| |||
Cesta na kolej ReeceTřes neustával. Zatnul jsem zuby a snažil jsem se všechen ten běs nějak udržet na přijatelné úrovni. Jako bych kolem cítil nějakou nepříjemnou přítomnost. Všude, kde jsem necítil jeho. Ani nedořekne větu a již slyším jeho chvátavé kroky směrem ode mne. Ruce jsem si přitáhnul více k tělu a zuby jsem se zakousnul do svého spodního rtu. Stejně tak si na mne smlsla úzkost, která mne v tom temnu ovládala. Zaslechl jsem něco za mnou? Nebo přede mnou? Chtěl jsem aby byl hned zpět. A taky se tak stalo. Nenechal mne dlouho samotného. A stejně tak oni. Mírně se mi ulevilo, že byl mezi nimi. To však nic neměnilo na mém současném rozpoložení. Krátce na to jsem zaznamenal menší tlak. Bolest byla již sice tlumená, ale stále mne to omezovalo. Pravda je, že mi však tohle má pomoci, aby mne oči případně nezačaly další den bolet znovu. Hlava se z toho vyspí a bude to v pořádku, ale kukadla by mohla být problém. A kdo ví, kdo se kouká, když vlastně nic nevidím? Projel mi mráz po zádech a já sebou zacukal. Temnota mne pozřela. Kdybych nebyl tak vystrašený, asi bych se i posumál nad tím, jak se mne Reece chopil. Teď jsem však byl tiše vděčný a snažil jsem se skrz jeho dotek a hlas načerpat odvahu, kterou jsem v současnosti postrádal. Snažil jsem se nepoutat pozornost. A to neznámo přede mnou mne nijak nepomáhalo. Říkám tomu sice neznámo, ale vždy, když se v noci probudím a čelím podobnému neznámu, tak jako bych je viděl všude kolem sebe. Stvoření neurčitého vzezření, která mi dělají společnost celou tu cestu. Zakroutil jsem prudce hlavou, abych si způsobil větší bolest a zahnal tak bludy, které mne v mé mysli strašily. Nejistě jsem vykročil do prázdna. Jednou. Podruhé. Potřetí. A stop. Zastavil jsem se a snažil se uklidnit. Srdce mi poplašeně tlouklo a já se musel nějak dát dohromady. Reece mne dál nepopoháněl. Trpělivě čekal. A nebyl sám. Asi jsem na tomto místě stál déle, než jsem si myslel. Pořádně jsem se nadechnul a nedopatřením jsem nasál jeho vůni, která se linula z plasetiny. Uklidňovala mne. Znovu jsem vykročil a tentokrát jsem úspěšně zdolal větší kus cesty. Možná jsem se na chvíli zkusil naklopit dozadu, abych se ujistil, že tam stále je. Asi bych tolik nevěřil tomu, že to je on, kdyby nevydával takové příjemné teplo a nepřipomínal mi tak pocit, který jsem před pár okamžiky již okusil.Vždy, když jsem zaváhal, připomenul jsem si jeho vůni a představil si jeho obraz před sebou. Jako by byl skutečný. Jasně, byla to jen iluze. Ale iluze, která mi pomáhala zahnat většinu nebezpečí, kterému jsem teď sám nechtěl čelit. Svítil mi na cestu a já už spíš proplouval a mé kroky byly návaznější. Pochybnosti si nás však najdou. A jak se bolest stáhla do ústraní, využily toho oni a chtěli mne opět zastavit v mém postupu. Chci to už mít za sebou a konečně mít klid. A jeho. Bez těch omezení, která v tomto světě existují. Zatajil jsem dech a ruku jsem ponořil do temnoty za sebe. Hledal jsem jeho dlaň. Nabízelo se mi jich hodně. Ale jen jedna byla ta správná. Vycítil jsem její kouzlo a pevně jsem ji stisknul. Vzápětí jsem měl v ruce šíp, který jsem vložil v kuši mého strachu. Vystřelil jsem a nesměle jsem následoval světlo, které letělo vpřed. Poté náhlé zastavení. Rozhlížel jsem se, jestli náhodou nedopadnu jako naše bludička na hodině nitrobrany. Vše přerušilo bouchání do sudů. |
doba vygenerování stránky: 0.62904691696167 sekund