měl období páření a snažil se najít partnerku? Mají sklípkani vůbec něco takového? Co se týče mě, mám takové období pořád, protože za děvčaty mě to táhne takřka neustále. Když nad tím přemýšlím, nikdy jsem se tomu nebránil. A proč taky? Poslouchat to, co si tělo žádá přeci není žádný zločin. Odkopnu od sebe peřinu a líně se postavím na nohy. Do večeře ještě zbývá nějaký čas a já se potřeboval zabavit. Kam všichni odešli? Šprti stoprocentně okupovali knihovnu. Tam jsem nebyl ani nepamatuju a ani se k tomu nechystal. Živě si umím představit všechny ty knihomoly nad hromadou učebnic, s brýlema a lupou v ruce. Ne, to fakt není nic pro mě. Tím se ale neřeší otázka, kde je zbytek mého spolužačstva. Že by na hřišti? Pokud mě paměť nešálila, probíhal právě nábor do famfrpálového družstva. Létání jsem měl rád a byl v něm dobrý. Jediným mým problémem byla lenost. Právě ta mi znemožňovala využít potenciál naplno. Rozhodnu se pronásledování míčů nechat na jindy. Na hřiště bych se ale podívat mohl, tím nic nezkazím. Už jen proto, že jsem škodolibý a rád přihlížím tomu, jak se místo mě namáhá někdo jiný. Tak vzhůru na pozemky! Na hřiště přijdu zrovna ve chvíli, kdy už jsou ostatní ve vzduchu. Honí se splašeně za zlatonkou jako profesorova Luna za tenisákem. Posadím se na jednu z tribun, kousek od Odetty a Sebastiena, který se snaží dost neohrabaným způsobem svojí spolukolejnici zaujmout. Pozvednu obočí. ,Sháníš pičku na večer?´ „Ahoj lidi.“ pozdravím je a upřu pohled na hráče, mezi kterými rozpoznávám své spolužáky. Je tu sice i pár neznámých tváří, ale drtivá většina je z mého ročníku. Pohled mi spočine na Acai, která se vžije do hry tak moc, že se skoro srazí s Dylanem. Ten to neustojí a „ustele“ si na tribunách. Neodpustím si škodolibý úšklebek. Na rozdíl od Odetty, která ihned vyskočí na nohy a zjišťuje, jestli je v pořádku, zůstávám klidně sedět. Je to stejnak Nebelvířan, tak proč se kvůli němu namáhat? |
doba vygenerování stránky: 0.92161393165588 sekund