| |||
E215 Štvrtok 15.října
|
| |||
|
| |||
Chodby > Učebna E215 hlavně Kenji Čtvrtek 15. října Ani Kenji neměl na chlapeckých záchodech úspěch. Z jeho tváře jsem mohla jasně vyčíst, že tam našel všechno, jenom ne mého kocoura. Začala jsem z toho být krapet nervózní. Kde se ten můj chlupáč toulá? Nestalo se mu něco? V hlavě se mi rodily jen ty nejhorší představy, ale i navzdory tomu jsem byla schopná se na Kenjiho vděčně usmát a v těsném závěsu za ním seběhnout schody. Do začátku hodiny nám už moc nezbývalo a nemohli jsme ztrácet čas mým depkařením. Naše kroky o poznání zrychlily a konverzace docela utichla. Očima jsem prozkoumávala každý centimetr a doufala, že někde ten jeho bílý knír zahlédnu. Nicméně s každým dalším prolezlým a prázdným koutem jsem pomalu ztrácela naději. Mr. Sweetie nebyl nikde k nalezení. Už nikdy, nikdy, ho nepustím ven z koleje. Nebo mu dám rolničku, jako má Domenicův Coby. Za normálních okolností bych proti hře na schovávanou nic neměla, ale teď se to vážně nehodí. Takhle se tu nahánět po hradě. A zrovna před hodinou s McGonagallovou. U Merlina, ta nás rozcupuje. A nejvíc by mě mrzelo, že jsem do toho navezla i chudáka Kenjiho. V momentu, kdy už jsem to v podstatě vzdala a byla jsem připravená Kenjiho prosit o myšku, co původně slíbil Ryanovi, na mě můj japonský přítel cosi vyhrkne, načež se rozběhne kupředu. Tak setinu vteřiny mi trvá, než pořádně zaostřím a spatřím v jeho náruči svého kocoura. Radostí bych mu nejradši dala pusu, jim oběma, jenže čas se nám krátí. Na hodinu musíme v podstatě sprintovat a upřímně mám co dělat, abych Kenjimu vůbec stačila. Asi jsem ty tréninky poslední dobou pěkně flákala. Do třídy doběhneme zcela zpocení, ufunění a těsně před tím, než se dveře zabouchnou. Můj vděk, radost a zároveň omluvy směřované ke Kenjimu za jeho ochotu, pomoc a fyzické nasazení, vyzní spíš jako neurčité chroptění, jak nemůžu popadnout dech. Budu mu pak muset v Medovém ráji něco koupit. Možná ho na něco pozvat. Bylo by fajn s ním strávit víc času mimo školní pozemky. Převezmu si od něj naprosto zmateného kocoura a vyčerpaně se sesunu do lavice před Acai. Její tázavé pohledy odbudu mávnutím ruky. Potom. Profesorka zahájí výuku zkoušením. Nevadí mi to. Mám tuhle hodinu moc ráda a Mr. Sweetie také. Ačkoli se mnou při učení ne vždycky spolupracuje, teď prostě nebude mít na výběr. Dluží mi to. Za tu práci, co nám to dalo, abychom ho našli. Prozatím ho nechám odpočívat a zaměřím se na mandelinky. “Pilae Irideo.” (82% + 15% = 97%) všech deset broučků se promění na naprosto dokonalé DUHOVÉ kuličky. Oči se mi rozsvítí jako o Vánocích a neubráním se tichému zatleskání. S nadšením se rozhlédnu kolem sebe, zda tu krásu někdo vidí také, ale nemám tolik odvahy svůj úspěch oslavovat nahlas. Na to jsem z Minervy až příliš poprděná. I tak mě trochu zamrzí, když nám kuličky zmizí z lavic. Bývala bych si je vzala s sebou na pokoj. Třeba by se z nich dal udělat nějaký náramek. Nebo třeba nějaká jiná ozdoba. Jak dlouho vůbec vydrží přeměněné? Kdybych si z nich udělala naušničky… měla bych za pár hodin na uších mandelinky místo duhových kuliček? Při té představě se ošiju. Ew. Místo skleněné dózy se mi na lavici objeví hrnec. Asi lepší než přeměňovat celou lavici. Opět namířím na zadaný předmět hůlku a dám se do kouzlení. “Loculus!” (57% + 15% = 72%) I tentokrát bych svůj výkon mohla nazvat úspěchem. Kufr je možná o maličko menší, než by normální kufr měl být, ale na prodloužený víkend je to podle mého dokonalá velikost. Ani tentokrát moje radost netrvá tak dlouho, jak bych chtěla. Nejprve mě Caylus svým cvrlikáním neustále vyrušuje a dokonce mi i párkrát drkne do židle, když se před Acai předvádí. Nechápu, proč se s ním zase baví. Vždyť z toho nikdy nekouká nic dobrého. No a pak ta ohlušující rána o pár lavic za mnou. Mám co dělat, abych Mr. Sweetie čapla do náruče dřív, než leknutím zase zmizí někde v hradě. Ve třídě se rozhostí chaos. Někteří křičí, někteří se smějí. Robert se proplétá mezi lavicemi jako hadí žena a já s hrůzou sleduji, jak se Aysha chystá sežrat nebohého potkana. Zrovna se chystá k útoku, když zmrzne v pohybu. Fascinovaně na to zírám, než mě pronikavý hlas profesorky přivede zpět do reality. Domenico je za svou chybu potrestán až moc přísně. Přece to neudělal naschvál. Zrovna on by určitě nic takového naschvál neudělal. Na druhou stranu půjde s Dianou do Prasinek, což mu trochu závidím. Výlet místo vyučování, to je docela výhra. Jako mávnutím kouzelným proutkem se vše uklidní a hodina se posune dál. Můj úžasný kufr z lavice zmizí. Konečně je řada na přeměňování našich mazlíčků. Mezitím, co ostatní odpovídají na dotazy, já si poposunu Mr. Sweetieho na středu lavice. “Tohle už jsme nacvičovali. To zvládneš.” utěšuji ho. Stále je trochu rozhozený. Nejdřív ty závody s Kenjim, teď ta rána od Domenica. Rozhodně se tu se mnou nenudí. Nové kouzlo si pečlivě zapíšu do sešitu a samozřejmě dávám pozor, když se probírá jeho výslovnost a pohyb hůlkou. Jsem v tomhle předmětu dobrá a byla bych ráda, aby to tak i zůstalo. “Vera Verto.” Zazní ode mě nahlas, zřetelně a čistě. (63% + 15% = 78%) Na první pokus je to ještě celkem dobré. Je tam sice pár nedokonalostí, ale to se dá vypilovat. “Mr. Sweetie, gratuluji ti. Zvládl si svou první úspěšnou proměnu.” pochválím bílo-šedý pohárek v naději, že změna tvaru a materiálu neovlivnila jeho schopnost sluchu. |
| |||
E215 - Přeměňování 15. října, čtvrtek dopoledne zmínění studenti Příliš jsem nesledovala výkony ostatních, spíš jsem konejšila Sašu na svém klíně, ale ten ohlušující výbuch se ignorovat nedal. Saša opět vyjekla a zatnula do mě drápy. Já samozřejmě sama leknutím nadskočila, ale i zakňučela vlivem nečekané bolesti. |
| |||
Učebna E215
Sleduji jak McGonagallová vyrazí Domenica a Dianu, přiznám se, že mi to přijde docela drsné. Jako ano Dom způsobil poněkud "výbušnou" situaci kdy se splašili mazlíčci, ale neudělal to přece schválně. Tedy alespoň myslím. Vypovězení z hodiny a T to je trochu tvrdé. Do toho všeho Boban honí krysu, had krysu i Bobana. Vlastně je to docela vtipné a od McGonallogové bych očekával její letmý skrytý úsměv co na ní mám tak rád a suchý anglický humor, ale asi už jí došel; škoda. Nakonec se však pokračuje v hodině. Budeme se učit přeměňování složitějších zvířat. Super. I když dnes nemám úplně svůj den něco nového se naučím vždy rád. Položí i otázky k tématu, než však stihnu odpovědět, odpoví Chris a ... Kirby. Konečně se vrátil z ošetřovny, právě včas na zkoušení. Pomyslím si. Kámo já ti toho musím ještě povykládat po hodině a vyptat se na tu malou, trochu divnou Kaylu od vás z koleje. Oba kluci odpoví a pak se jde rovnou na zkoušení kouzla. Hubert je prostě můj parťák a netuším jestli mu to náhodou nebude nepříjemné, tak ho lehce podrbu na zobáku a prozkouším si švih hůlkou. Pak naostro. Klep, klep, klep, švih. ,,Vera Verto." Záblesk a Hubert se promění v pohárek s zoomorfními rysy (52+15= 67%). Vlastně to vypadá docela zajímavě, křišťálový pohár s křídly, z nichž dvě poslední letky na konci křišťálového křídla jsou od půlky skutečná černá pera. Zoban je křišťálový a lehce rozevřený. Počkat... on se pohybuje. Usměju se. "Mon Dieu! Voyons! To je paráda, to si musím zapamatovat jak jsem to udělal, tedy pokazil, ale stejně je to pecka..." Řeknu si možná spíš pro sebe možná trochu pro Kaylu Přijde mi to tak vtipné, že se vlastně nezlobím, že dnes nemám svůj den a poškrábu pohárohuberta na křišťálovém zobanu. Je mi jasné, že až ho proměním zpět to bude nadávek. Samé Merde a Putain. Budu na něj muset použít určitě nějaké ztišující nebo umlčující kouzlo. |
| |||
|
| |||
Přeměňování v učebně E215 Čtvrtek 15. října Překvapí mě, že profesorka vyloučí Domenica z hodiny. Vždyť se zas nic tak hrozného nestalo, ne? Nikomu se nic nestalo, zvěř se ani moc nevylekala… ale to je její věc, rozhodně si nedovolím protestovat. Navíc mu hned vymyslí práci – doprovodit Dianu do Prasinek pro novou hůlku. Alespoň se bude moct Diana zapojit do dalších hodin. Na profesorčiny otázky neodpovídám. Na něco málo bych asi odpověď i věděla, ale nejsem šprt. Přenechám to jiným. Spíš mě zarazí, jaký úkol si to na nás vymyslela. Proměnit naše zvířecí miláčky v poháry. Jako vážně? V poháry? Nejvíc mě ale překvapí, s jakou ochotou se do toho spolužáci pouští. A s hrůzou sleduji, jak se z Christianova kocoura stává chlupatý mňoukající pohár. Nervózně se přihlásím. “Paní profeserko, omlouvám se, ale jste si jistá, že to těm zvířatům nic neudělá? Nerada bych svému králíkovi ublížila. Vždyť ten Chrisův pohár ještě mňouká…“ zeptám se nejistě, aniž bych vyloženě čekala na vyvolání. |
doba vygenerování stránky: 0.92556810379028 sekund