| |||
Na hřišti - Na koleji - V knihovněDavid, Nicolas, Izabell, Wolfram, Angela, William Nenapadlo mne, jak vtipně mohlo to, když mne Nick nesl, vypadat. Ale to je něco, co mi opravdu není. Zpětně jsem přemítal a dál jsem běžel. Bylo mi jasné, že ti dva něco chystají. V první řadě se o tom zmínili. A v druhé, kdy oni vlastně něco naplánují? Buď si poměřují délky hůlek a nebo jdou chlastat. Myslel jsem si, že mi Nick to, co plánují, neřekne. Ale dokonce mne pozval. Věděl jsem, že není zrovna nějak špatnej, ale taky jsem si nemyslel, že by byl až tak přívětivý. Pravda je, že se mu v této situaci celkem hodím, protože jsem jen přispěl k překažení sbližování těch dvou. Kouknul jsem na Davida a ten mne loktem poodsunul a dostal se svižně dopředu k Izabell. Možná bych jim mohl zabránit.. třeba zakopnout a někoho sejmout.. ale nechce se mi. Přemýšlel jsem, jestli bych měl nabídku přijmout. Není to můj styl a z alkoholu mi nebývá moc dobře. Ačkoliv v knihovně jsem chtěl být. Zastavil jsem se. "Když budu mít náladu, tak klidně." Uculil jsem se a otočil jsem se směrem zpět do hradu. "Teď se jdu už umýt, převléct a zkusit něco, co jsem chtěl procvičit. Stejně bude trávit den asi v knihovně." Dodal jsem a pelášil do hradu. Došel jsem k barelům a zabouchal kombinaci. Prošel jsem společenkou a zalezl do pokoje. Vzal jsem si nějaké věci a šel jsem se opláchnout. Potom jsem se převlékl. Nabral jsem si zadání úkolů do tašky a vzal jsem je s sebou. I obrázek. Pohladil jsem oba mazlíky a zmizel jsem. Nakráčel jsem si to do knihovny a všimnul jsem si Angely s Wolfem. Sednul jsem si tedy někam bokem a vytahal knihy na předměty, v kterých jsme měli nějaké úlohy a v kterých mi to nešlo. Zapisoval jsem si postupně úlohy a poté jsem se rozhodně podíval na obraz. Vzal jsem hůlku. Zamávám hůlkou a zvolám. "Loculus!"(6) Nic se nestalo. To nic.. to půjde.. Říkal jsem si a poté jsem se zasoustředil na obraz. "Loculus."(53) Objevil se sice nekompletní kufřík s malou mezírkou, ale byl jsem s tím absolutně spokojen. Vzal jsem kufřík a popěvujíce si melodii jsem přihopkal k Angele a zamával jí s ním před nosem. Poté Wolfovi. A poté jsem poskakoval náhodně po knihovně až jsem našel v rožku zahrabaného Willa. "Já mám kufr!" Zaculil jsem se nadšeně a zase jsem zmizel zpět na mé místečko. Položil jsem si hlavu na stolek a snil jsem s otevřenýma očima. |
| |||
Kabinet McGonagallovej --> Bifľomorská spoločenka --> moja izba Jedine že by sa mi niekto priplietol do cesty Z kabinetu vyjdem tak rýchly krokom, že sa môže zdať že takmer až bežím. Bledá ako duch s vlasmi, ktoré mi padajú cez oči, takže ich nevidno, sa prepletám medzi prípadnými študentami. Nečakám, že by ma niekto zastavil. Väčšinou ma spoznávali vďaka farebným vlasom, energickej chôdzi alebo tomu, že som sa vždy pozerala pred seba a priamo na ľudí veľkými čiernymi dúhovkami. Nič z toho som dneska nereprezentovala, takže sa bez ťažkostí dostane k sudom, na ktoré v automatickom režime zaklepem. V spoločenke už mám periférne videnie riadne rozmazané a len čo vpálim do svojej izby, odhodím tašku na zem a ešte za cesty sa zrútim na posteľ, kde schmatnem do rúk vankúš a usedavo sa rozplačem ako malé dieťa. Po pol hodine, keď už ma neznesiteľne začína bolieť hlava aj brucho a minie sa mi zásoba sĺz sa pomaly posadím a potiahnem nosom. Oči mám ako angorák, ale už vyzerám trochu viac duchom prítomná. Do večere...si mám vybrať podobu? Ako to mám urobiť? Vrhnem pohľadom po svojom kufri. o jasne. Aspoň sa trochu uvoľním. Vygumujem hlavu. A nechám svoje podvedomie nech si vyberie. Tak ako to robilo doteraz. Snáď si dá záležať, keď to bude...na dlho. Teraz sa načnem, a len čo sa ukážem na večeri, keďže..musím, sa tu dorazím. Zošuchnem sa na zem. Natiahnem sa a pritiahnem k sebe ťažký, napriek tomu že je poloprázdny, kufor a otvorím ho. Vyhádžem z neho veci, chmatnem prútik a poklepkám na jeho dno s pár tichými slovami. Revelio Aparecium Dno sa s tichým cvaknutím oddelí, aj keď doteraz bolo jednoliate, a dá sa vyklopiť. Pod ním sa otvorí prekvapivo veľký priestor, aj napriek tomu že by tam zvonka nič také nemalo byť, a tam kopa fľašiek. Veľmi veľa fľašiek. Chce to niečo ostrejšie. Zamrmlem. Načiahnem sa po vypálených dirigovateľných slivkách. Domáce. To je to čo potrebujem. Otvorím fľašku, opriem sa chrbtom o posteľ a odglgnem si riadny dúšok. Smutne zakloním hlavu a pozriem na strop, ticho sa lúčiac s plným rozsahom svojich schopností. |
| |||
|
| |||
Famfrpálové hřiště - lavička ♦ Nicolas, Bella a ostatní u lavičky ♦ Po mém famózním pádu přes koště, jsem aspoň chvilku doufala, že mě nikdo neviděl. Bohužel tomu tak nebylo a všiml si mě Nicolas. Zrovna on mi vážně chyběl. Přesně jsem věděla, proč si toho všiml. Chtěl se mi smát a poznala jsem to na něm už od té jeho super věty, jestli nechci pomoct. |
| |||
do knihovny Nitrobrana proběhla docela hladce. Já jsem byl celý den myšlenkami někde jinde. Když skončila hodina vydal jsem se složitou spletí chodeb rovnou na mou kolej. Rychle proběhnu společenskou místností a vejdu do pokoje. '' Ahoj Viktore '' pozdravím bílého opeřence a posadím se k psacímu stolu kde se opřu do židle. Thomas je tak nepředvídatelně pofidérní osobnost. Nevím co to mělo znamenat, ale bylo to zajímavé. musím se o tom poradit s Wolfem. Já nevím... ale mám neutuchající nutkání dozvědět se o něm víc. Hraje si na neohroženého siláka bez citů, ale je jím doopravdy ? Loknu si trochu whisky ze stříbrné placatky kterou založím do vnitřní kapsy uniformy a vstanu. Pohledem přejedu místnost a rychlým krokem se vydám do knihovny. V knihovně si na komínek naskládám několik knih o historii Bradavic a usadím se do nějakého tichého koutku, mimo dohled ostatních. |
| |||
Na hřišti Isaac,David,Izabell Dali jsme se do běhu, ale po chvilce jsem neměl už dost sil, abych Isaaca nesl. Pro mé překvapení nezastavil a neodešel. Teda aspoň ne hned. "No hele. Dozvěděl jsem, že má dnes chlastačku někdo jiný, tak tam chceme udělat bordel. Sejdeme se v pět v knihovně, aby jsme probrali detaily. Jestli chceš jít taky, tak přijď." Informoval jsem ho ještě za běhu a řekl jsem to dost nahlas, aby to slyšela i Izabell. "Vlastně Izi, jestli chceš jít taky, určitě můžeš." Když pak David probíhá kolem nás, odpovím mu na jeho předešlou otázku. "Jestli to s ní myslíš vážně, tak mi to nevadí, ale jestli jí ublížíš, tak se těš." Pheee, už bych neměl mluvit. Přestává mi stíhat dech, když pořád mluvím. Pomyslel jsem si sám pro sebe a pak už jsem konečně dohnal Izabell, abych jí mohl odpovědět. "Nepochybuju, že se o sebe dokážeš postarat, jsi přece dospělá, tak jako já." Na chvíli jsem mlčel. "Mimochodem, já se zajímal. Poslal jsem ti několik dopisů, ale nikdy jsi neodpověděla." Podotknu a zrychlím, abych jí předběhl. Výdrž i rychlost a vlastně celou fyzičku mám sost dobrou. |
doba vygenerování stránky: 0.84480786323547 sekund