| |||
Moje chýše S Romainem a Thomasem Poté, co Lupin odešel, věnoval sjem se dál svým věcem. Převážně nicnedělání. Stihl jsem si dát ještě tři hrnky kafe, než dorazili studenti, kteří si u mě mají odpykat trest. Bušili na dveře tak nahlas, až jsem se toho lekl a vylítl z křesla rychlostí, o které jsem ani nevěděl, že je možná vyvinout. Slyšel jsem, že to jsou oni, tak jsem si pro tentokrát kuš ke dveřím nebral. Dveře jsem odemkl a podíval se na tva mladíky, kteří se zrovna mazlí... "No dost, že jste tady. Tohle si nechte na jindy, budeme muset vyrazit." Sáhl jsem po kabátu, který vysel vedle dveří na věšáku a po kuši, která byla přesně na druhé straně dveří. Vyšel jsem ven před polorozpadlou chatku a zamkl dveře. "Doufám, že s sebou máte hůlky. Mohlo by to bejt nebezpečný" řekl jsem jim a vydal se k nejbližší vyšlapané cestičce směrem k lesu s tím, že jsem jim pokynul, aby mě následovali. |
| |||
Cesta na kolej a k nástěnce S Avivem hned na to, co jsem vyšel ze třídy mě zastavil Aviv. Zatavil jsem se už jak na mě zakřičel a nechal jsem ho k sobě dojít s tím, že se mnou půjde na hřiště. Položil mi otázku a táhl mě na kolej. Jo, koště by se možná mohlo hodit. "Že se vůbec ptáš..." řekl jsem mu sebejistě. "Koukni na mě." nahodím svůdný pohled. "Jak myslíš, že to mohlo dopadnout? neúspěch ani nepřipadal v úvahu." Ušklíbl jsem se na něj. Když jsme dorazili na kolej, vyhrabal jsem koště, které máme od Richarda a zpod polštáře jsem vytáhl z krabičky cigaretu se sirkami. Obojí jsem si schoval do kapsy hábitu a pak už mě Aviv znovu táhl pryč. Vypadá to, že dneska nějak spěchá. Cestou s koštětem v ruce to nevypadalo, že by chtěl navazovat řeč, ale mě mlčet nebavilo. "Co říkáš na Izabell" Zeptal jsem se ho jen, aby řeč nestála. Ať odpověděl jakkoliv, pokračovali jsme v chůzi, až jsme dorazili k nástěnce s kroužky. Koukul jsem se, kam se zapisuje on a zapsal jsem se do kolonky těsně pod ním, ale zapsal jsem se ještě do jednoho. Herec jsem už sám o sobě a divadelní kroužek je pro mě jako dělaný. Zapsal jsem se tedy tam a tentokrát, aby zase Aviv netáhl mě, vyrazil jsem jako první a chytl ho za límec a táhl za sebou. Cesta na hřiště Aviv,Rebecca,Izabell,David Šel jsem k nejbližšímu východu z budovy, abych nebyl uvnitř a sedl jsem na koště. Aniž bych přemýšlel, jestli to je povolené, nebo ne, vzlétl jsem pár metrů do vzduchu. "Tak letíme ne ?" Navrhl jsem Avivovi a vyletěl směrem ke hřišti. Když už jsem byl mimo dohled studentů i profesorů, na chvilku jsem zastavil na střeše, abych si zapálil a pak znovu vzlétl. Letěl jsem přímo na hřiště a než jsem dorazil, zahodil jsem zbytek cigarety do trávy. Už z výšky jsem viděl že už ostatní běhají kolem hřiště. Hoochová už je zapřáhla. Jak jinak. Asi bych se měl taky co nejdřív přidat. Vyrazil jsem směrem k profesorce, ale cestou jsem postřehl, jak se zrovna Rebecca válí na zemi. Škodolibost mi nedala a vydal jsem se směrem k ní. "Ahoj Becc" začal jsem. "Chceš pomoct?" zeptám se jí, když zrovna oklepává špínu z oblečení. Sesedl jsem z koštěte a usmál se na ní. Ta nešikovnost jí jednou zabije... Každopádně, pokud zrovna šla ke stojanu na košťata, šel jsem s ní. Pak jsem si ale všiml opodál sedící Izabell... s Davidem. Hned mi došlo, o co by mu asi tak mohlo jít. je to vždy to samé. Vlastně úplně to samé co u mě ... ale prosím, ne mojí sestřenku... Nevím, jestli šla Rebecca se mnou, ale vydal jsem se směrem k těm dvěma na lavičce. "Čau Davide. Podíval jsem se na něj varovným pohledem a promluvil i stejným tónem. "Izi" kývl jsem hlavou a na ní se pro změnu usmál. "Budeš hrát famfrpál? Jestli jo, tak tě Hoochovka nenechá sednout na koště, dokud si nedáš dvě kolečka." Rukou jí vybídnu, aby šla se mnou. Nechtěl jsem, aby se dostala do spárů Davida, tak jsem doufal, že půjde na hřiště běhat se mnou. |
| |||
|
| |||
Před kabinetem slečny Primose Slečna Primose Klekl jsem si ke Goznovi a mezitím co mi recitoval svoji uvítací řeč, kontroloval jsem mu pravé rameno, se kterým míval problémy při prvních testech. V jeho proslovu slyším nesnesitelné cvakání, které ostatní nepostřehnou. Je to přeskakování dvou koleček v centrálním mechanismu. Jinak řečeno v mozku. Nedokázal jsem ho ztišit, i když ničemu nevadí. Pokud nejste perfekcionalista. |
| |||
Cesta na ošetřovnu Kenji, Daniel Na posledních pár vteřin nevěnuji ani jednomu z kluků žádnou extra velkou pozornost. Zůstanu civět chvilku kamsi do blba, nevnímajíc žádná okolní slova. Ale opravdu jen chvilku, protože mě oba začnou podepírat a zvedat z postele. Ani to mě však tolik nepřekvapí, jako fakt, že Mont je žena na ošetřovně. „Nová zdravotnice? Paní Mont?“ zopakuji nejistě. Nakonec jen pokrčím rameny. „Asi jo, ty cizí jména jsou kolikrát dost divný.“ Zatímco se oba namáhají, zvedají mě a snaží se mě dostat na ošetřovnu, v samém zamyšlení mi ani nedojde, že jim vlastně vůbec nepomáhám, dalo by se říct, že se prostě nechávám nést, aniž bych si cokoliv uvědomil. Procitnu až po dalších Kenjiho slovech o tom, že budu vypadat jako Buclatá dáma. „Proboha,“ syknu zděšeně a zlehka se na sebe podívám. Přeci nemám nakročeno k tomu, abych vypadal jako ona, nebo snad jo? Konečně se pokusím využít k přepravě taky trochu vlastní síly. Postavím se pevně na nohy, čímž oběma spolužákům jistě dopomůžu. Neustále na mě něco mluví, snad aby od čehosi odvedli mou pozornost. Mně to je ale jedno, vždycky jsem rád, když se dostanu do upovídané společnosti, proto jsem si zrovna tyhle dva celkem dost oblíbil. To uslyším jméno Sinestra. „Řekls Sinestře?“ zopakuji trochu nechápavě a probodnu Kenjiho pohledem. Jo, líbila se mi, ale nikdy jsem se o tom nikomu nezmiňoval. Přeci jen, ona byla pro mě z úplně opačného konce světa, takže jsem si to nijak nepřipouštěl. Kolikrát jsem se ale načapal, jak na ní zničehonic zírám, takže si myslím, že to nemohlo zůstat bez povšimnutí. „Zaběhat si pudu, ale určitě ne kvůli ní,“ mávnu ledabyle rukou a nuceně si odfrknu. Raději začnu obohacovat Kenjiho a Daniela dalšími svými historkami. Oba dva mě vyloží už před ošetřovnou a pošlou mě na pospas té slečně Mont. Ještě naposledy sjedu oba dva pohledem jakéhosi umučence. „Děkuju,“ řeknu nakonec, „ale jestli mě v tý ošetřovně utratěj, tak vás budu strašit.“ Šouravým krokem se rozejdu ke dveřím. Byl bych raději, kdyby mě oba dva donesli až úplně dovnitř a položili na lehátko, ale zas tak špatně na tom nejsem. Ačkoliv mi přijde, že při každém mém kroku mě někdo udeří kladivem do hlavy. Tak jo, paní Mont… Zlehka zaklepu na dveře, abych na sebe upozornil. Jelikož jsem na ošetřovně byl naposledy kdysi dávno, už ani nevím, jestli je slušné tam vtrhnout a lidi na druhé straně vyrušit. Ale tak co, jestli je tam nějaká pěkná zrzka, dalo by se to s ní domluvit. Najednou se tiše zahihňám, protože teprve teď mi dojde, co to Kenji před tím řekl. ‚Čím rezavější střecha, tím vlhčí sklep.‘ Dále už se nerozmýšlím a opatrně vstupuji dovnitř. Snad nedostanu vynadáno… |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.88533091545105 sekund