| |||
Pozemky u skleníků Ettariel Darienn Renoire, Rosalie Anne Primrose Procházím se pomalým krokem podél skleníků a skrz skleněné tabulky nahlížím dovnitř. Vlastně se o to ve skutečnosti ani nesnažím, jen skrz průsvitnost hledím do zeleně uvnitř. Je to uklidňující, zdá se mi, jako by na mě dýchalo teplo z jejich útrob. Je tam teplo? Nikdy jsem podobně rozsáhlé skleníky neviděl. Co všechno se tam pěstuje za rostliny? |
| |||
Tour de pozemky To nám dav dlouho nevydržel. Normálně by mi to vůbec nevadilo, ale Henry a Violet vypadali mile. Ano, ona hodně… živě, ale zase s ní asi nebude nuda. Škoda… Ale má před sebou hodně práce, jestli to má do zítra stihnout. Tak jsme tedy s Ros pokračovaly v procházce. Nemohla jsem si nevšimnout, že zrychlila. Spěchá. A mě hned provinile napadlo, jestli nemá něco domluvené. Tak proč souhlasila s procházkou? Mohla počkat… nechci nikoho zdržovat, jen jsem chtěla využít volného času. Nicméně Bradavice vypadaly krásně, poklidně. Obklopení přírodou bylo úžasné, nicméně Anglie taková je. Plná zeleně, parků, lesů, vod, hor… a tady to místo nebylo výjimkou. Kupříkladu les. Krásný a děsivý zároveň. Lákal návštěvníky dovnitř, aby se tam mohli trošku bát. Kdo ví, co všechno v sobě skrývá…? Asi Hagrid, ale ani ten určitě neví všechno. Ne že bych ho chtěla podceňovat, ale… nikdo neví vše. Třeba před jeho chýší teď čekal Thomas s Romainem. Takže oba ještě žijí… Vypadalo to na trest za to všechno, co spolu zpackali. Asi je to dobře, výchova musí být. “Havraspáru,“ opravím ji nenápadně. “Já vím, to je ta dvojka, co se zvládla oslepit, otrávit a zbavit paměti,“ prozradím jí. “Asi teď čekají na svůj trest.“ Mírně pobaveně jim zdálky kývnu na pozdrav a následuji Anne v procházce. A už tu byly opět skleníky! Jsme u konce! “Moc děkuji, jen doufám, že jsem tě od něčeho nezdržela,“ strachuji se.Hlavně když si všimnu jisté mužské postavy. Že by schůzka...? |
| |||
|
| |||
Pokoje >> Směr ošetřovnaDaniel, Ryan, Gabriel Zašklebím se, když chce Gabriel vědět, proč se ptám na kočky. Mám chuť si zaťukat na čelo. Nebo spíš jemu, aby se probral. Daniel si toho naštěstí všimne a zopakuje mu, co jsem řekl. Vrátí mu i tu prapodivnou narážku, která nevím, co znamenala. „Ani ne.“ Odvětím, když se Gabriel zeptá na zahraniční famfrpál. Nikdy jsem ho nesledoval, to uznávám, ale alespoň nejsem hluchej. Nováček má každopádně naspěch, takže nám jen poradí, abychom Ryana dostali co nejdřív na ošetřovnu, a pak zmizí ve dveřích. „Ten by tam potřeboval taky, ať se mu podívá na uši.“ Škodolibě se zachechtám, jakmile je pryč. Otočím se zpět na Ryana. „Chlape, jen počkej až jí uvidíš. Je to zrzka, ty máš rád ne? Čím rezavější střecha, tím vlhčí sklep.“ Zažertuju. Potřebuji, aby se soustředil na cokoliv jiného, jen ne na kočky. Když nějakou viděl, vyváděl víc jak Regina o přeměňování. Nemůžeme mu říct, že zrovna v tomhle pokoji jedna bydlí a jeho majitele to nijak netrápí. Jenže co s tím? Vystěhovat? „Dylan má v pokoji jedno volný místo.“ Houknu na Daniela, jestli mu dojde to samé co mně. Navíc Dylan měl taky kočku. To už ale Ryana podepíráme a snažíme se ho zvednout. „Seš docela těžkej. Přestaň se už cpát, skončíš jak Buclatá dáma.“ Neodpustím si rýpnutí, ale myslím to dobře. Rád jsem kamarády zlobil a oni to moc dobře věděli. Byla to součást mé povahy. Pomalu vyjdeme ven. „Až se dáš trochu do kupy, půjdeš si zaběhat, jasný? Chceš se přece líbit Sinestře, nebo se pletu?“ Líbila se mu, o tom nebyl pochyb. Vždycky na ní u stolu tak zasněně civěl a i slepýmu by došlo, o co tady jde. Dostaneme se ke schodům. Trochu zaváhám. Nebylo by dobré, kdyby se zrovna teď začaly měnit, ale máme díkybohu štěstí. „No vidíš, jsme skoro tam.“ Povzbuzuji kamaráda, který pořád vypadá stejně mizerně. Co je ale zvláštní, cestou pořád žvaní. I kdyby měl čtyřicítky, stejnak bude pořád vykládat ty svoje historky, který jsme s Danem slyšeli už nejmíň milionkrát. Zastavíme před ošetřovnou. „Madam Mont je hned za těmihle dveřmi a čeká jen na tebe, kámo. Tak šup, ať už seš tam.“ Popoháním ho. Doufám, že jí nehodlá oslovovat jménem. To bude trapas... |
| |||
Famfrpálové hřiště Gabrielovo koště a ostatní Po cestě z učebny mi začíná docházet, že bych se měla dostavit na Famfrpálové hřiště. ,,Hlavně, že se tam zapíši, ale že bych se uráčila přijít, to ne.“ Začnu tiše nadávat a dám se rychle do běhu, abych o nic nepřišla. Když jsem už byla skoro na místě, akorát jsem z dálky viděla, jak se všichni snaží běhat kolečka. Rozhodla jsem se nezastavovat, odhodit si své věci na trávník a v běhu se rovnou přidat k ostatním. Bohužel nějaký šikula nechal levitovat koště, a jelikož to vypadalo, že leží klasicky na zemi, nenapadlo by vás v tom okamžiku, že zas tak úplně na zemi není. No samozřejmě jsem zakopla a proletěla se zhruba dva metry před to koště. ,,No tak co se mi ještě dnes stane?“ Začnu se smát ze svého dalšího neštěstí, které se mi za tento den stalo. Až zjistím, čí to bylo koště, asi mu něco budu muset vysvětlit. Zvednu se ze země a začnu si oprašovat hábit a vytahovat bordel z vlasů. Pak se podívám na svá kolena a zjistím, že mám na jedné straně díru. ,,Ach jo! Tak aspoň můžu dnes říct, že jsem se neflákala!“ S úsměvem obdivuji šrámy na svém těle. Není se čemu divit. Na mě se maléry vždy lepily neúmyslně. |
| |||
NA HŘÍŠTIDavid+ostatníJen sem se koukala před sebe a tašku položila vedle nás. Mnula sem si prsty od tužky, jak jsem kreslila, nejsem ušmudlaná, ale tohle většinou zůstává. Musela jsem se pousmát, když řekl, že kvůli famfrpálu tu není, tak je mi tak nějak jasné proč! Prostě a jednoduše rád asi okukuje “lidi”všichni, tak nějak víme koho myslím. Když mu řeknu, že podle madam Maxi jsem divoká a on se zasměje, jen nakloním hlavu, nezná mě a už si dělá obrázek. No počkej, já ti to ještě osladím. Culím se nad touto mojí myšlenkou, jen kdyby neměl, tak pronikavé oči…. ”No tak si nesmíš dělat předběžný obrázek a analyzovat mě. Než, aby mě vyhodili z předchozí školy, tak asi díky matce mě raději šouply sem. Tady mají asi větší pochopení, pro trochu divočejší povahu. V Krásnohůrkách jsou moc poslušní, dělají jen co se od nich očekává a já jelikož jsem černá ovečka rodiny, dělám vše skoro naopak.” Pokrčím rameny a opřu se o lavičku, kouknu někam za sebe, zda nezahlédnu skleníky, při nejhorším se někoho zeptám, kde to je nebo pak kabinet slečny Ros, museli jsme se minout? Vážně? a kdy, když jsem tu první den a on tu nebyl, tak jsme se neměli ani kde potkat. Zakroutím jemně hlavou a hodím si nohu přes nohu a bradu si podepřu rukou a schovávám pobavený úsměv. ”Tak, když v pondělí nezaspíš, třeba se v hodinách potkáme. A pokud jde o předměty, doufám, že se to zlepší, asi se moje hůlka cítila víc nesvá v novém prostředí, než já. Aspoň v to doufám, do téhle doby jsem s kouzly problém neměla, tak doufám že nebudu mít ani tady.” Jak tak nějak na něj očkem občas kouknu a zhodnotím, vzhled není všechno. Ale už teď vypadá, jako pěkné kvítko. |
| |||
|
| |||
Prosím rozejděte se, není tu nic k vidění Henry, Rosí, Etty, Richard a pak kdo mne potká Odchod z pozemků do KUCHYNĚ přes můj KABINET Společně jsme se zasmáli, zanadávali a byl čas tu náš malý vtipný kroužek rozpustit. Culila jsem se na všechny okolo a zatímco oni začali přemýšlet o tom, jestli už skončila hodina, mé myšlenky se honili kolem plánování zítřejší oslavy. Je toho hodně a tak se mi i celkem hodilo, když se Henry najednou omluvil, že musí někam letět a holky se zdály, že taky musí být jinde. Proto jsem se s Henrym rozloučila, stejně tak i se sestrou a Etty a otočila si to zpět do hradu. "Jdu zařizovat," křikla jsem ještě za holkama a zmizela v hradu. Hned u schodů jsem se ale zarazila. Jak jinak, nemohla jsem se rozhodnout, co dříve. Pak jsem si ale vzpomněla na seznam, co jsem si napsala pro všechny případy a tak jsem nejdříve zamířila do svého kabinetu. Vyběhnout schody nebylo problémy, zdravit udivené studenty mě i bavilo. "A ještě jedny schody," vyheknu v prvním patře a začnu dusat do těch do druhého patra. Sakra, měli by sem pořídit výtahy. Zabočila jsem do chodby a sotva jsem pohlédla na dveře kabinetu, zarazila jsem se. Stál tam nějaký chlapec a k mému překvapení na někoho čekal. Pamatovala jsem si ho z hodiny. Moc se neprojevoval, spíše až ke konci hodiny a pokud si pamatuji, někdo z jeho koleje se k němu posměšně ozval. Richí... Richard? Asi jo, vzpomenu si, jak ho jeho spolužák nazval. Trochu zpomalím krok a dojdu až ke kabinetu. "Čekáš na někoho?" zeptám se ho s milým úsměvem. Vzhledem k jeho výšce jsem musela poměrně zaklonit hlavu. |
| |||
NA HŘÍŠTIDavid+ostatníNijak se na sebe nesnažim upozornit, teda aspoň to nedělám schválně. Koukam na týmy a jací jsou tam hráči ač mam dojem, že holek je tam vic jak kluků. jak jinak holky maj navrch a kluci si uz tak mysli že jsme neschopné, ale tady je důkaz. Ručkou si prohgrabnu vlasy a hodim si je do culiku, nejraději bych shodila ten blby habit, stejně nechápu proč nemůžeme chodit v čem se citime dobře. Chtěla jsem se přidat velice ráda mam tento sport a myslim, že mi jde, ale nemyslim že až tak, abych s nimi hrála. Zaslechnu za sebou kroky, tak nejak tuším či asi budou, ale necham ho jit až sem. Jakmile dosel až ke mě s úsměvem na tváří usmála se taky. ”Těší mě, jsem Izabell, ale řikej mi Izi, je to kratsi a lepší. Jdeš hrat famfrpal?” Kouknu na něj a tak nejak si ho projedu s úsměvem, nedavam na prvni dojem, ale tak nejak mu to oplácím. Trochu se protahnu před ním, je mi jedno že mě sleduje či tak a jakmile se mě zepta do ktere chodim pousměji se.Jak roztomilé. Když si jdeme sednout, jemne se mě dotkne kolem pasu, podivam se na něj a tak trochu se stahnu, jestli si mysli, že jsem nějaká co diky jeho krasnym očím hned roztaje, je na špatném místě, ale to pozna sam. ”Přesthoupila jsem z Krasnohůrek, nějak jsem tam nezapadla. I na madam Maxim jsem byla moc divoka pry. Dnes jsem dorazila, sice si po dnešku prijdu, jako prvacka a budu si zřejmě muset najit doučováni, tak jsem v 5ročníku a ty?” Sleduju jeho výraz, zda jsem ho svým chováním už teď odradila, nebo naopak. |
doba vygenerování stránky: 0.87319684028625 sekund