| |||
Běhání s Izi a Davidem Za běhu to spíš vypadalo, že mě ti dva ignorují a tak jsem si běžel kus za nimi. Nedělalo mi problém běhat rychle, ale v takhle krásném počasí je to spíše na pomalejší běh. Když už jsme konečně doběhli, Izi si to znovu zamířila k lavičkám. Když jsem za ní došel, konečně mi odpověděla. Kdyby věděla, že kontakt přerušila její matka a ne moji rodiče, nejspíš by odpověděla jinak. Nebudu jí ale vpalovat do tváře, že my za nic nemůžeme. Je dost pravděpodobné, že jí dopisy přišli, ale nevyzvedla si je ona. Naštěstí poté, co domluvila, se zvedla a vydala se pryč ode mě. Nevím, co bych jí na to řekl, bylo by těžké si něco takhle z fleku vymyslet, abych jí neurazil, nebo nenaštval. Ale má pravdu. Teď jí už skoro neznám. Nemám právo jí do čehokoliv mluvit. V tu chvíli k ní ale přišel David a z toho, co udělal, jsem dostal tiky do zatnuté pěsti. Nicku, ovládej se. Je to přece kámoš. Opakoval jsem si v hlavě, zatímco jsem se otáčel a uvolnil pěst. Akorát jsem jim zamával a vydal se pro koště, jak nařídila Hoochová. Nábor na famfrpál Prof. Hoochová Tuhle profesorku jsem měl celkem rád. Vždy jednala na rovinu a učí tělocvik. Nejspíše můj druhý nejoblíbenější předmět hned po obraně proti černé magii. Navíc má dost podobné příjmení... Každopádně jsem jednal dle jejích pokynů. Postavil jsem se mezi brankaře a vyčkával, co po nás bude chtít. Bylo mi jasné, že bude chtít vidět naše schopnosti na košťatech. Sice už ví, že to na koštěti umím výborně, ale nejspíše si chce porovnat síly týmů už hned od začátku. Počkal jsem, než ostatní vzletí a natáhl jsem si na ruce brankařské rukavice. Zvyk. Vzletěl jsem a dělal to co říkala. Moc často neposlouchám, co se po nás chce, ale tohle si pamatuju. Obletět hřiště bez držení jednou rukou, ani oběma, nebylo nijak složité a dovedl jsem to bez problému. Teď přicházela těžší část, kterou jsem trénoval a také vypiloval do detailu. Pro brankaře je celkem důležitá. Přeletěl jsem přibližně do půlky hřiště a postupně zrychloval až k brance na jedné straně hřiště. Plné rychlosti jsem dosáhl jen pár metrů před ní, trhl jsem koštětem do strany, abych se otočil čelem do hřiště a pár centimetrů před brankou se koště zastavilo. Oddechl jsem si, že se mi to povedlo na první pokus a vydal jsem se ke slalomu. Jako obvykle, manévrování mi problém nedělalo. Vždy jsem chtěl být brankařem a brankař musí mít rychlé otáčení v jakékoliv rychlosti dobře naučené. Po proletění slalomu jsem se vydal střemhlav k zemi. Chvilku před tím, než jsem měl zvednout koště mě ale vyrušilo zapískání profesorky a přestal jsem dávat pozor. Tak tak jsem si koště o zem nezlomil a jen trošku hrábl. Nohy jsem musel stáhnout víc k tělu, abych si je v té rychlosti nezlomil. Jen se štěstím jsem se na koštěti udržel a vydal se k straně hřiště. Z koštěte jsem sesedl, opřel se o sloup u tribuny a oddechl si. Napoprvé to bylo celkem slušné, ale stále mám co zlepšovat. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.87882804870605 sekund