Chodby>Koleje>Venku Nikdo konkrétní
Pátek. Jak libozvučně to zní. Ne že bych se chtěl flákat. Vlastně víkendy jsou nejnáročnější dny mého rozvrhu. Konečně se můžu soustředit i na svou práci. Chtěl bych dodělat profil letu té vlaštovky, otestovat chování motýlů v otevřeném prostoru. Stejně tak Had IV. potřebuje nějakou zkušenost. Proklínám toho, kdo vymyslel, že ani ti z lepších vrstev nemohou mít pokoj pro sebe. Nemám tolik místa na své projekty a přitom tak potřebné místo zabírají nepotřební lidé. Měli by se odstěhovat zpátky do toho přelidněného a smrdutého světa, odkud přišli. A když už u toho jsme...
Uviděl jsem dva Zmijozelské. Handrkují se s nějakou holkou ze stejného ročníku. Podle kravaty Mrzimorská a podle těch uslzených očí moji hoši praktikují něco, čemu říkám projevy nadřazenosti. Něco mi ale připomnělo... Jo, je to úplná blbost, jenže.... Mirivella někdy vypadala úplně stejně.
Zastavil jsem se, zhluboka se nadechl a rozešel k nim. Když mě kluci spatřili, mysleli že je to v suchu. Ale letos chci být trochu jiný prefekt. Aspoň ze začátku. Ostrý hlas zarazil všechny přítomné. Zahnal jsem Zmijozelské na útěk. Najdou si někoho jiného na terorizování, ale to už není můj problém. S neutrálním výrazem jsem je sledoval, jak mizí chodbou a pláště za nimi vlají jako povlaky na polštáře.
Vážně jsem byl někdy takhle mrňavý? Ne, to není možné.
S povzdechem jsem se otočil na malou holku a zastrčil svoji hůlku do kapsy hábitu. Ani nevím, jak se mi dostala do ruky. "Měla bys jít na kolej. Najít si nějakou silnější kamarádku, která by tě ochránila. Nebudeš to tu mít jednoduché, oni se vrátí. A já už ti nepomůžu." V ten den kdy vzali iluze mě jsem se přestal starat o to, jestli je beru jiným. Doufal jsem, že tohle tu prťavou osůbku odežene, ale ona se usmála. Přiskočila blíž a objala mně kolem pasu. Chvíli jsem se nezmohl ani na slovo. Jen jsem se znovu rozhlédl po chodbě. Kdyby tu teď někdo byl... Odkašlal jsem si, obezřetně ji vzal kolem ramen a odtáhl ji od sebe. "Mazej." Sykl jsem a rozešel se po svých s nasupenějším výrazem než předtím. Neminula mě její slova, i když dělám, že je ignoruji.
"Vím, že nejsi zlý. Ne tak, jak doufáš." Děti jsou zvláštní, ne? Plácají blbosti, neví o čem mluví a tak dále. Tak proč na to nemůžu přestat myslet? Tak krátké věty a zkazily mi den. Pěkně díky.
Na koleji jsem se převlékl do starého, pomačkaného a místy propáleného obleku. Používám ho na práci, když chci více méně dobře vypadat a přitom nemít omezení v tvorbě. Kouzelnou tašku jsem zaměnil za obyčejnou, do které jsem nacpal svoje nákresy, výtvory a knihy, ze kterých chci udělat domácí úkoly. Nářadí mám pořád v kapsách, o to se nebojím. Vydal jsem se na pozemky. Ne daleko, jsem na dohled, kdyby se dělo něco zajímavého.
Usazený v trávě jsem do vzduchu vypustil dva prototypy kovových ptáčků. Začali kroužit okolo mě v tichých kruzích. Nemohou zpívat, i když by chtěli. Další kulisou jsou motýli s průhlednými křídly, kteří skrz barevná sklíčka mění malinké částečky trávy na fialový svět jak se pohybují z místa na místo, odolávaje větru. Vytáhl jsem si knihy i plány, vše rozložil kolem sebe a zpod saka vylovil malou lahev s brandy. Jsem unavený, chci se opít. Jen práce mě ještě drží vzhůru. Promnul jsem si spánky a na chvíli se zahleděl do dálky.
Jaké by to bylo, jen tak se vytratit do těch zelených lesů? Zapadnout sněhem, až přijde čas? Nikomu bych nechyběl, ulevilo by se mi. Proč prostě nemůžu jít? Proč mě stíny všeho drží tak pevně? S bezradností orla, kterému usekli křídla jsem vzhlédl k obloze, která brzy ztmavne. Přijde noc, potom další den, noc, den. Všechny stejné jako ty předtím. Jen já a moje projekty, každý den. Nápad, práce, další zaplněné místo v poličce mé pracovny. A tak stále dokola. Proč? S pohrdavým šklebem jsem otevřel knihy a odlepil svůj zrak od nádherného odpoledne, od výtvorů, které díky mě činí tohle místo právě tady ještě víc magické směrem k zažloutlým listům.
Produktivní den.