| |||
Knihovna -> SpolečenkaSebíkJakmile jsem si opsal důležité informace na pergamen, tak jsem schoval knížky na původní místo. Rozloučil jsem se s Knihovnicí a odhopkal jsem ven. |
| |||
|
| |||
LAVIČKA-pohybDavid,Issac a pak Nicolas?+ostatníMám nějakou chvíli kluky za sebou a pak je pomalu za sebou, někde hodně blízko slyším. Neslyším o čem se baví, ale nelíbí se mi, že tu mám takový dozor, to se bude muset změnit. Ušklíbnu se protože běhat v sukni a podkolenka to je hrozná kombinace. Už se těším na víkendu, až se obléknu do svého oblečení, teda doufám, že aspoň tady budu moct. Pak vedle sebe uvidím Davida, jeho poznámka mě celkem rozesmála a šlo to i vidět. Koukla jsem na něj a trochu mě to vyvedlo z míry, a trochu jsem klopýtla, ale rychle jsem ale nabrala správný směr. ”To jsem myslela, že jsi větší číslo, než že potřebuješ povolení, aby ses bavil, či v tvém případě flirtovat s holkou. Já teda to nepotřebuji, ale když jsi tak poslušný prosím. Chránit nepotřebuju, umím dát ránu sama.” Dloubnu do tebe loktem, abych tě trochu vykolejila s jeho směru a uteču mu, na holku jsem dost rychlá. Pohledem zavadím o Nika, to si vážně teď chce hrát na chůvu a někoho z rodiny, když celou dobu jsem spolu nemluvili. Naše matky se milovali, ale mě jaksi díky své krvi moc nebrali. I matka se styděla za mého otce, co už to ja občas taky, ale ne kvůli toho že je mudla spíše, jak se chová…. Tak přemýšlím co jsem dneska vlastně udělala, nebyl to moc slavný den, ale jeho nabídku na doučování lektvarů, možná příjmu, podle toho zda bude poslouchat Nika a obrátí o 180° a už si mě nevšimne, občas se na něj pootočím, abych si je prohlédla.Zajímavá podívaná na ty tři. Zpomalila jsem a koukla na ostatní, ne že bych nemohla spíše jsem myslela že bych šla už do skleníků, sice než tam dorazím, možná se setmí, ale tak snad nejsem tak blbá, abych nenašla toto. |
| |||
Famfrpálové hřiště Zvesela si běžím po trávníku a říkám si, jak mi u toho chybí Aran. Sice nechodím běhat nějak pravidelně, ani nijak zvlášť cíleně netrénuju, ale nejsem na tom s fyzičkou úplně špatně. S Aranem lítáme skoro celý den po lese, něco podnikáme, lezeme na stromy… teda já lezu na stromy, on hlídá dole. Ach jo, hrozně mi chybí. Už se těším domů na vánoce. Z myšlenek mě vytrhne Dylan. Široce se na něj usměju. “Nazdar!“ pozdravím ho vesele. “No jistě, to je vždycky zábava,“ zazubím se. “I když spíš doufám, že se dostaneme taky do vzduchu a k nějaké… dejme tomu hře nebo tréninku nebo čemukoli. Já sice s bráchou o prázdninách lítala a něco málo famfrpálu trénovala, ale není to ono. Bez pravého potlouku se odrážení blbě trénuje. A naši mi nechtějí pravý potlouk pořídit, že bych s ním prej něco rozbila nebo někomu ublížila… no chápeš to? Já? Teda… jo, já to vlastně chápu, asi by se mamce nelíbilo, kdybych jí potloukem rozryla záhonek nebo vysklila okna nebo něco takového. A že toho jsem schopná,“ zasměju se. “Ale stejně to není fér. Bráchovi poříděj skoro všechno. Teda mně by asi taky pořídili všechno, kdyby to byly nějaké učebnice nebo knížky… ale já chci většinou dýky, meče, potlouky… no znáš to,“ řeknu nevinně. “Jéje… taky si vzpomínáš na svoje začátky tady?“ zeptám se ho pobaveně. “Než se člověk pořádně vzpamatoval, schytal potloukem. Ale neboj, už si s ním dokážu poradit a dám pozor, abys to neschytal,“ slíbím mu. “A co jinak? Jak ses o prázdninách měl? Byli jste někde? My ne, ale to nevadí, nám je stejně nejlíp doma. Teda mně v lese za domem, ale to je to samý…“ |
doba vygenerování stránky: 0.83353495597839 sekund