| |||
Ošetřovna - Hlavní síň středa, 14. říjen Pomalu jsem otevřela oči a poměrně dlouhou dobu jen nepřítomně mžourala do stropu. Docela mi trvalo než i došlo že jsem pořád ještě na ošetřovně. Chtěla jsem sice odejít uiž před polednem, ale nakonec jsem docela ráda že jsem zůstala...nebo spíš že mě odejít nenechali. Když jsem se předtím chtěla postavit sotva jsem se udržela na nohou a hlava se mi motala že bych snad netrefila ani ke dveří, a na schodech bych se pak určitě přizabila Tak moment...jak dlouho už tu jsem. Prudce jsem se posadila a rozhlédla se po místnosti, kde kromě mě nikdo jiný nebyl. Za okny už byla tma a na hodinách bylo skoro půl sedmé. Když se to tak vezme vlastně na tom nebylo zase nic tak zvláštního, většinu času jsem byla buď úplně mimo nebo spala, takže to docela uteklo. Po chvilce se přeci jen objevila školní zdravotcnice aby mě konečně propustila. Nemusí říkat dvakrát, už jsem tady dost dlouho a mám už docela velký hlad. Oběd mi sice přinesly až sem, ale předtím jsem na jídlo neměla ani pomyšlení takže jsem snědla sotva pár soust a nechala to být. Přehodím nohy přes okraj postele a vklouznu rovnou do kožených bot a dopnu zip až nad kotníky. Když se opět narovnám trochu pohodím hlavou a rukou si prohrábnu po dlouhém ležení rozcuchané vlasy, abych se alespoň trochu zkulturnila když nemám po ruce hřeben. Letmo prohlédnu co mám vlastně na sobě, přeci jen nechci jít na veřeři jako vandrák. Bílá košile a tmavě šedé kalhoty nikoho neurazí. S rychlím poděkování a rozloučením odejdu z ošetřovny a namířím si to rovnou do hlavní síně. Při vstupu se trochu zarazím když si všimnu Brumbála sedícího vpředu. Moc často se neukazuje takže je to docela překvapením. Určitě měl nějaký veledůležitý proslov který jsem prošvihla. Budu se muset někoho zeptat jestli to nebylo něco důležitého...a vlastně bych si měla celkově zjistit o co všechno jsem dneska přišla. Dál se nezabívám kdo v síni je nebo není a usadím se ke stolu. Bez dalšího zdržování se pustím do opečených brambor s kousky masa. |
| |||
Hlavní síň - Mrzimorský stůl 14.10. Erika téma o Ryanovi utnula hned, jakmile jsme došli ke stolu. A pěkně stroze. No, není se čemu divit, vybral jsem si pěkně blbou chvíli na to o tom mluvit. Je jasný, že to nebude rozebírat u stolu s mrzimorskými. Na druhou stranu mám pocit, že o tom nebude chtít mluvit ani v soukromí. A to je možná ta chyba. Potřebuje se vypovídat, dostat to ze sebe. S kým se vůbec takhle baví? Kromě nás? A Jackie teda.. Natáhnu se pro naprosto úchvatně vypadající žebírka a hned si jich několik i s přílohou nandám na talíř. Žebírek je teda víc než přílohy, ale čert to vem. Něco mi říká, že zejtra s Hoochovou na těláku toho vypotím víc, než teď sním. ,,Nojo vlastně, vy máte zápas. Jak se připravujete? Teda.. Vy vlastně máte jako kapitánku Alex," uvědomím si, že jim šéfuje jedna z nejzapálenějších hráčů famfrpálu na týhle škole. ,,Tak jinak - kdy odpočíváte?" Zazubím se. ,,Kayla tu přípravu ale vzala taky pěkně vážně. Už jim visí rozpis." Podotknu. Člověk by řekl, že ta holka bude myslet jen na kluky a tropit hysterický scény. ,,No o rozpise mi ani nemluv.. Dohlásil jsem se do týmu zpětně po zápase se Zmijozelem, ale když vidím ty časy..", věnuji zamračený pohled Erice. ,,Abych si to náhodou nerozmyslel! A ten tělák zejtra mi ani nepřipomínej.. Ani nemá cenu jít spát. Za chvíli vstáváme." Bručím. Jde na mně dost zřetelně vidět, že ranní ptáče se mě netýká. Než stačím ve stěžování si pokračovat, ozve se cinkání na skleničku a slova se ujme Brumbál. S lehce umaštěnou pusou a naprosto umaštěnými prsty, mezi kterými svírám žebírko ho poslouchám. Ani se na něj nedívám, prostě jím a u toho poslouchám. Erika s Natanielem přirozeně nadšení nejsou. Nicméně jeho poznámka mě trochu nakrkne. ,,Mluv za sebe," zamračím se. ,,Učení a hodin máme už tak dost, ještě nějaká další nudná exkurze. Naopak zábavy je málo." Ach ti šprti.. Acai se naopak pro halloweenský večířek nadchne stejně jako já. Je to hlavně ideální místo pro vtípky a žerty! S Kenjim a Ryanem toho vždycky využijem a někoho potrápíme. ,,No my šli za želvy ninja." Zamávám už okousaným žebíkem. ,,I s Ryanem, akorát ten chtěl bejt mistr Tříška, ale překecali jsme ho, ať jde za želvu taky." Připomenu jim. Pěkně se ožral, jen co je pravda. Taky Chrisovi poblil dres na famfrpál. Ten mu tenkrát pěkně vynadal.. ,,Byla jsi vůbec minulej rok? Mám nějaký okno.." Podívám se na Eriku. Mezitím z ničehonc spustí Nataniel o hodině se Snapem. Moc se mi o tomhle bavit nechce, raději bych zůstal u něčeho optimističtějšího, než se bavit o tom lidojedovi. Stačí, že nás už jednou s Kenjim málem nechal zabít. ,,Pokud budou skupinky, tak věř, že nebude v naší moci si vybírat." A zrovna u Snapea. |
| |||
Medový ráj > Hlavní síň > Zmijozelský stůl Rebecca a Kenji, kdokoli u stolu 14. října, středa večer Krátce vyprsknu smíchy, jakmile se Becca nazve jarním vánkem. Pak si odkašlu a tvářím se, jako kdybych vůbec nic neudělal a jen přikyvuji, jak moc mají ti dva pravdu. U toho se uculuji. Pak se Kenji vytasí s tím, že před ním Snape použil kletbu, která se nepromíjí. Překvapeně vykulím oči: „Cože, fakt? Ty kráso,“ vyhrknu a vyslechnu si příběh. Zúčastněně pokyvuji hlavou, přitom dojídám cupcake. Připomenu si, že i dnes večer se chystáme do lesa a na čele se mi objeví malá vráska. Vlastně ani nevím, jak se taková kletba používá. Nikdy nás ji nikdo neučil a vlastně ani nevím, jestli se to dá vyčíst z knih. „To jo. Ten by učil i kdyby nakopali do hlavy jeho,“ doplním Beccy komentář. V lese se nejspíš budeme bránit navzájem – my jako bodyguardi pro Beccu, ona jako náš bodyguard před Snapeem. Pak se Kenji začne zvedat i s nacpanou kluběnkou. „Asi jo, stejně tady za chvíli zavřou. Můžem zajít jindy,“ odpovím Kenjimu a zapnu si koženou bundu, na břiše se vyboulí můj nákup, sáček se svíčkami a druhý s laskominami z Medového ráje. „Co, Rebecco, jdeš? Ať tě něco... ať někoho nepokoušeš cestou na hrad,“ zazubím se. Po chvíli se vydáme na cestu zpátky na hrad. Párkrát se ošiju zimou, nebo se zadívám na zamračenou oblohu nad námi, což není žádný neobvyklý jev. Projdeme hlavní bránou, kde mě zaujme nástěnka a zastavím se, abych si ji konečně přečetl. Potěšeně se pochlubím komukoli, kdo je v okolí, jak jsem písemku z Dějin zvládl, protože to bylo „easy peasy lemon squeezy“. „Takový testy by mohli dávat pořád, kdyby profesoři nebyli líný je opravovat.“ Než se vydám do síně na jídlo. Na kolej je to daleko, abych se šel převléknout, tak se vydám na večeři do síně hned. Sladké je sladké, ale vždycky je to jen zákusek, který jde do zvláštního druhého žaludku. Proto mám ještě hlad. Vejdu do síně, kde se na chvíli zadívám k havraspárskému stolu. Netrvá dlouho a jdu si sednou do davu, kdy každý cinká příborem nebo si povídá nebo vydává jiný zvuk. Přisednu ke svému ročníku u zmijozelského stolu, kývnu na pozdrav a přitáhnu k sobě prázdný talíř, do kterého naliji dýňovou polévku. Na hradě už je trochu tepleji, tak rozepnu černou bundu a odložím ji vedle sebe na lavici, na sobě mám šedo-černou mikinu. Dál nečekám a začnu večeřet, přitom poslouchám, o čem si povídají lidé okolo, abych se mohl zapojit. |
| |||
Kolejka -> Hlavní síň Oslovení Středa 14.října Příprava na hodinu s profesorem Snapem zabrala asi víc času než sem si sám připouštěl, nicméně po nějáké době nastal čas k večeři. Ukazovali to jak mé kapesní hodinky tak i indikátor nejspolehlivější...žaludek. S lehkou rezignací sem si na pokoji urovnal pár knih, vzal si klasicky jen zápisník a hůlku a pomaličku se vydal směrem k hlavní síni. A naštěstí pro mne to nebyl až tak dlouhá cesta vzhledem k tomu kde se nachází naše kolej. Když sem se dostal k našemu stolu, zrovna sem viděl Cor a Acai kterak se pozastavují nad chováním mladších spolužáků... No jo zatím si hrají s jídlem, počkej za dva roky, to už si začnou všímat i holek... podotknu když slyším její bruční si a usadím se, natáhnu se po jídle a na talíř si postupně naskládám ovce, zeleninu maso a pár tlustočervů, vypadá to jako bych to měl pro tři lidi, ale vím že to ve mě zmizí jako nic... Než se ale rozběhne konverazce u stolu více, promluví náš stařík, čekám co důležitého z něj vypadne ale když oznámí jen další párty v kostýmech jen protočím oči... Nějáká exkurze na magická místa o tom svátku by byla přínosnější než další taškařice v kostýmech... podotknu lehce podrážděně a pustím se do jídla, moc nevnímaje příchozí ani přísedící. Jen lehce poslouchám hovory u stolu a spíš si říkám proč nás Snape chce tahat do lesa. Nikdy to tam nebylo moc bezpečné, na jednu stranu sem se těšil, na tu druhou sem měl obavy o bezpečnost... Jak se jinak těšíte na dnešní hodinu v lese? Mám pocit že Snape dostal náladu zbavit se těch co jim nejde moc dobře obrana buď natvrvalo a nebo na tak dlouho aby je mohl nechat rupnout...chce to trochu promyslet rozložení sil, myslím tím že by jsme měli v případě skupinek myslet na to kdo ovládá obranu dobře a kdo hůř, a ukázat mu že dokážeme spolupracovat, tedy je to jen má doměnka ale i to bude součást toho nenadálého výletu do lesa... Promluvím k holkám i návštěvě u stolu. Prakticky jako vždy spíše bez varování a kontextu toho o čem se baví... Jo a mluvil sem s Rhi ohledně Benjiho prej by bylo fajn napsat mu dopis, má to doma asi nějáké těžké, nechtěla mluvit proč odešel, ale mohli by ste se toho ujmout ne? podotknu ještě k holkám než se zase začnu věnovat jídlu. |
| |||
Hlavní síň14. října, Středa Coraline, Daniel a Erika Cor se mého prefektování chytí. Je až podezřelé, jak moc je tou představou zaujatá. Neříkám, že mě netěší, jak mě chválí, ale rychle mě to přejde a to v momentu, kdy zmíní prefektské koupelny. “Materialistko.” ušklíbnu se na ní s pusou plnou jídla. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem tam ještě ani nebyla. Možná to je proto, že bych se tam opravdu nerada potkala s Richardem nebo třeba Chrisem. Nakonec mají na to stejný nárok jako já, ale bez takového životního traumata se opravdu obejdu. “Pochybuji, že mi Rhia tu pozici nechá. Určitě už se nemůže dočkat, až se na to přihlásí někdo vhodnější a upřímně? Ani mně to zrovna netrápí. Chtěla jsem to zkusit, zkusila jsem. Stačilo mi. Ráda to přenechám někomu víc zodpovědnýmu. I když bych ráda věděla, kdo normální by se o takovou věc přihlásil. Vždyť mezi náma nikdo takovej není. Je to spíš otázka menšího zla.” pokrčím rameny. Sotva se postarám sama o sebe, natož abych se starala o někoho dalšího. Naše podnětná debata byla brzy ukončena příchodem Daniela s Erikou. “To víš, musíš si to umět zařídit.” Zvesela se na ně zazubím a více než na Coraline, jejíž zoufalý pohled na sobě velmi jasně cítím, se soustředím na jídlo. Přišla jsem se především najíst a navíc Cor už není malá holka. Musí se s tím nějak poprat. Přece nečeká, že jí budu vodit za ručičku. Takhle to nefunguje. Velmi pozorně však poslouchám, jak s touto výzvou naloží a v duchu se dmu pýchou. Opravdu se snaží. Nezní to teda ani trochu nenuceně a na Erice je dost vidět, že jí naše společnost moc nesedí, ale krůček po krůčku. Nemůžeme hned napoprvé čekat nějaké zázraky. Zrovna, když už mi napjatá atmosféra leze na nervy tak moc, že se nadechnu, abych zakročila, ozve se cinkání příboru o sklenici. Jasné znamení, kterým se u profesorského stolu dožadují naší pozornosti. Brumbál, který se většinou obyčejných večeří moc neúčastní, se ujme slova. Z jeho zprávy se mi naprosto rozzáří obličej. Nejsem sice zrovna typ, který by se rád navlékal do šatiček a střevíčků, ale maškarní? To je přece něco úplně jiného! Jakmile domluví, otočím se na Eriku. Není ani z desetiny tak nadšená jako já. “Děláš si prdel? Vždyť to bude sranda.” zasměju se jejímu podmračenému výrazu. “Kostýmy jsou skvělý. Plus se můžeš do noci vláčet po hradě a to v podstatě beztrestně. Dáli nám teda zoufale málo času na to, abysme si udělali pořádný masky, ale něco se mu dohromady snad podaří splácat. Chceš jít zase za něco společnýho? Minulej rok to bylo super. I když se musim přiznat, že si z toho moc nepamatuju. Alex propašovala tolik alkoholu, že mi z toho bylo blbě ještě dalších pár dní. A to už nemluvím o barvě na obličeji, kterou jsem za boha nebyla schopná smýt. Chodila jsem s kočičími vousky po chodbách a byla za blbečka.” určitě nejsem jediná, kdo si to pamatuje. "Za co ste to vlastně šli minule?” nakrčím obočí na Daniela s Erikou. Na většině akcí se soustředím především na vlastní kolej nebo lidi mně blízké… což je vlastně hlavně moje kolej. Takže mi to vlastně ani nemůžou mít za zlé. Koutkem oka zachytím příchod malého japončíka. I na tuhle dálku se nedá přehlédnout jeho vnitřní boj, který nakonec vyhrává jeho vlastní stůl. Srabe. Počastuji ho v duchu, než pod stolem drknu do Coraline, abych ji na jeho přítomnost upozornila. Kdyby náhodou. Co s tou informací hodlá udělat, už záleží jen na ní. |
doba vygenerování stránky: 0.92875695228577 sekund