| |||
|
| |||
Veselé Velikonoce! Vám přeje Váš PJ tým! |
| |||
ChodbaDaniel, Cor, Liv, Rebecca Cor se nakonec rozhodne odejít za McGonagallovou, aby už měla všechno vyřizování za sebou. Nijak jí v odchodu nebráníme. Určitě se rychle vrátí, tedy za předpokladu, že nebude profesorce vykládat všechno možný i nemožný jako to dělával Ryan. Krátce Cor zamávám, dokud nám nezmizí z dohledu. Daniel mezitím začne velmi důkladně zkoumat svůj nový dárek. „Dobrý co?“ pyšně se napřímím. Tvářím se, jako bych mu právě dal tu nejcennější věc na světě. „Ale tak víš jak…“ Zmlknu, protože se k nám přiřítí Rebecca a hned za ní Liv. Teď vážně není vhodná chvíle rozebírat, nad čím leštíme košťata. „Co seš tak zvědavá, pískle?“ Provokativně do Beccy šťouchnu, to už se ale po manze natahuje. A do háje. Danieli, braň se! Dáda po mně vrhne nenávistný pohled, toho si ale nevšímám. Zaujme mě totiž něco úplně jiného. Rebečina výška. Ona je vyšší? Nespokojeně zamručím, všiml jsem si toho až teď. Daniel vedle mě vypadal jako stožár pořád, na to jsem byl zvyklý, ale že i holka měří víc jak já? Alespoň, že Liv je tak malá. Otočím se k ní. „Nazdárek Liv.“ pozdravím vesele. „Přišla jsi za Dádou, co? Přiznej se.“ Trochu jí pozlobím. Samozřejmě to nemyslím nijak zle. Vlastně bych jim to oběma přál, zvlášť když to mezi nima tak jiskřilo. „Plány? No, zatím žádný nemáme.“ Odpovím popravdě. Doteď jsme se zabývali nemocným Ryanem a na plánování neměli čas. „Co se jít někam projít?“ navrhnu. „Takhle tu jinak vystojíme důlek.“ |
| |||
Tribuny u famfrpálového hřištěpřítomní a Sebastian Tréninkový zápas začal. Nohy jsem si opřela o řadu sezení přede mnou a napjatě jsem sledovala, jak si spolužáci budou vést. Acai, temperamentní živel, se okamžitě vrhla po zlatonce. Skoro jsem nedýchala, zdálo se, že ji bude mít hned a zápas rozhodne. Jenže pak mi došlo, že ještě další hráč se tím směrem v zápalu hry vydal. Dylan. Vždyť se srazí! Lehce jsem otevřela ústa, ale zůstala němá. Oba hráči ale svůj manévr zvládli. Tedy do poslední chvíle se mi zdálo, že Dylan to má také pod kontrolou. Ale pak přišlo přistání, které rozhodně nebylo měkké. Kruci! Vyskočila jsem ze svého místa. Snažila jsem se zjistit, zda je celý. Zdálo se, že ano. Trochu jsem si oddechla, znovu se usadila a znovu nadskočila. To mě dnes musí všichni děsit? Kdosi se mě dotkl. Prudce jsem se otočila a vylekaný výraz vystřídal úsměv. "To jsi ty... Ahoj, Sebi," usmála jsem se na svého spolužáka a posunula se, aby se mohl posadit. "Nazdar, Jacobe," kývla jsem směrem k jeho mazlíčku, který byl usazený veledůležitě na Sebastianově rameni. Rodový prsten jsem jen přešla zrakem. Zvykla jsem si, že někteří studenti Bradavic dávají najevo, odkud pocházejí. Jo, babička mi pár takových cetek taky nadělila. Leží na dně truhly doma... Lehce jsem se při té vzpomínce ušklíbla. Sebi ale nebyl takový... Šlechtic každým coulem jako jeho bratranec. Naštěstí... "Dík.. Dobře. Konečně mi dochází, že už zase začíná ten kolotoč školy. Ale díkybohu víkend mě spasil," usmála jsem se na něj vesele. "A co ty? Zdáš se mi unavený? První týden tě zmohl?" Chvíli jsem sledovala jeho tvář a chvíli vývoj zápasu, protože jsem samozřejmě nechtěla o nic přijít. |
doba vygenerování stránky: 0.96009016036987 sekund