| |||
Knihovna ---> famfrpálové hřištěVšichni přítomní a OdettaZaklapl jsem knihu a prudce vstal. Protáhl se, znovu se podíval na knihu a usmál se. Znám tě nazpaměť.... I tak si tě pořád musím číst. Pomyslím si a rychlým krokem se vydám směrem z knihovny. Zpomalil jsem když jsem spatřil Willa bavícího se s Alecem. Prozatím to nechám být. Vyjdu z knihovny a dojdu až na kolej do svého pokoje. Knihu jsem pečlivě uschoval a usedl za stůl. Strhl jsem si zlatý rodový prsten z prsteníčku a hodil ho před sebe na stůl. Rukama jsem si promnul oči a sjel jimi do vlasů. Zřejmě únava. Napadne mě a prsten si opět nasadím. Vstanu a rozhlédnu se po místnosti. Rozejdu se pryč z pokoje. Ve dveřích lusknu prsty a na pravém rameni mi přistane Jacob. Společenskou místností jsem prošel aniž bych věnoval sebemenší pozornost okolí. Během chvilky jsem se dostal i ven z hradu. Zamžoural jsem očima a nadechl se čerstvého vzduchu. Ani Jacobovi se zřejmě moc nechce létat. Vypadá tak... spokojeně a uvelebeně. Mé rameno je mu zřejmě příjemnější než bidlo v pokoji. Došel jsem až k famfrpálovému hřišti. Pomalu jsem došel k Odettě a postavil se vedle ní. Položil jsem ji na rameno pravou ruku s rodovým prstenem a usmál se. ''Jak se máš ? '' řekl jsem a podíval se jí do očí svýma pronikavýma modrýma očima, přičemž Jacob zakrákal. |
| |||
Famfrpálové hřiště Všichni přítomní Vznášela jsem se poblíž profesorky, takže mi její souhlasné přikývnutí neuniklo. Měla jsem z toho dobrý pocit. Ze sebe. Sledovala jsem Nicolase a jeho výkon. Trochu semi naježily vlasy, když se až nebezpečně přiblížil k zemi, ale ten kluk je jako šváb. Čekala jsem, že by to tímhle mohlo třeba skončit. Byla jsem netrpělivá, chtěla jsem to mít za sebou. Přijdu si jako na zkouškách. Prostě už mi řekněte výsledek, ať si můžu jít po svých. No, ne. Jak profesorka zavelí, zaujmu postavení na hřišti. Camrál je vypuštěn, následován potlouky a zlatonkou. Není na co čekat. Rozletím se za ní, aniž bych vnímala okolí. S očima upřenýma na cíl jsem se ve vysoké rychlosti jen zdlouhavě přibližovala. Začínala jsem být opět netrpělivá. Natáhla jsem ruku. Nespokojeně si zabručím pod vousy, když zjistím, že není tak dlouhá, abych po zlaté kuličce mohla jednoduše sáhnout a vyhrát zápas. Popoženu koště, abych proces urychlila, ale nevšimnu si Dylana. Tedy všimnu, ale příliš pozdě. Sotva stihnu nějak zareagovat a kdyby se on nevyhnul, srazili bychom se. S tlumeným výkřikem prudce zabrzdím, zlatonka nezlatonka. Teprve teď si uvědomím, jak blízko u tribun vlastně jsme a s vyděšeným výrazem sleduji, jak Dylan parkuje sebe i své koště na jednu z nich. |
| |||
Den za dnem a konečně víkend |
doba vygenerování stránky: 0.90561103820801 sekund