| |||
Pozemky Rosalie, Ettariel, Violet, Sinestra „Je dost možné, že jsme na sebe už před mnoha lety narazili.“ pokusím se Violet připomenout dřívější časy, když jsme byli ještě studenti. Jako by to bylo včera. Ten čas tak neuvěřitelně letí… Je pravděpodobné, že si mě stejnak nebude pamatovat, protože já sám si na ni vzpomínám jen matně. Když jsem byl v posledním ročníku, Rosalie musela být teprve ve druhém. To samé Violet, protože jsou dvojčata. Není to nijak velký věkový rozdíl, ale pár let to přeci jen je. A to je jedině dobře, protože bych se cítil opravdu zvláštně, kdyby někdo, koho jsem si spletl se studentkou, byl ještě starší, než já. Zbytek debaty je pro mě tak trochu španělskou vesnicí. Jsem tu jediný muž mezi třemi kolegyněmi a tohle není zrovna rozhovor, ve kterém bych se cítil jako doma. Zvlášť když přijdou narážky na ženské křivky. Asi by bylo hodně divné se zapojovat zrovna do něčeho takového. Hlavně co bych jim řekl? Jedna nemá hrudník skoro žádný, kdežto ta druhá… Ne, tohle se opravdu nehodí komentovat nahlas. Záchrana přijde v podobě návrhu s tykáním. „Nevidím v tom vůbec žádný problém, Violet.“ oplatím jí milý úsměv. Jsem zvyklý kolegyním a kolegům vykat, ale rád vyhovím jejímu přání. Pakliže se tak cítí líp, přizpůsobím se. „Myslím, že výuka právě skončila.“ Odpovím, když se Rosalie ptá na konec hodiny pátého ročníku. To znamenalo jediné. Studenti vyběhnou ze tříd a rozutečou se všude možně po škole a je dost možné, že někteří zamíří i k profesorům do kabinetu. Ať už kvůli doučování, nebo čemukoliv jinému. Asi bych se měl pomalu vrátit. Někdo by mě mohl hledat. „Omlouvám se, že se nezdržím na prohlídce déle, ale čas mi nedává na výběr.“ omluvně se na všechny tři podívám. Než se s nimi rozloučím a vydám se pryč, vysvětlím jim, že musím neprodleně zařídit ještě několik věcí. Což je pravda. Potřebuji sehnat vhodný dárek pro oslavenkyně. A věc druhá, zařídit hlídání pro Lunu. Nechávat psa během večírku tak dlouho v kabinetě nepřipadá v úvahu. Tak nezodpovědné chování se mi příčí. Rozejdu se pryč, to už ale zaregistruji v dálce běžící studentku. Je mi povědomá. Záhy mi dojde proč. Sinestra, Zmijozel. Vnučka majitele dračí farmy, kde jsem strávil několik měsíců. Jak se jí asi daří? Pokud se nepletu, i tento rok budu mít její ročník na péči o kouzelné tvory. Ať už si toho všimne nebo ne, zvednu ruku a krátce zamávám na pozdrav. |
| |||
Famfrpálové hřiště Izabell Mezitím, co pozoruji opodál stojící dívku, začne sledovat i ona mne. Chvilku na sebe upřeně zíráme a usmíváme se, pak se odrazím od sloupu a pomalu k dívce (Izabell) dojdu. Za chůze si ji přeměřím od hlavy až k patě. Je o něco málo menší než já, má vyrýsovanou postavu, podobně jako já, jen tipuju, že bude o dost lehčí… A nejspíš i o něco mladší… O rok? O dva? Ale i přesto, jak je mladší, se mi líbí. Cestou k ní přestanu žmoulat svou hůlku, vyndám obě ruce z kapes a prohrábnu si vlasy. Pomalu k ní přijdu, a když už jsem kousek od ní, usměju se a řeknu: „David, jmenuju se David.“ Potom mírně nakloním hlavu a zadívám se jí do očí. Přijde mi, že ona na mně nesleduje nic jiného, než ty moje. Není to sice úplně tvůj typ, Davide, ale sbalit nějakou mladší studentku, to je vždycky zábava… Tyhlety chtěj romantiky, ty co jim naslibujou hory doly, co je bude schopnej ochránit před vším tím špatnym okolo. Staň se teď na chvilku jedním z nich a máš na pár dní o zábavu postaráno… Chvilku si ji bystře prohlížím a pak dodám: „Úplně si tě nevybavuju, že bys sem chodila. Do kterého ročníku chodíš? “ Ještě jednou se na ni mile usměju. Jo, úsměvy, na to se balí nejlíp… „Nepůjdeme si sednout?“ Zeptám se a ukážu na opodál stojící lavičky. Pokud tam společně vyjdeme, letmým dotykem okolo pasu ji nasměruju k lavičkám. |
| |||
Studium venku - na dohled od famfrpálového hřištěnáhodní kolemjdoucí Ještě chvíli jsem snila, nebo spíš čistila svou hlavu od nadbytečných myšlenek, zatímco jsem drbala spokojeně vrnící Sašu, když mě paprsky neúprosně k západu spěchajícího slunce polechtaly na nose. Půjdeme ven, co ty na to?" broukla jsem tiše na svou čtyřnohou kamarádku. Ta v odpověď tiše mňoukla. Odstrojila jsem se z uniformy, vzala jsem jsem si džíny, tričko a příjemnou teplou mikinu, jejíž kapuce měla kočičí ouška. Lehce infantilní, ale mně se to svým způsobem líbilo. Do plátěné tašky přes rameno jsem sbalila věci na učení, kupodivu i věci na lektvary, tužku, blok a deku. Přeci jen bylo chladněji od země. Pak už jsme vyrazily. Společenská místnost se zdála klidnější, ale netušila jsem, kam všichni vyrazili. Prošla jsem chodbami školy, poté nádvořím a odtud jsem se vydala po pozemcích školy. Užívala jsem si čerstvého vzduchu a klidu. Saša se mi různě ztrácela z očích, jak si procházku vedla po vlastní ose, ale nemusela jsem se bát, vždy se vrátila. Navíc to nebyla žádná malá kočička. Snažila jsem se vyhýbat jakékoliv společnosti, a tak když jsem zahlédla Sinestru v poklusu, automaticky jsem se stočila na jinou stranu. Přede mnou se přibližovalo famfrpálové hřiště. Až po chvíli jsem rozeznala, že je tam jakési srocení. "Ale ne...," hlesla jsem tiše. Došlo mi to. Dnes je první trénink famfrpálu. Příliš juchajících děvčat, příliš naparujících se kluků. Obrátila jsem krátce oči v sloup. Už se mi ale nechtělo měnit místo a zrovna tam, kde jsem stála, krásně svítilo sluníčko a ani zde nebyl tak prudký vítr. A tak jsem se trochu dětinsky otočila zády k hřišti, aby mě nic nerušilo, rozprostřela jsem deku a pohodlně se usadila. Před sebe jsem rozprostřela učení a zaměstnávala se úkoly. Měla jsem tu také Wolframovy zápisky z lektvarů, abych si je opsala. Utěšovala jsem se možností, že třeba lektvar pochopím a nebudu nakonec potřebovat jeho pomoc, i když jsem tomu v nitru duše příliš nevěřila. Saša se po chvíli vrátila, stulila se na deku a vyhřívala se. |
| |||
NA HŘÍŠTIDavid+ostatníStojím tam opodál a koukám na ostatní, tak nějak si užívám krásné počasí. Dám si tašku na zem před sebe, abych jí někam zase nepoložila a nehlada vše zase jak debil. Vytáhnu tužku a papír a načrtnu si profesorku a ostatní, jen tak z dálky, pak si to dám zpět do batohu. Koukám kolem sebe, poznávám některé z hodin, ale pořád mám pocit, jako by mě někdo sledoval. Podívám se vedle sebe z jedné i druhé strany, ale nic. Tak to nechám být, ale pořád to neustává. Podívám se přes rameno za sebe a uvidím nějakého mladého kluka(David), pozoruje mě a já se jen pousměji, neviděla jsem ho na žádné z hodin, pořád kouká a já koukám taky, ale usmívám se. Otočím se opět k hřišti a mě napadlo, že jsem po hodině měla jít za Ros, abych si vyzvedla rostlinku, snad jí někde našla, nebo jestli bude muset to někde shánět, to bude, už tak pomalu probíhat. Ušklíbnu se nad touto myšlenkou. Po očku se ještě podívám na toho kluka, má strašně krásné oči. To z něho prostě tak “trčí”, to je první věc čeho si u lidech všímám, prostě oči. |
| |||
Pokoje - Chodby - Famfrpálové hřiště "Taky se představuji jemu, Tammete." Daniel Tammet, to vážně sedí. Zmizel pro vodu za což jsem rád. Já bych ji vyčaroval, nemám čas na klasické postupy. "Fakt? Já nevím, kluci. Zvládnete to?" Skepticky jsem se podíval na polomrtvého spolužáka a povzdechl si. S tímhle jsem skončil, ne? S pomáháním lidem, které prakticky ani neznám. K čemu to je? Žádný vděk, nic. A z dobrých pocitů se monarchie nepostaví. V záchvatu zamyšlení jsem ani nepostřehl, že se Daniel vrátil. |
| |||
|
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.88537383079529 sekund