| |||
|
| |||
|
| |||
Knihovna-->Hlavní síň Nikdo, jsem vlk samotář Středa 14.10. Mé snažení v knihovně trochu rozkládá štěbetání mé nejlepší kamarádky, Diany Blackové a dalších a dalších lidí, co se kolem těch dvou postupně slézají jako kachny kolem ztvrdlého chleba hozeného do vody. Postupně se tedy posouvám dál a dál přes jednotlivá oddělení od skupinky, která narušuje tradiční ticho a klid v knihovně, až nakonec skončím až úplně v rohu před sekcí s omezeným přístupem. Pro jistotu tedy ne hned u stěny. Pomatuji si, jak tady jednoho staršího studenta napadla nějaké kniha v černých deskách a snažila se ho uřknout jeho vlastí hůlkou. Pochopitelně jsem nedělal jen přípravu na všechny dnešní předměty. Přečetl jsem si i dříve vypracovanou přípravu na obranu proti černé magii, když už jsem to slyšel asi třikrát, jak je z toho někdo strachy bez sebe, ale taktéž jsem se pustil do čtení dalšího pokročilejšího učiva, než které bych měl číst. Převážně tedy starodávné runy, formule a přeměňování pro pokročilé. Už se těším na OVCE, pomyslím si, když dočítám poslední z knih na stole. Poté se knihy schovám na své místa a vydám se oklikou zpět do velké síně na večeři. Oklikou proto, abych splnil své prefektské povinnosti pro dnešní odpoledne, kdy jsem teprve poprvé hlídkovat na chodbách. Procházím několik tajných chodeb a zkratek, co již znám, a hledám další. Ne, že by to mělo velkého úspěchu, ale jednou už se mi takto podařilo zas jedním gobelínem najít cestu vedoucí z třetího patra do pátého, aniž by bylo možné zaznamenat stoupání. Škoda jen, že jsem zapomněl, který z nich to byl. Když po hodině bloudění dorazím do velké síně, pohledem vyhledávám svojí přítelkyni, ale ta nikde není. Proto se posadím ke stolu trochu dál od ostatních a pokojně se pustím do večeře. |
| |||
Velká síň --> Tak všude --> Velká síň Vesměs skoro nikdo, na konci Diana S Didý jsem se skoro nebavil. Ne, že by se mi nechtělo, ale oběd do sebe naházela jak tornádo pár slaměných baráků a pak zdrhla společně s Cass do knihovny. Je mi docela jasné, že se tam nebudou jen učit. „Měl bych si najít holku,“ vzdychnu potichu, když pozoruji, jak moje dvojče mizí se svým objevem z hlavní síně, zatímco já zůstávám samotný ponechán celému odpoledni napospas. Dojím pokojně jídlo a vydám se taktéž pryč. V první řadě vyhledám na jednom z obvyklých míst, jako je nádvoří a podobně, Lenku, můj neomezený zdroj znalostí, který se neštítím využívat pokaždé, když nemám náladu něco vyhledávat. Ne, že by mi obrana proti černé magii vadila, to ne, je to jeden z mých oblíbených předmětů, ale zkrátka dávám přednost praxi před vysedáváním v knihovně. Naštěstí Lenka nikdy neměla problém mi dát přečíst a opsat vypracovaný pergamen a tak mám v rekordním čase tři čtvrtě hodiny vypracován domácí úkol, aniž bych musel trávit… sakra, na tomhle bych dělal minimálně jednou tak dlouho. Ještě chvíli pocvičíme správnou gestikulaci a podobně, aby bylo všechno perfektní a poté už jen poslouchám a přikyvuji vyprávění o všelijakých monstrech, o kterých jsem nikdy před tím neslyšel… až na jedno. Muflonohá trnonožka nám jednou, ještě za oceánem, vběhla na pozemek a brácha jí naháněl se stříbrnou sítí přes dvě hodiny. My byli ještě malí, takže nám mamka nedovolila skoro nic. Rok na to jsme se odstěhovali za máminou prací do Anglie, kde je sice tráva zelenější, ale už jsem nikdy neviděl muflonohou trnonožku. Nezapomenu se tedy Lence pochlubit, že tu jsem viděl a že rohy má spíše do fialova, než do zelena. A to jsem neměl dělat, protože pak přišlo polemizování nad různícími se znaky z hlediska pohlaví a životního prostředí. Nakonec jsme se rozloučili a já vyrazil k famfrpálovému hřišti, které zelo kupodivu prázdnotou. Skoro se mi nechce věřit, že si žádný kapitán hřiště nezamluvil, a tak si rychle doběhnu pro výstroj a koště, načež započnu soukromý trénink. Samozřejmě nejsem blázen, abych teď pouštěl zlatonku, ale rozhodně si zalítám a zkusím i pár fint. Netrvá dlouho a hodiny v dáli oznamují blížící se večeři. Ani mi to nepřišlo, ale fakt mám docela hlad. Ještě si zacvičím a vyrazím zpět k hradu, převléknu se do uniformy a dorazím na oběd, kde si sednu vedle ségry, jak jinak. Tedy, vhledem k tomu, že jsem do síně vstoupil hned za ní, jí nejdříve chytím zezadu za ramena a temným hlasem zašeptám: „Jak ti šlo studium?“, doufaje, že leknutím vyletí z kůže. „Pojď za svými, už sis jí užila dost.“ Naznačím posunkem hlavy místo, kam mám v plánu se vydat a hned tam i vyrazím. Místo jsem vybral tak, aby jídlo bylo co nejnormálnější, protože i za těch několik let v Anglii jsem si na ty jejich blafy nezvykl. Popravdě by mě nikdo nedonutil sníst maso s mrkví zalité do sulcu. Odděleně no problemo. Tlačenku bych taky dal, ale co je moc, to je moc. Místo toho si na talíř hodím normální steak s pepřovou omáčkou a šťouchané brambory. „Nechápu, jak to můžou žrát,“ probodnu vyčítavým pohledem několik jídel tak metr po mé levici. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa --> U nástěnky --> Nebelvírská věž --> Knihovna 14. října, středa večer Naira, Amanda, okrajově ti v knihovně Na krajinu se pomalu snášela tma a já se už o konverzaci nesnažila, pokud se Naira nezačala na něco ptát. Nadále jsem upírala oči na strom, který Naira označila, ovšem nic se nedělo. |
| |||
Knihovna -> Velká síň 14. října, Středa Charlie, Diana, Richard Za tu chvíli jsme toho s Dianou stihly ještě docela dost. Referát byl načrtnutý, poznámky pilně vypsané, úvod hotový a závěr zkonstruovaný. Interdisciplinární poznámky vepsané. Ano, vypadá to velmi dobře! Tak ještě zaúkoluju Dianu, aby si taky načetla nějakou „lehčí“ literaturu, aby přišla připravená, kdyby nastaly nějaké dotazy. Což je tedy docela nepravděpodobné, kdo ty referáty poslouchá… no, profesor Binns. Ale zeptat se může on! Tak…! |
| |||
Před nástěnkou - hlavní síň 14.10. Zavrtím nad její otázkou hlavou. ,,Určitě nebudem. Když máš S, tak ani opravnou zkoušku mít nemůžeš. Holt se na další test budeš muset pěkně šprtit." Zazubím se na ni. ,,Řekni si o doučování třeba Charlotte, ta měla za V." Poklepu prstem na pergamen, kde se výjimalo jméno naší havraspárské spolužačky. ,,Jak to ti modří dělaj, to nechápu." Podivuju se nahlas. Erika mezitím pokračuje. Během jejích slov se od nástěnky trochu odtáhnu a mlčky si ji prohlédnu. To, o čem teď mluvila bylo, jakoby mě někdo štípnul. Jsem sice hodně společenskej člověk, ale je fakt, že kromě Ryana, Kenjiho a Eriky tu těch kamarádů taky zas moc nemám. Vlastně ještě Coraline.. Ale od té doby co.. No, prostě to není vono. Možná jsem jí měl být větší oporou a nenechávat ji být, i když kolikrát o samotu stála. Ne vždycky platí, že člověk, co říká, že chce být sám, sám být opravdu chce. Možná jsem se měl víc snažit. Každopádně je tu ještě Erika, kterou jsem zanedbával. A nejen já, Ryan ji skoro ignoroval. Nevím, co se mezi nima tehdy stalo, ale je to teď dost zvláštní. A ten Ryanův sen během hodiny - to muselo být Erice setsakramentsky nepříjemný. ,,Hele, bacha jo! Mluvíš tady s expertem na vyvolávání hřebínků. No vážně. Nevím, jestli sis během hodiny všimla, ale měl jsem jeden z nejhezčích." Nezapomenu se vychválit. ,,Jestli chceš,taky ti nějakej vyčaruju." Nabídnu se. Nikdy si nenechám ujít příležitost se trochu předvést. A jakej kluk taky jo? ,,Já si kolikrát říkám, že bych byl mnohem užitečnější, kdybych si trochu přivstal, ale já prostě z tý teplý, zahřátý postele nedokážu vylízt. A ještě když se mi zdaj nějaký pěkný sny, no to se mi vůbec nechce. Už ti někdy někdo řekl, že spánek je zdravej? No vážně, možná by jsi měla začít spát dýl. Máš trochu kruhy pod očima," poškádlim ji. ,,Hele, je šest. Jdem na véču?" Nadnesu spíš oznamovacím tónem a rozejdu se do hlavní síně, kdy během cesty poslouchám její vypravování o situaci ve skleníku. ,,Hele - co vlastně ty a Ryan? Všiml jsem si, že je to poslední dobou mezi váma dost napjatý.." Natočím k ní hlavu a krátce na ni pohlédnu. U Nebelvírského stolu seděl zatím jen Chris, Harry, Ron a jeho kamarádi. Ale u Mrzimorů jsem si všiml Acai a Coraline. Možná je teď ta správná chvíle to trochu napravit. Vezmu Eriku za předloktí a změním směr k Mrzimorskému stolu. Mohl jsem se k nim rozejít sám, ale po tom, co Erika řekla jsem ji nechtěl nechávat samotnou. Navíc - s Chrisem poslední dobou taky řeč moc dvakrát není. Přijde mi nějakej naštvanej. Snad si to schovávání odznaku nevzal moc osobně. Každopádně na něj během cesty mávnu na pozdrav a samozřejmě nebudu mít nic proti, pokud se přidá. ,,Zdarec, nevadí, když si přisednem? Vypadá to, že dneska večer mají Mrzimorští větší výběr." Nečekám na svolení a hned si kecnu naproti holkám, přičemž Eriku usadím vedle sebe. |
doba vygenerování stránky: 1.0069530010223 sekund