| |||
Ošetřovna >> ChodbaVšichni na ošetřovně, Coraline a Daniel Vypadá to, že se Ryan už dneska z ošetřovny nedostane. Sice se o to snaží, ale jeho žvanění na zdravotnici ani trochu nezabírá. Jeho obličej má navíc pořád stejně nezdravou barvu jako předtím a typuju, že se co nevidět zezvrací. U toho být vážně nemusím. „Na tvým místě bych si k němu nesedal.“ Houknu na Jamese, který se posadí vedle něj a snaží se zjistit, co se mu přihodilo. Neubráním se škodolibému smíchu, protože Dan Ryanovi nakuká, že si ho tu určitě nechají na experimenty. A on tomu asi fakt věří. „Kámo, bylo mi ctí s tebou chodit do stejný koleje. Čekej tam na nás nahoře.“ S hranou vážností se na Ryana podívám. Poté rychle vypiju obsah šálku, který nám slečna Etty nabídla a položím ho na stolek. Nebudu lhát. Už jsem měl i lepší čaje. Dan se má k odchodu a Cor jakbysmet. Rozhodnu se je následovat. Tady už stejně nebudeme nijak užiteční. Své jsme splnili. „Nějak to zvládněte, marodi. Sayōnara.“ Rozloučím se se všemi a vyjdu ze dveří. Ti dva se mi už mezitím stihli vzdálit. „Kam si myslíte, že jdete?“ Zavolám na ně a rychle je doběhnu. To si vážně mysleli, že mám v plánu na ošetřovně zůstat? „Aby bylo jasno…“ začnu, když konečně stojím vedle nich „My dva,“ ukážu nejdřív na sebe a pak na Cor „Spolu nic nemáme.“ Kamarádky pro mě byly tabu, stejně tak i přítelkyně kamarádů. V tomhle jsem měl vždycky jasno a nehodlal na tom nic měnit. „Bylo to nedorozumění. Včera jsme předstírali pár, aby nám ta zrzka dala hřímalovu kůži pro toho šmejda Wittelsbacha.“ Při vyslovení jeho jména podrážděně zavrčím. Odkdy mám hrát divadýlko jen proto, že je někdo línej jak prase si něco zařídit sám? „Promiň za to předtím.“ Omluvně se na Cor podívám. Snad jí došlo, že jsem se tak choval jen kvůli přítomnosti ošetřovatelky. „Co máš teďkon vlastně v plánu, mrně?“ vyzvídám „Půjdeš pro ten banánovník? A zapsala ses už do nějakýho kroužku?“ Pak si na něco vzpomenu. „Abych nezapomněl, něco pro tebe mám, ale nechal jsem to na pokoji. Chtěl jsem ti to dát už předtím.“ Zatvářím se tajemně. Nebudu jí říkat, že jsem dotyčnou věc našel dneska ráno úplnou náhodou v hromadě bordelu a předtím nevěděl, že něco takového u sebe mám. Občas jsem prostě zapomnětlivý, ale to se stává asi každýmu. |
| |||
Když dovolíte, neukázněná nelevírská na famfrpálovém hřišti Jacqueline, prof. Hoochová [/i]"Slyšela jsi." Pokrčil jsem rameny nevinně. Vážně, na takové krávy jsem alergický. Kdyby to byl kluk, už dávno leží v prachu, ale alespoň já mám trochu slušnosti. Těžce vydřené, piplané a přesto tak nízké, ale mám ji. |
| |||
Pryč z ošetřovnyDáda"Takže ty jdeš se mnou, co?" Zazubím se na Love Birda a obejmu jej. Coraline, Coraline, co by na to říkala Liv?! Rychle jsem se odtáhla. "Jo, jenom aby sis nic nedomýšlel mezi mnou a Kenjim!" S těmi slovy ho dloubnu do žeber. "Kenji ti ale určitě řekl, že...?" Nejistě na Daniela kouknu, sama si nevzpomínám, že bych cokoli z události řekla Liv. Proč mám pocit, že to Dádovi neřekl a budu to muset říct já? Ale teoreticky bych to říkat nemusela, byla by to sranda vidět jeho reakci na to všechno, co jsme s Kenjim dělali. "Včera se narodila sestřička!" až teď se rozpomenu na to, proč jsem přišla. Můj tón hlasu se při této větě nečekaně zvýší, takže i sama sebe překvapím. "Zítra odjíždím, ještě mi zbývá to říct McGonagalové, půjdeš tam se mnou? Po cestě mi můžeš říkat ty slušnější detaily vaší procházky s Liv" Šibalsky ne něj mrknu. "A ne, že se z toho nějak vykecáš, všichni už víme, že z vašeho vztahu něco bude" zašklebím se a poplácám rádoby vědoucně Dádu po rameni. Mám mu říct ten malý experiment s Liv, když jsme byly spolu ve společence? Ne, raději ne. Ale bylo by to cool. "Mě se za tou vaší kolejní učitelkou tááááááák nechce, ještě na mě bude vytahovat to, vo jsem jí řekla při svém příchodu" suďte mě, no. Byla jsem vystresovaná, tak jsem nemyslela pořádně! Bylo by jistě komické, kdybych v té situaci nebyla já... "Když se ptala: Můžu se zeptat jaká byla vaše výmluva?" napodobila jsem hlas učtelky. Má napodobenina hlasu zněla něco mezi škrtící se hyenou a paviánem. "samozřejmě, že si to nepamatuju úplně doslovně, ale něco podobného se ptala. Já jsem jí na to: Ne, nemůžete" Rozesmála jsem se. Teď budu jistě také perlit, až se s ní teď potkám. Ta učitelka je docela strašidelná. Ale lepší, než ta naše kolejní profesorka, která je spolčená s gangem na zabíjení jednorožců... |
| |||
Neukáznění nebelvírští na famfrpálovém hřištiHlavně Gabriel Roux, Jacqueline Monroe Postavím se jako vždy - nohy rozkročené, ruce v bok a přísný pohled. Studenti si začnou po písknutí sedat na košťata a vznášet do vzduchu. Sleduji jak si (ne)počínají. Některým to jde lépe, některým hůře. Ale to tak bývá u všeho. Každý je stavěný na něco jiného. A famfrpál poskytuje širokou škálu možností, kde své schopnosti mohou využít. Proto je tak úžasný. ,,Parksová, co je tohle za kličkování? Snad dva praporky minimálně, jste minula! Vraťte se na začátek a znovu." Ukážu prsty kamsi do vzduchu a pokárám jednu z třeťaček. Mladíka na koštěti zběžně zkontroluji. Umí to, ne že ne. A to nebude náhoda. Takové pohyby už jsem někde viděla, jen si vybavit kde. Je tu sice plno nadaných studentů, ale tohohle neznám. Proč ho neznám? No každopádně není marný. Při střemhlavém pádu trochu zkoprním. Sice to studenty učím a chci to po nich, nicméně jsem pokaždé v naprostém střehu a připravená zasáhnout zpomalovacím kouzlem, když vidím, že něco neprobíhá tak, jak má. Tohle je velmi, velmi nebezpečný kousek. Ale nepřekvapuje mne, že ho zkusil. Jeho dovednosti na koštěti byly vynikajicí a on to sám očividně moc dobře věděl. Ale naparování není vše. A naparování na mne dojem neudělá. Když přistane bezpečně na zemi, jen se spokojeně usměji a přesměruji svou pozornost k těm ve vzduchu. Nebýt zvýšeného hlasu a ostrého jazyka Monroeové, ani bych si nevšimla, že se něco děje. Letmo se otočím jejím směrem. To si snad ze mě dělají blázny, takhle odpoledne. Strčím píšťalku do pusy a zapískám. Mávnutím ruky dám všem ve vzduchu najevo, aby se prozatím zastavili a rychlým krokem si to zamířím k těm dvěma. ,,Monroeová!" Zakřičím, aby mne slyšela. ,,Co má tohle znamenat? Děláte si ze mne blázny?" Chytnu ji za loket a stáhnu od mladíka zpátky. ,,Okamžitě od něho ustupte a uklidněte se. To snad není pravda." Zavrtím nad tím hlavou. Chtěla ho udeřit, před mýma očima! Dobrá, chlapci v soupeřících týmech se prali pořád a stále, za to jsem body nestrhávala. Šarvátky během zápasu jsem pískala samozřejmě, ale nebralo se to jako napadení studenta. Nebo alespoň já ne. Nicméně takhle? ,,Tohle vám příjde jako sportovní chování Jacqueline?" Monroe byla ve famfrpálu a v tělocviku šikovná, bezproblémová. O to víc mě překvapuje, že se chystala udělat něco takového. |
doba vygenerování stránky: 0.84639096260071 sekund