| |||
ChodbaKenji, Daniel"Tak nevěděla jsem! No! Možná máš nemocnice rád, co já vím" ne dobře, tak nemocnice nemá rád nikdo se zdravým rozumem. Proč taky? Bílé a pořád všechno bílé a takové...divné. "Tak jak mám tušit, žes nešel nabalovat nevím...zdravotnici?" Pobaveně se ušklíbnu a několikrát pozvednu obočí. "Máš to ale divné choutky. Nebo to bylo obráceně, že jsi šel jenom jako Kenjiho podpora? Jak bych mohla zapomenout na vaši nikdy neustávající lásku k Liv, že?" Rozesměju se. Tohle mě baví! "Takže Kenji šel hledat lásku v ošetřovatelském kutlochu?" To poslední slovo znělo dobře. Do téhle věty se úplně hodilo, i když si nejsem jistá, jestli se hodilo významově. "Ale faktsi nic nedomýšlej! Já s Kenjim jsme jenom kamarádi! My nejsme nic podobného jak ty s Liv!" Snažím se změnit směr hovoru zpátky na něj s Liv. Ale...jak je asi už očekáváno, nad jeho dodatkem s Kenjim se začervenám a popoběhnu, aby to nešlo vidět. "Neslušelo" zamručím a založím si ruce. "Á hele, kdo k nám jde!" Zaraduji se, když spatřím moji Želvičku, jak se k nám žene. Kenji má vždycky skvělé načasování. Právě mě vysvobodil z nehezké situace. Zářivě jsem se na něj usmála. "Ugh..." Sice jsem chtěla Dádu ujistit, že nic s Kenjim nemáme, ale teď toho lituji. Projede mnou vlna provinění. "Ne, ne, ne. Já bych se ti měla omluvit. Promiň. Neměla jsem to dělat. Jenom jsem mu chtěla pomoct...neměla jsem do toho tahat tebe. Fakt promiň. Až seženu ten banánovník...dám ti prvního unitato. Unitato je druh jednorožců. Je to jednorožec a brambora (anglicky: Potato). Takže když se brambora hodí přes duhu banánovníku, vznikne unitato!" Vysvětlila jsem. Tvářila jsem se prosebně. "Odpustíš mi?" Udělala jsem psí oči. "Jup! Banánovník půjdu sehnat hned po tom, co oznámím McGonagalové, že jedu zítra pryč. Jdu totiž za mou právě narozenou sestřičkou. A jó zapsala! To jsem ti taky chtěla říct! Víš o tom, že je dramatický kroužek? Musíš jít!" Oči se mi nadšením úplně rozsvítily. "Jo, Kenji, tobě jsem to ještě neřekla, ale mám sestřičku! Narodila se včera! Proto zítra pojedu do Londýna a teď to jdu říct McGonagalové. Teď jsem před chvílí dostala dopis od rodiny! Cítím se jak jednorožec! To je, proč jsem přišla. No, je toho víc, ale tohle bylo hlavní. Myslela jsem, že tam totiž zůstaneš, tak jsem si myslela, že s ti to řeknu jindy" Zazubila jsem se na Želvičku a pak se otočila k Dádovi. "Moje malá sestřička bude hodná i když vyroste!" Řeknu pevným hlasem. Věřím tomu. Bude určitě moje kamarádka! "Jóóó! Takže jste si jen povídali...to známe, že Kenji" poplácám Kenjiho po rameni a lišácky mrknu na Daniela. Hned potom ale zvážním a pokývu hlavou. "Za tou učitelkou nemusíš" hlas mám jen trošku nakřápnutý. Není to tím, že bych se McGonagalové nějak móóóc bála, nebo něco. Ale spíše si uvědomím, jak moc využívám své kamarády. Vůbec na ně neberu ohled. Stejně jak při shánění kůže. "Nemusíte čekat. Pak vás možná doženu" důraz dám na slovo 'možná'. Můj výraz jasně říká: "samozřejmě, pokud o mou přítomnost budete stát". "Řekni mi co máš, Kenji!" Je mi jasné že mi to neřekne. Takže, jediné, co mi zbývá je...použít mnou velmi efektivní taktiku. "Muhehehehe" Napodobím ďábelský smích a začnu Kenjiho lechtat. |
| |||
První dvojce na holení Na pozemcích jsem nikoho koho bych mohl zdrbat nenašel a tak jsem se trochu mrzutě vydal směrem zpět ke svému kabinetu. Cestou bohužel zase nikoho nepotkám, ale před dveřmi mého kabinetu stojí pan Wittelsbach a slečna Silverinová. Když podruhé zaklepali, tak už jsem stál tiše u nich. "Vida vida vida... Koho to tu máme? Pan Wittelsbach hmm..." sjedu svého studenta ledovým pohledem a pak si trošku znechuceně prohlédnu nebelvířanku "a slečna Silverinová." Mávnutím ruky otevřu dveře a napochoduji dovnitř kabinetu, přičemž naznačím, aby mě dvojice následovala. Pak se posadím za svůj stůl a zabodnu do dvojice před sebou pohled, schválně co mi řeknou. |
| |||
Knihovna → Kabinet SS → ??? Procházka a komplikace ♦ Angela Silverlin Když na má slova souhlasně přikývla, jen jsem se přátelsky usmál. Tak jako vždy. Odchod z knihovny ve mne znovu probouzel skrytý optimismus a spasitelství. K Angele jsem už raději zbytečně nepromlouval. I bez toho působí negativněji než náš kolejní Satan. 'Koho teď asi týrá?' Pomyslel jsem si, když jsem si na ni vzpomenul. Při odchodu z knihovny mi vzrůstající přátelství znovu kleslo na nulu, ba dokonce šlo do extrémních záporných hodnot. Ten vesele jdoucí mladý chlapec. 'Alec...' Rozhodl jsem se být v klidu a nevšímat si ho, jen kolem měj přejít. To by však nemohla mít u sebe tu odpornou chlupatou arogantní kočku. Jak já měl chuť mu to odporné zvíře uškrtit i s ním. S naprosto destrukčními myšlenkami jsem prošel kolem něj, zatím co dlaň se mi mačkala do pěsti. Jediné co mou osobnost udrželo na uzdě byly uklidňující věta. 'Ach... kdyby jen věděl, co jsem si pro to prozíravé zvíře připravil.' Když jsem se na mého spolužáka podíval, unikl mi démonský úsměv, kující něco skutečně špatného. Až po chvíli mi došlo, že jsem se vlastně přestala ovládat a rychle nahodil zpět přátelskou grimasu. Na odchodu z knihovny jsem si všiml i Reece, kterého jsem se chtěl na něco zeptat. Kdybych se však za ním vydal teď a dozvěděl se něco, co by mi mohlo překážet v plánech. Pravděpodobně bych se s mou milou osobností mohl rozloučit. Nezbývalo mi nic jiného, než to odložit. 'Však budu mít ještě příležitost.' Po cestě ke kabinetu profesora Snapea bylo ticho. Angela nejspíš přemýšlela nad tím, na co se pana profesora zeptá. 'Nebo to raději nechá na mně? Raději by měla... V její komunikační dovednosti příliš nevěřím.' Po jejím zaklepání se nic nedělo ani nic neozvalo. Počkal jsem tedy dalších 15 sekund a nyní zaklepal já. 'Znovu nic...' „Není tam. Po druhém zaklepání by nás už určitě proklel za rušení.“ Řekl jsem a s vážným pohledem podíval na Angelu. „Co teď? Půjdeme profesora hledat? Počkáme na něj zde? Půjdeme za zdravotnicí? Výběr nechám na tobě.“ Přenechal jsem ji veškeré rozhodování, neboť je to její volba. |
| |||
Kabinet prof. Kwanga >> společenka Kwang, pak už jen má zvěř ,,To nevadí." Namítnu. O Lunu se postarám kdykoliv. Nepochybuji, že to moc dobře věděl. Navíc - kde jinde ji bude líp, než na zmijozelské koleji? Kromě Barbary tam snad psi nikomu nevadili. A i kdyby ano, jejich boj. ,,V pořádku profesore. Nevadí mi to, vážně." Na důraz svých slov se k bernardýnovi ještě více přitisknu. Snad se s Ayshou snesou.. Probleskne mi hlavou. Nerada bych našla buď zakousnutou Ayshu nebo uškrcenou Lunu. Ochotně si od něj převezmu klícku s dvěma potkany. Trochu odměřeně na ně pohlédnu. Tahle havěť nikdy nebyla zrovna má nejoblíbenější. ,,Bezva. Myslím, že jí to bude stačit a jestli ne, prostě ji pustím na chodbu ať zredukuje počet koček na škole." Prohodím s naprosto neutrálním výrazem a bez špetky humoru v hlase. Nicméně mi po krátkém okamžiku dojde, že tato poznámka je před profesorem a školním veterinářem trochu nemístná. Nevinně se na něj proto usměji. ,,Jen vtipkuji." Vezmu si od něj Luny vodítko a nenápadně se začnu sunout k východu. ,,Cením si vaší důvěry profesore, zítra máte Lunu zpátky." Ujistím ho, rozloučím se a rychle jeho kabinet opustím. Jakmile se trochu vzdálím, nadšeně Lunu poškrábu za uchem. ,,Tak pojď prdelko, nakrmíme jednu moc hladovou krajtu." S těmito slovy se i se psem a potkany vydám na zmijozelskou kolej. Jakmile se za mnou dveře vstup do společenské místnosti, pustím Lunu z vodítka a nechám ji se volně pohybovat. Ayshu najdu se plazit kousek od gauče. Položím klícku s potkany na zem a začnu sunout gauče v místnosti tak, aby utvořily uzavřený prostor. Pro Ayshu a její kořist. Nehodlám tu vypouštět krysy jen tak na volno. Když je vše připravené, vezmu klícku a pustím k ní nejprve prvního potkana. Posléze se opřu o hřbet jednoho gauče a s jistou zvědavostí v očích sleduji, jak Aysha obtáčí své bílé tělo kolem nebohého potkana. Pozoruhodné. Jak se mu vytrácí veškerý život z očí. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.91502594947815 sekund